Když mu týden před zápasem Slavia – Sparta zazvonil telefon, seděl doma na gauči a myslel si, že půjde o standardní hodnocení posledního zápasu. Šéf komise rozhodčích Libor Kovařík s ním ale pouze utkání Olomouc – Bohemians řešit nechtěl. Sdělil sudímu z Pozděchova zprávu, na kterou s nadějí  čeká každý ligový rozhodčí. 

„Po hodnocení víkendového utkání v Olomouci zazněla překvapivá věta. Cítíš se na derby Slavia – Sparta? Byl to šok. Chvíli bylo v telefonu ticho. Upřímně jsem to vůbec nečekal. Spartu jsem pískal před dvěma týdny v Plzni, takže jsem na derby tipoval jiného kolegu. Zvlášť když byly zápasy  čtrnáct dnů od sebe. Když jsem položil telefon, moje první myšlenka byla: To jako fakt? Já, ogar z dědiny? Potom nastoupila velká radost a obrovský respekt,“ vzpomíná rozhodčí Stanislav Volek. Manželka hned na jeho výrazu poznala, že se chystá něco velkého. První a na pár dnů jediná to byla právě ona, s kým tuto zprávu sdílel. Ostatní museli počkat až do chvíle, kdy nominaci oficiálně zveřejnil fotbalový svaz. 

Větší nadšení z této zprávy měla možná manželka než sám rozhodčí. Dobře totiž věděl, jak velkou odpovědnost takový zápas přináší. Zápasy Sparta – Slavia jsou pro rozhodčí maximální odměnou za kvalitní práci, zároveň ale velkým rizikem. Neúspěch v derby může sudímu pořádně pokazit kariéru. Příkladů z minulosti, kdy se to stalo, historie pamatuje dost a dost.

MAGICKÁ ČÍSLA 

„Za zmínku stojí i fakt, že mě a mou manželku Romču provází celý život symbolika čísel tři a osm. Já prožil celou svou hráčskou kariéru s osmičkou na zádech, věrný odkazu svého táty. Ženě se zase do cesty neustále pletla trojka. Tahle dvě čísla se pak v našem společném životě začala proplétat až neuvěřitelným způsobem. Po svatbě jsme koupili starý domek a teprve pak zjistili, že nese číslo popisné 38. Náš pes přišel na svět 8. 3. A naše děti? Dvě ze tří se narodily třicátého. Když jsem se pak dozvěděl, že se blížící derby hraje 8. 3. v 18:30, jen jsem se pousmál. Věděl jsem, že je to dobré znamení.“

96 HODIN DO VÝKOPU

Strach Stanislav Volek necítil, pozitivní pocity přece jen převažovaly. „Derby je pro rozhodčího čest, ale také v určitém slova smyslu hrozba. Zároveň jsou to zápasy, kvůli kterým tu práci děláte. Je to nejsledovanější utkání v Česku. Navíc současná komise je nám rozhodčím oporou. Věděl jsem, že i kdyby se nám to třeba nedejbože nepovedlo úplně nejlíp, tak nás do země nezadupou. Ale zároveň, když se stane velká chyba, tak si ponesu následky sám.“

Když se nominace o tři dny později dostala ven, přišla lavina. „Telefon mi pípal pořád. Ozývali se i lidé, se kterými jsem x let nemluvil. Najednou se objevila spousta gratulací a reakcí. Na noc jsem musel telefon vypínat, to bych se nevyspal. Když jsem ho ráno zase zapnul, tak to byla smršť. Pípalo to nonstop. Souhrn denního času stráveného na telefonu byl výrazně vyšší než jindy. Asi o dvě až tři hodiny víc než normálně.”

