Zlín Film Festival 2025 vrcholí a paralela s Havlem se doslova nabízí. Fotky malého Václava zdobí zeď Restaurantu La Villa a Pavlu Zedníčkovi nabíhají vzpomínky jedna za druhou. „Bydlel jsem naproti v první řadě. Myslím, že z jedné vily ve svahu byl pionýrský dům. Teď si vzpomínám, že se tu točil film Smrt si říká Engelchen. Vzpomněl jsem si na ty uniformy,“ loví v paměti Zedníček. 

Před půlstoletím „Mokřan“, dnes herecká legenda. Funebrák, cirkusák, mimino, četník, naposledy v rodinném snímku Cukrkandl „medovský starosta“. Ale především zarytý Valach, který projel kus světa a už zítra večer přistává ve španělské Malaze.

Ještě předtím ale krátký stand-up pro Magazín Patriot v Hotelu Zlín. 

Řekla bych vítejte doma, ale vy ve Zlíně nejste doma už padesát pět let. Nebo se pletu?  

Už tady nejsem doma. Byl jsem tady doma, když ještě žili moji rodiče, ale bohužel už nejsou. Domeček, který jsme měli na Mokré, se prodal a domov jako takový už tady nemám. Ale zase tady mám kamarády, protože jsem tady studoval. Taky už ne mladé, ale furt se stýkáme. Zrovna dnes jsem tady seděl s Pepíkem Růžičkovým, se kterým jsme byli na „kožárně“ v jedné třídě. 

Boty jste ale nešil, to vás prý děsilo. Co vás děsí teď? 

Kdybych se tehdy nedostal na JAMU, tak bych v obuvnické továrně asi dělat musel, ale ta představa, že bych stál u kruhu, štípal a navlékal kopyta, to mě fakt děsilo. Ta fabrika už teda neexistuje, ale vzhledem k tomu, že jsem udělal maturitu, možná bych byl někde na pozici vedoucího dílny. To už není tak hrozná představa. Dnes mě děsí jiné věci, máte pravdu.

Například?

Že se lidi nemají rádi, jsou na sebe zlí, to je smutné. Dřívi k sobě měli blíž. Nemohla jste nikam vyjet ven, tak se lidé scházeli, chodilo se do divadel, do hospůdek, tancovalo se, zpívalo se, i když bylo smutno neveselo, lidi drželi pohromadě.

Jak se všechno uvolnilo, je to skvělý, zítra poletím do Španělska. Vezmete mobil, koupíte letenku a za tři hodinky jste tam. Do Thajska, do Indie, kamkoliv. Je to fantastický, že si tady můžu říkat, co chci, můžu si jít za tím, co mě baví. Ta svoboda a volnost je úžasná a nechápu lidi, kteří chtějí zase volit komunisty. To mě děsí.

Jak se vyrůstalo v Gottwaldově 60. let?

Nádherně. Krásně se tady vyrůstalo. Teď jsme zrovna jeli z Mokré, kde jsme byli ve Vavrečkově vile na obědě, bydlel jsem naproti v první řadě. No, a tam bylo krásný dětství. Do školy jsem chodil na Mladcovou. To jsme museli pěkně utíkat lesem, tehdy žádné autobusy, které by nás svážely do školy, nebyly. Vzali jsme tašky do ruky a šup! Občas jsme přišli pozdě, protože jsme mezi sebou bojovali –  Mokřani a Mladcovjani. A Mladcovjani měli výhodu, že byli z kopce, že nás hnali dolů, když jsme po sobě házeli koule z hlíny. Tak jsme občas prohrávali. 

Zážitků je asi spousta… 

Byl tam taky rybník, kam jsme chodili bruslit, ještě tam nebyly postavené baráky. Kopec, kde jsme dělali skokanské můstky a skákali na lyžích. Do lesa se chodilo… Dělali jsme závody na kolech, říkali jsme tomu Tour de Mokrá a jezdili jsme pořád dokolečka. Plnili jsme si dětské sny, bylo to hrozně hezké. 

No, a pak jsem začal chodit tady, kde je Kongresové centrum, na první ZDŠ. Tam jsem vychodil devátou třídu a když jsem měl jít někam dál, nevěděl jsem kam. Protože ve hře byla stavebka a ekonomka, ale počítat jsem nikdy neuměl a neumím dodnes, takže jediná zbývala ta kožařina.

Promiňte, je tady Honza Přeučil, já ho pozdravím… Honzo! Lodyha, děloha, pic! Lodyha, děloha, pic!

(pětiminutové pozdravení ve foyer Hotelu Zlín s Janem Přeučilem, Evou Hruškovou, focení a autogramy pro fanoušky)

Proč Lodyha, děloha, pic? 

