Kniha (nebo audiokniha), která vás v poslední době zaujala natolik, že byste ji doporučila dál?

Asi nebudu ten správný člověk, který by měl doporučovat knihy. Mám období, kdy čtu jednu za druhou a čtu všude, v dopravních prostředcích nebo při čekání, a pak ta, kdy dlouhou dobu knihy nečtu. Čtu hodně detektivky, knihy současných českých autorů a sem tam i nějakou romantiku. Zatím čtu knihy, které si koupím jak tištěné, tak elektronické i ty půjčené od kamarádů a známých. Teď mám ve čtečce připravenou novou knihu od Roberta Bryndzy, ta je připravena na cesty a na poličce několik knih od Vánoc.

Jídlo nebo nápoj, které vám nejvíc chutnají? Kde?

V jídle nejsem moc vybíravá. Ale když si můžu vybrat, sáhnu po ovoci, na chleba si nejčastěji namažu tvaroh a když už jsem vzpomněla ten chleba, tak dobrý chleba, ten si dám klidně jen tak. Vlastně chleba je to, co mi v zahraničí nejvíc chybí.  

Ráda poznávám nové věci a v jídle a pití to platí dvojnásob. Jsem přesvědčena, že součástí poznávání zemí a lidí je jejich kuchyně. Proto při cestování ochutnávám místní pokrmy i nápoje. U nápojů mám na mysli nealko. Přiznávám, že s ochutnáváním alkoholických nápojů vyráběných v podivných domácích výrobnách mám problém.  

Místo ve Zlínském kraji, kam se ráda vracíte? Kde dobíjíte baterky nebo zpomalíte?

Krásných a zajímavých míst je v našem kraji spousta, přesto se vždy nejvíc těším na pohled z místa Hranice-sedlo, které se nachází mezi obcemi Všemina a Liptál na hranici mezi zlínským a vsetínským okresem. Když se dostanete na nejvyšší bod cesty směrem ke Vsetínu, otevře se před vámi krásný výhled na krajinu a na ten se vždy těším. Baterky dobíjím se svými vnoučaty a nebo někde v lese a pak také při cestování.

Jakou hudbu (oblíbeného interpreta) pravidelně posloucháte nebo sledujete?

Pravdou je, že si málokdy pustím nějakou hudbu a když už, tak vybírám podle nálady a situace. Loni o vánočních svátcích jsem si pouštěla valašské koledy.

Co vás dokáže spolehlivě rozesmát?

Smějící se děti. Hned se k nim přidám, a to bez ohledu na to, čemu se smějí.

Jste socioložka. Co vás dnes na lidech nejvíc překvapuje – v dobrém i ve zlém? 

Jak jsou přizpůsobiví, jak rychle si zvykají na zvyšující se tempo „světa“. Všechno je rychlejší než před pár lety a přitom toto rychlé tempo většina považuje za normální. Bohužel jej ne všichni zvládají bez důsledků na své zdraví a hlavně psychiku. Skoro mě děsí, kolik lidí a hlavně dětí se dnes potýká s psychickými problémy. Naštěstí se daleko otevřeněji mluví o psychických problémech a přiznat si třeba vyhoření nebo úzkost a potřebu pomoci v této situaci je stále častější. Zajímavá je také skutečnost, že zatímco lidé mají přístup ke spoustě informací, uzavírají se před názorovou pestrostí do prostředí, které potvrzuje jejich názor.

Jaká vlastnost je podle vás pro práci s lidmi nejdůležitější? 

Schopnost vcítit se do druhých, porozumět jejich pocitům, potřebám, jejich motivaci. Je důležité umět naslouchat a být trpělivý. 

Co vás roky drží ve stejné profesi?

Lidé a práce, která je každý den jiná. Celou profesní kariéru pracuji na úřadu práce. Prošla jsem řadou pozic, celkem brzy jsem začala vést pracovní kolektivy. Měla jsem možnost pracovat se zajímavými a pracovitými lidmi s různými schopnostmi, zájmy i životními zkušenostmi. Řešila jsem spoustu různých úkolů a situací, práce nikdy nebyla rutinou a v posledních letech je ještě dynamičtější. 

Nejoblíbenější denní rituál? 

Každé ráno velký hrnek zeleného čaje a o víkendu matcha. Další rituály střídám v závislosti na ročním období a počasí a zas tak moc si na ně nepotrpím.

Máte nějaký zlozvyk, o kterém víte a snažíte se ho aspoň občas krotit?

Jsem mlsná a při nepříjemných situacích sahám po sladkostech. V práci mám v šuplíku vždy něco pro „krizové“ situace. Snažím se alespoň se o ně rozdělit s kolegy, kteří mě v tom ale vlastně podporují a přispívají do společných zásob. 

Projela jste desítky zemí. Která z cest byla nejvíc dobrodružná, nejvíc top? Na kterou nikdy nezapomenete?

Každá cesta byla jiná a něčím jiným zajímavá a troufám si tvrdit, že na žádnou nezapomenu. Už před lety jsme byli na cestě s názvem Protiklady světa. Nejdříve jsme byli několik dní v Nepálu a pak v Dubaji. Chudoba v Nepálu v kontrastu s bohatstvím Dubaje. Chatrče, ve kterých bydleli Nepálci, byť na střechách měli někteří satelity, v kontrastu s mrakodrapy. Bylo to ještě před zemětřesením, které v Nepálu zničilo řadu památek. Brzy ráno jsem se vydala do centra města Baktapur. Potkávala jsem jen místní obyvatele, zastavovali se u svatyní, které se tam nacházejí v každé uličce, a na čelo si nanášejí červenou barvu. Do hotelu jsem se vrátila plná zážitků také s tímto červeným třetím okem na čele. V každém případě mě svou atmosférou nadchla jednoznačně ta nepálská část cesty.

Úžasnou atmosféru jsem vnímala také v Bhutánu, v zemi, která má ministerstvo štěstí. Nezapomenu na ten pocit euforie, když jsem zvládla výstup na Taktsang Monastery, tedy Tygří hnízdo. Cesta s výrazným stoupáním a hlavně změnou nadmořské výšky až do 3 120 metrů dala zabrat, ale rozhodně stála zato.

Kam byste vzala člověka, který chce „pochopit svět“?

To by bylo potřeba navštívit více míst. Cesta za protiklady světa by mohla být dobrým začátkem. A pak bych ještě přidala třeba návštěvu Hirošimy. Jenže když tak nad tím přemýšlím, po návštěvě spousty míst se mi zdá, že svět chápu čím dál méně…

Na co se v brzké době nejvíc těšíte? 

Těším se na teplé počasí, práci na mé mini zahrádce a možnost si po práci sednout ven s knihou nebo třeba časopisem. 

Miriam Majdyšová

• Narodila se v r. 1964 ve Vsetíně.

• Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor sociologie.

• Celou svou profesní kariéru pracuje na úřadu práce, kde prošla řadou pozic. Zabývala se zejména problematikou trhu práce a řadu let vykonávala pozici tiskové mluvčí úřadu.

• Od roku 2014 řídí Krajskou pobočku Úřadu práce ČR ve Zlíně.