Přesto se snažil zůstat v klidu. V týdnu před zápasem odjel s rodinou na chatu do Velkých Karlovic, kde na chvíli úplně „vypnul”. „Vzali jsme i švagrovou s manželem a jejich kluky, byly jarní prázdniny, takže jsme spojili příjemné s užitečným. Já jsem se alespoň na dva dny trochu zbavil tlaku a mohl se v klidu připravovat. Užili jsme si rodinné pohody, ve středu jsme hráli deskovky, byli jsme na procházky v přírodě. Až ve čtvrtek jsem se začal na derby důkladně chystat. Běžecký trénink, sauna, plavání a video rozbor.“

ČEKÁNÍ NA NEDĚLI 

Nepsaným pravidlem na utkání derby bývá, že hlavní rozhodčí dostane možnost vybrat si svůj tým, se kterým si rozumí. Na pozici asistenta si Stanislav Volek nemohl zvolit nikoho jiného než Jana Patáka. Zlínský matador ligových soutěží je s více než 330 zápasy rekordmanem v počtu ligových utkání s praporkem, nikdo jiný v historii jich nemá tolik. „Byl jsem šťastný, že jsem na takovy zápas mohl jet s Honzou. V něm mám vždycky velkou oporu. Je skvělým parťákem nejen na hřišti, ale také mimo utkání. Přátelíme se celé rodiny.”

Příprava rozhodčího přitom není jen o fyzičce. Na takové utkání se musí připravit psychicky i takticky. Valašský sudí si stáhl záznamy posledních derby, analyzoval standardní situace a sledoval jednotlivé hráče. Dohledal si také záznamy posledních ligových a pohárových zápasů obou soupeřů. „Díval jsem se, jak oba týmy zahrávají rohy nebo trestné kopy. Kdo dělá blok, kdo chodí do soubojů loktem, kdo se snaží soupeře přidržet a podobně. Tohle všechno musíte mít v hlavě před zápasem, aby vás překvapilo co nejméně věcí. Abyste dokázal předvídat, co se může stát, a případně i na hřišti reagovat preventivně. Za těch pár dní jsem viděl snad deset zápasů.“

Paradoxně nejhorší noc nepřišla bezprostředně před utkáním. „Ze soboty na neděli jsem spal docela dobře. Horší to bylo noc předtím. Večer jsem sledoval zápasy Sparty i Slavie, byl jsem toho plný, v posteli už se mi honilo hlavou, jaké to derby bude, co se tam může stát, představoval jsem si všechny možné scénáře.“

DEN D: NEDĚLE 8. 3. 18:30

V den zápasu nemohl vynechat tradiční rituál. Ráno začal ochlazovací koupelí v ledové kádi a snídaní, která se doma stala tradicí. „Vždycky máme banánové lívance. Děláme je pokaždé, když mám zápas. Už se na to těší i holky, vždycky se ptají, kdy budu mít fotbal, protože ví, že budeme mít bohatou a sladkou snídani.“

Další fáze přípravy na zápas pak probíhala v autě, kdy cestoval společně s kolegy. „Bavili jsme se o spolupráci, dívali se i na klipy z minulých zápasů. Já si vždycky ze zápasů stříhám různé klipy, standardní situace, rohy a pak je klukům v autě ukazuju. Domlouvali jsme spolupráci, prostě jsme chtěli být připraveni v maximální možné míře, aby nás nic nepřekvapilo,” říká Volek. 

Když společně s kolegy dorazili na stadion, snažil se Volek držet jednu zásadu – nepřipouštět si, že jde o výjimečný zápas. „Říkal jsem si, že je to pořád jen ligové utkání. Samozřejmě s obrovskou sledovaností, ale snažil jsem se k tomu přistoupit úplně stejně jako vždy.“

Přesto bylo jasné, že atmosféra bude jiná než obvykle. „Když jsme šli na kontrolu hřiště asi hodinu a půl před zápasem, už tam byly stovky lidí. Fanoušci chystali chorea a stadion začínal hučet ještě před rozcvičkou, to už byl skoro plný dům. Jindy se tribuny plní až těsně před úvodním hvizdem, tady to bylo jiné. “

Že se nejedná o úplně obyčejný ligový zápas, jakých už Volek odpískal desítky, naznačovaly i hodinky, měřící srdeční tep. Zatímco jindy při nástupu na hřiště jen málokdy naměří více než sto třicet tepů za minutu, v srdci slávistického stadionu už při nástupu ukazovaly kolem sto padesáti. 