On se takhle Honza rozmlouval před představením. Chodil po jevišti a říkal Lodyha, děloha, pic! A když jsme začali hrát, tak tam měl hned přebrept. A Jirka Bartoška vždycky říkal: Honzíku, měl jste tam zpečeninku. 

K němu se dostaneme, ale vraťme se ještě do Zlína. Za půlstoletí se hodně změnil. 

No, změnil se. Jižní Svahy, to je samý barák. Dřív to byl kopec, kde byl jeden velký topol. Obchoďák je zrekonstruovaný, dřevěné autobusové nádraží pryč… Co je teď autobusák, tam byl bazén, tomu se říkalo Baťák, protože když vycházeli dělníci z fabriky, mohli se pěkně okoupat. Tam jsem se taky chodíval koupat. 

A taky tady bývalo nad kožařskou průmyslovkou krásné letní kino. Sem na hotel jsme chodili na taneční, tady jsem byl druhý v džajvu, protože jsem se svou partnerkou upadl. Konaly se tu maturitní večírky, byla tu spousta krásných holek. Pět tisíc zaměstnanců Svitu, tu bylo přebuchtíno! Tak bylo na co koukat. 

Někde jsem četla, že sice umíte jen tři nebo čtyři vtipy, protože si je nepamatujete, ale zato jste dobrý kuchař. A umíte skvělý vývar po mamince. Tak jsem si přišla pro ten recept.

Chcete recept? Ježiš, to je jednoduchý! Hodíte kuře do vody, dáte tam nějakou zeleninku s cibulkou a kořením a pomalinku to táhnete, na dvojku. No a pak tu zeleninu vyndáte, scedíte vývar, dáte druhou zeleninku lehce povařit a hlavně domácí nudle od babičky! To je důležité.

V televizi to vyznělo jako nějaký majstrštyk. 

Že jo? Přitom na tom nic není.

Vaše druhé jméno je František, po dědečkovi. Co máte společného s ním? 

Nevím, možná vousy. Děda byl kovář, měl takový krásný knír, ještě si ho takto točil nahoru. V první světové válce byl u dragounů. Byl to úžasnej človíček, muzikant. Hrál na varhánky, na harmoniku, takže možná proto jsem si nechal ten knír po něm. Párkrát šel teda dolů a bylo zajímavé, že když jsem si dal ruku přes pusu, tak Ahoj Čmaňo! A když jsem ji sundal, tak mě lidi nepoznávali. 

Jak je to s tou dlouhověkostí u vás v rodině? Proč se Zedníčkovi dožívají skoro stovky? 

Jak to víte? Nemám žádný recept na nic, nahoře je to napsaný a je to. Je pravda, že tatínek odešel ve svých devadesáti osmi, což mě trošku naštval, protože jsme se vsadili, že to vydrží do stovky. Ale maminka se dožila pětaosmdesáti a babička devadesáti čtyř.

Je vám pětasedmdesát, cítíte se na kolik?  

No, necítím se na tolik, ani jste se na to neměla ptát. Mám pocit, že jsem pořád mezi mladýma, akorát si to člověk uvědomí, když vám odchází kámoši. Je mi smutno, že odešli Karel Heřmánek a Barťák. Začínali jsme spolu v Huse na provázku, odjeli do Ústí a pak Na zábradlí do Prahy, tam jsme byli spolu dalších patnáct let, takže třicet let celkem a najednou tady nejsou. Ale co se dá dělat. 

Na který z těch společných okamžiků vzpomínáte rád?

Těch vzpomínek je spoustu, to víte. Hlavně je důležité, že jsme spolu odešli do Ústí nad Labem, když jsme měli zůstat v Divadle na provázku – tenkrát se nesmělo říkat Husa na provázku, protože lidi připisovali na plakáty čárku a písmeno K, čili Husák. 

Kdybyste tam tenkrát přijela v té době a viděla, jak vypadalo Ústí… To byl smrad a špína, neštovice. Něco úděsného, já jsem se chtěl vrátit. Smrady z té chemičky, co tam vypouštěli… Bylo tam původně Kladivadlo, to zrušili, že tam nastupuje nová parta. A diváci mysleli, že přišli nějací svazáci z Brna. 

Za půl roku pochopili, že to tak není. 

Pro mě je důležité, že tam vzniklo krásné divadlo. Režíroval tam Evald Schorm, ten měl zákaz točit filmy, protože to byl trezorový režisér, taky Juraj Herz, a sešla se tam úžasná parta komediantů. Nazkoušeli jsme Profesionální ženu od Párala a další komedie, s nimiž jsme jezdili do Prahy. Chodili se na nás dívat pražští herci a režiséři a my to hráli třeba v deset v noci v Rokoku, kde bylo narvané divadlo. 

