Kde v současné době žijete, jaké je vaše zázemí?

Vrátil jsem se Uherského Hradiště, žiju tady a myslím, že na tom se už nic měnit nebude. Mám tady podnikatelské aktivity, je mi tu dobře. S fotbalem jsem skončil v roce 2002 v brněnské Zbrojovce. Dalších zhruba patnáct let jsem aktivně u fotbalu zůstal, pracoval jsem v agentuře Sport Invest. V roli skauta jsem tam měl měl na starosti vyhledávání talentovaných hráčů po celé Evropě. Tato práce mě hodně bavila, bylo to pestré a naplňující. Bohužel, s příchodem covidu se všechno změnilo. Epidemie dočasně ukončila cestování po Evropě, což prakticky znemožnilo moji práci. Proto jsme se s agenturou domluvili na ukončení spolupráce. Já jsem si pak nějak „odvykl“, to moje zanícení do fotbalového prostředí postupně vymizelo. Do fotbalu momentálně nic nedělám a ani neplánuju.

Čím se dnes živíte nebo čemu se profesně věnujete?

Peníze, které jsem fotbalem vydělal, jsem během let různě investoval. Především do nemovitostí, pozemků, máme nějaké developerské projekty. Takže se věnuju tomuto oboru, podnikáme i společně se synem. Řešíme pronájmy, prodeje, všechny věci s tímto oborem související. 

Jak vypadá váš běžný pracovní či všední den?

Nemám žádný pravidelný režim. Ráno cvičím, pak prostě řeším, co je právě potřeba. Mívám schůzky, telefonáty, občas obědy s obchodními partnery, jindy s přáteli. Určitě to není tak, že bych chodil pořád do stejné kanceláře a měl den po dni stejný program.  

Co vám nejvíc dělá radost v civilním životě?

Já jsem od přírody pozitivní a spokojený člověk, takže těch radostí mám dost a dost. V posledních letech si užívám vnoučat, mám už celkem tři ve věku šest, dva a jeden a půl roku. 

Jak trávíte víkendy a volný čas?

Víkendy se v mém případě od všedních dnů nijak zásadně neliší. Pokud je třeba cokoliv řešit pracovně, tak se tím zabývám klidně i o víkendu. Pokud hraje Slovácko domácí zápas, tak se samozřejmě rád jdu podívat. Klub a lidi kolem něj znám, ale nijak zapojený do jeho fungování nejsem. A to se měnit nebude.

Máte nějaký nový koníček, který vás úplně pohltil?

Už během fotbalové kariéry jsem začal s golfem. Když čas dovolí, tak jezdím hrát s přáteli třeba i do ciziny, v letní sezoně hrajeme tady u nás. Pravidelně cvičím, minimálně třikrát týdně protáhnu dopoledne na hodinku tělo. Jezdím také na kole, to je vždycky pohodový relax, který si vychutnávám.

Co vám z aktivní kariéry nejvíc chybí – a co naopak vůbec ne?

Jako každý sportovec po konci kariéry se rád obejdu bez tréninkové dřiny. A ano, adrenalin, emoce, góly, výhry, to jsou krásné vzpomínky. Ale není to tak, že bych vzpomínkama žil každý den. Už je to dávno pryč. Jsem v předdůchodovém věku, to už má člověk jiné starosti než žít z někdejší slávy. Kopačky jsem neobul ani nepamatuju. Vůbec mě to neláká, nechci v dvaašedesáti lítat po doktorech.

Který okamžik své kariéry si vybavujete nejčastěji?

Letos to bude třicet let od finále Mistrovství Evropy. Uteklo to jako strašně rychle. Můj gól v penaltovém rozstřelu v semifinále proti Francii tehdy rozhodl o našem postupu do finále Eura ve Wembley. Na něco takového člověk samozřejmě zapomenout nemůže. Ale vzpomínek je strašně moc, asi nejčastěji a nejraději vzpomínám na Německo.  

Povídejte.

V Kaiserslauternu jsem strávil osm krásných sezon, dvakrát jsme vyhráli titul, první hned v mé první sezoně, druhý pak po opětovném postupu z druhé ligy. V Německu je to jiné, bývalých legend si tam podle mě více váží. Vloni jsem dostal pozvánku na velké oslavy 125. výročí založení klubu a bylo to emotivní a moc pěkné. Klub uspořádal  velkou anketu, ve které fanoušci vybírali nejlepší jedenáctku historie klubu. Já jsem se tam dostal, čehož si obrovsky cením.

Kdy a proč jste si naposledy řekl: „Teď jsem šťastný“?

Nemám jeden takový konkrétní moment. Takových je během jednoho týdne vždycky moc. Snažím se být pozitivní, na nic nenadávám. Štastný jsem pokaždé se svými vnoučaty. Asi jako každý jiný děda.