BĚHEM ZÁPASU

Veškerý tlak a emoce opadly s prvním hvizdem. Nebyl na ně čas. Nastoupila stoprocentní koncentrace. Zápas se rozjel v rychlém tempu. Jedním z klíčových okamžiků utkání byla situace, kdy po půlhodině hry tasil Stanislav Volek červenou kartu pro sparťanského Mercada. „Viděl jsem šlápnutí na soupeře, proto jsem ji vytáhl,” vysvětloval sudí. 

Rozhodnutí to ale bylo přísné, kolegové u videa, kteří kontroverzní situace kontrolují, ho upozornili, aby se raději šel přesvědčit k monitoru. Tam Volek dobře viděl, že se o úmyslné šlápnutí nejednalo, takže verdikt změnil na žlutou kartu za bezohledné vražení do soupeře bez snahy hrát míč. 

Pro rozhodčího nelehká situace. „Víte, že jste udělal chybu. A zároveň víte, že na to nesmíte myslet. V takové chvíli je zásadní jedna věc – jít dál. Jakmile jsem ukázal, že červená neplatí, bylo to pro mě uzavřené. Rozhodl jsem a hrálo se dál. Až mě samotného překvapilo, jak rychle jsem to dokázal hodit za hlavu. Myslím si, že mě to nepoznamenalo vůbec. Po zápase jsem nad tím samozřejmě přemýšlel, ale během hry jsem se od těchto myšlenek úplně oprostil. Nepodaří se to vždycky, občas je sudí pár minut po zásahu VAR (Video Assistant Referee, tedy videorozhodčí, který pomáhá hlavnímu rozhodčímu využitím videozáznamu) jakoby omámený, šrotuje vám v hlavě, co jste měl jinak udělat jinak, proč jste danou situace viděl špatně. Ale tady v derby jsem zkrátka takové myšlenky vypnul a jeli jsme dál.”

Nejtěžší část zápasu přišla paradoxně jindy. „Nejsložitější fáze byla od pětatřicáté minuty do konce poločasu. Bylo hodně přerušení, nastavovalo se devět minut a člověk musí pořád držet koncentraci. Byla tam nějaká ošetření, fauly, přerušení. Navíc Sparta dala gól, který ještě kontroloval VAR, stadion to nenesl úplně dobře.“

Do druhého poločasu šli rozhodčí s vědomím, že se může stát cokoliv. Naštěstí pro ně se dění na trávníku výrazně zklidnilo, napomohli tomu i hráči. Domácí Slavie „překvaltovala” na vyšší rychlostní stupeň a utkání třemi góly otočila ve svůj prospěch. „Uteklo to jako voda. Měl jsem pocit, že jsem písknul do píšťalky a hned byla sedmdesátá minuta.” 

PO ZÁVĚREČNÉM HVIZDU 

První pocit po závěrečném hvizdu byl velká úleva. „Vděk, že jsme to zvládli, že to máme za sebou. I když z pohledu rozhodčího je samozřejmě chybné udělení červené karty hrubou chybou, cítil jsem, že kluby nemají důvod k zásadní kritice, cítil jsem se po tom zápase dobře. Chyby se objeví v každém utkání, celkově jsem ale vnímal utkání jako zvládnuté. I hráči nám dali najevo, že utkání proběhlo v pořádku, poděkovat přišli i trenéři,” popisuje Stanislav Volek. 

Televizní záznam nicméně ukázal, že sparťanský trenér Brian Priske přece jen s hlavním rozhodčím chtěl nějaké situace probírat. Chtěl především slyšet, proč domácí utkání dohrál Tomáš Chorý bez žluté karty. Některé jeho souboje i podle fanoušků hostů po takovém trestu volaly. „Z mého pohledu ale žádný z jeho zákroků nebyl z kategorie, kdy musí rozhodčí udělit taxativně žlutou kartu. Možná ten první jeho zákrok na Kadeřábka volal po žluté, ale tam jsem viděl, že hráč Sparty jde do Chorého tvrdě a tu srážku vyvolal on. Naběhl si na to. Následnou ruku útočníka Slávie v obličeji obránce Sparty jsem měl již v zákrytu a neviděl ji. Ve druhém poločase už Tomáš Chorý téměř žádný faul neudělal, takže i proto dohrál bez karty. V tomto smyslu jsem to vysvětloval i trenéru Priskemu, myslím, že to akceptoval, no musel to akceptovat,” usmívá se Volek.