To byl velký úspěch.

Nějací tři blbouni přijeli z Ústí nad Labem a najednou tam na nás koukali Pražáci. No, a pak jsme přišli do Prahy a Evald s námi taky začal zkoušet Na zábradlí a tam vznikli Karamazovi, hráli jsme Hrabala, prostě krásná představení… Zábradlí je kousek od Karlova mostu a když se začalo prodávat předplatné, tak lidi spali ve spacácích až k té Vltavě, aby v deset ráno, když se otevírala pokladna, dostali lístky, protože divadlo nebylo velké, bylo tam asi 120 míst. A my jsme chodili zkoušet a překračovali ty diváky – bylo to úžasný. Člověk si vzpomene, že jsme to nedělali zbytečně.

Jak to vypadalo, když se potkal Zedníček, Polívka, Slováček? Měli třeba v Brně nebo v Praze Moraváci oblíbenou hospodu?

V Brně jsme se scházeli ve Slávii hned vedle JAMU nebo pak Na provázku. A hlavně potom v Praze, když jsme skončili představení Na zábradlí, tak někdo zavolal, že půjdeme do Činoheráku anebo z Činoheráku do Vinohradského divadla, naproti byl klub. Nebo v Městských divadlech pražských, kde hrával na klavír Pepíček Zíma a Boris Rösner s Vaškem Postráneckým, ti tam byli v angažmá, hráli karty. Zpívalo se, popíjelo se, furt jsme se komedianti nějak scházeli. 

Dnes to tak není?

Dneska skončí divadlo a než se osprchuju a přijdu do klubu, lidi jsou pryč. Občas je tam manažerka, která už zamyká. Ráno všichni točí, mají jiné starosti. Ten čas, kdy jsme zůstali a řekli si, jaké to bylo, co jsme udělali blbě, to už není. Každá doba má svoje, ale tohle bylo bezvadné.

Co nebo kdo vás naposledy nejvíc rozesmál? 

To je těžká otázka. Možná Karel Šíp a Bolek Polívka, když v Bolkovinách vzpomínali na ty kraviny, co jsme dělali ve škole. Byl tam i Barťák a Bohdalka a to jsem se smál, až mi tekly slzy. Poněvadž, když jsem si vzpomněl na Barťáka…

Máte za sebou tisíce rolí, zmíním jen pár. Fenomenální byl Zedníček coby brankář. One man show, to muselo být hodně náročné. Jak na to vzpomínáte?

No, nebyla to procházka růžovou zahradou, ale byl jsem tenkrát mladý, bylo mi snad pětatřicet. To měl hrát původně Jirka Hrzán, ale ten odešel, tak za mnou přišel Evald Schorm, že bych to mohl dělat já. Že to zkusíme a buď to půjde, nebo to nepůjde. Nakonec jsme Na zábradlí udělali premiéru a ono se to líbilo, tak jsem to hrál vždycky po představení v deset hodin večer. A panu Fialkovi z Pantomimy se nelíbilo, že si ve vlastním divadle vydělávám peníze. Tak jsem to hrál přes agenturu a měl jsem za to snad 150 korun v té době. Tak mě trošku odpálkoval a začalo se to hrát někde jinde. No, a dostal jsem se s tím až do Řecka. 

Opravdu? 

Hrál jsem napůl řecky a napůl česky. Všechny rekvizity a bránu jsem popsal řeckými výrazy a odjeli jsme na tři neděle do Atén. Hráli jsme kousek od hlavního náměstí od desíti večer každý den kromě pondělka. Narvaný divadlo každý den. A lidi za mnou začali chodit a mluvit na mě řecky. A já říkal: Neumím řecky ani ň! Umím jenom Kaliméra, Kalispéra, to je všechno. Naštěstí tam byl nějaký Vlado, ten to zachránil. 

Taky jsem si každý večer říkal, že se musím podívat na Akropol. Nakonec než jsme se tam dostali, tak zavřeli, takže jsem Akropol viděl přes mříže těch vrat, ale byl to velký sukces. A pak jsem to ještě hrál v Jugoslávii, na Žižkově a když jsem odehrál asi 500 repríz, tak jsem si řekl, že už by to stačilo. 

Listuju dál. Pak tam byl Malý televizní kabaret. 

Tam byla Jitka Molavcová, Ondra Havelka, Jirka Lábus, Pepa Dvořák, Láďa Gerendáš… Skvělá parta. 

Nechybí teď něco podobného pro děti?

Já už se na dětský pořady nedívám. Je pravda, že to bylo živé. I když to bylo natočené na záznam, tak se to dělalo jako divadlo. My jsme zkoušeli, s Petrem Obdržálkem jsme mívali čtené zkoušky i aranžmá. Hlavně to bylo dobré, že tam byly děcka, které jsme brali do hry, takže jsme blbli všichni. Proto to možná mělo ten úspěch. 

Jirka Lábus – s tím jste si nedávno zahrál i v Cukrkandlu, který měl letos premiéru na Zlín Film Festivalu.

Já jsem ho ještě neviděl! Mám zprávy, že se to líbilo, že je to pěkná pohádka. Pavel Jandourek je výborný režisér, bezvadný chlapík a s dětmi to umí. V říjnu má být premiéra v Praze, takže se těším, až to uvidím. 

Která z rolí vám unikla?  

Já myslím, že nic. Co mělo přijít, přišlo. Třeba Richard III., kterého jsme hráli v divadle Globe. Dvakrát se nám to pokusili zničit. Vedle Globe byla fontána a vždycky když jsme začali hrát, hlavně v druhé půlce, kde jsem měl dvoustránkový monolog, tak se z fontány ozvalo: Chytila jsem na pasece motýlka. Tak Heleně Vondráčkové říkám, vždycky když ji potkám: „Tys mi zničila Richarda!“

Pak jsme je poprosili, ať to ztiší, tak to bylo lepší. Ale jistá společnost tam měla zájem udělat parkoviště, tak nám jednou postříkali kostýmy, abychom nemohli hrát, a podruhé to zapálili a shořelo to a bylo po divadle. 

Co Švejk, se kterým jste se dostal na JAMU? Toho byste si zahrát nechtěl?

To ne, Švejk je pan Hrušínský nadosmrti. To bych si netroufal. Možná ty ostatní figurky, třeba Lukáše, ale Švejk je jenom jeden.

(Kolem prochází režisér Pavel Jandourek, krátký dialog)  

Hrajete ještě na klarinet? 

Hraju. Teď jsem zrovna hrál ve Vídni. Mám tam vnučku a je tam Spolek Čechů a Slováků "Marjánka", tak jsme tam měli spolu scénku. Zpívali jsme folklorní písničky, já jsem hrál slepičku kropenatou, ona k tomu zpívala sólo.

Projel jste kus světa. Existuje místo, kde byste rád zůstal? 

Nevím, jestli zůstal, ale rád se můžu kamkoliv vracet a doma je doma. 

PAVEL ZEDNÍČEK

• Filmový a divadelní herec, moderátor a bavič.

• Narodil se roku 1949 v Hošticích-Herolticích, od dvou let vyrůstal ve Zlíně.

• Vystudoval Střední průmyslovou školu kožařskou ve Zlíně, poté JAMU v Brně, kde se seznámil s hereckou partou kolem Jiřího Bartošky a Karla Heřmánka.

• Kariéru odstartoval v Divadle Na provázku, poté v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od roku 1977 účinkoval v Divadle Na zábradlí, s hereckými kolegy založil ještě v roce 1992 Divadlo Bez zábradlí. Hostoval v řadě divadel včetně Národního divadla, posledních 25 let hraje především v divadle Kalich, které spoluzakládal.

•  Ve filmu se poprvé objevil v roce 1975 v detektivce Holka na zabití, poté v oblíbeném seriálu Nemocnice na kraji města, Sanitka, dětských filmech a pohádkách Veselé Vánoce přejí chobotnice a Chobotnice z II. patra, Arabela se vrací, Lotrando a Zubejda, kriminálkách Malý pitaval z velkého města, Četnické humoresky, Četníci z Luhačovic a desítkách dalších. 

• Dvanáct let moderoval zábavný pořad Kufr, poté Ptákoviny, namluvil několik večerníčků, např. Příběhy včelích medvídků, nazpíval úvodní píseň k seriálu Panoptikum města pražského.

• Daboval Franka Lamberta v oblíbeném sitcomu Krok za krokem nebo Al Bunda ze sitcomu Ženatý se závazky. V seriálu Chicago Hope namluvil postavu doktora Keitha, v Kouzelné romanci postavu Nathaniela.

• Jeho ženou je moderátorka a scénáristka Hana Kousalová.

• Na Zlín Film Festivalu převzal před třemi lety ocenění Zlatý střevíček, letos reprezentoval mj. nový rodinný snímek Cukrkandl a v rámci stoletého výročí připomněl tvorbu režiséra Jindřicha Poláka.