Jakmile zápas skončil, hned stočil pohled do hlediště. Na stadionu totiž kousek od trávníku seděla rodina – manželka, dcery, taťka, tchán a švagr. Dvě z dcer dokonce před zápasem doprovodily rozhodčího při nástupu na hřiště. „Máme nádherný společný zážitek, který nám nikdo nevezme. Byl to sen jít se svými dcerami na nástup a to, že se to povedlo při derby, je nezapomenutelné.“

Pro rozhodčí má derby jeden jednoduchý ukazatel úspěchu. „Pokud po zápase není velký průšvih a nepíše se o nás do čtvrtka, tak je to vlastně vítězství. Po utkání za námi přišli lidé z obou týmů, podali si ruce a všechno proběhlo v klidu.“ A právě to považuje za nejdůležitější. „Chyby ve fotbale budou vždycky. Ale když se zápas odehraje v normální atmosféře a bez velkých konfliktů, víte, že jste svou práci udělali dobře.“

VEČERNÍ A NOČNÍ  DOZVUKY

Reakce po utkání byly pozitivní. Dostal desítky, možná stovky gratulací a pochvalných SMS zpráv. Kolegové rozhodčí se ho samozřejmě ptali na udělenou červenou kartu a další situace. 

Nadřízení z komise rozhodčích brali utkání jako zvládnuté. „Nebylo to bez výhrad, ale ta primární zpětná vazba byla z jejich strany spíše pozitivní. Obecně platí, že pokud se derby odehraje bez opravdu velkého problému, tak jsou všichni rádi. Pro nás to bylo zpětně vzato vítězství. Po utkání byl klid, nikdo si novinářům nestěžoval, rozhodčí nebyli po utkání hlavním tématem, a to je to vždycky jasná známka toho, že rozhodčí odvedli svoji práci solidně. Když už měli trenéři nebo hráči nějaké výhrady, tak to bylo v přátelské atmosféře. Emoce k fotbalu patří a v tomto utkání ty negativní nepřevládly, což je dobře,” hodnotí Stanislav Volek. 

POCHVALA OD OTCE

Pro drtivou většinu rozhodčích naprosto nedosažitelný milník má Stanislav Volek za sebou. Nos nahoře ale nosit nechce, moc dobře si uvědomuje, jak je v kariéře ligového rozhodčí štěstěna vrtkavá. 

„Když jsem před lety pískal svůj první zápas dorostu v Leskovci, říkal jsem si, že kdyby se mi podařilo dostat do divize nebo do třetí ligy, bylo by to skvělé. Že někdy budu pískat ligu, to by mě ani ve snu nenapadlo. A kdyby mi někdo řekl, že budu součástí derby? Totální nesmysl. A taky vím, že po dalším zápase může být všechno jinak. Stačí jedno nepovedené utkání a jste zase dole. O to víc si vážím toho, že jsme derby nepokazili.”

K pískání se dostal náhodou, podobně jako spousta jiných rozhodčích. Fotbalovou kariéru mu zhatilo vážné zranění kolena. Dva roky se zkoušel na trávníky vracet, ale nebylo to dobré. Když bylo jasné, že ho s kopačkami Liga mistrů nečeká, napodobil svého otce a rozhodl se pískat. 

Stanislav Volek starší je živoucí legendou fotbalu na Vsetínsku, konta soupeřů zatížil stovkami gólů. Sám byl aktivním a respektovaným rozhodčím, dotáhl to do divize, další postup mu zhatily zdravotní problémy s koleny. „Taťka byl spokojený a určitě hrdý, podle mě byl hlavně rád, že jsem neudělal žádný průser a on nemusel vysvětloval, že jeho synek je kopyto,” směje se ligový sudí. 

PODĚKOVÁNÍ MANŽELCE 

Stačilo málo a žádný sen se nekonal. Před pěti lety byl Stanislav Volek jen malý kousíček od toho, aby kariéru rozhodčího ukončil. Narodila se jim nejmladší dcera a opravdu vážně zvažoval, že pískání ze svého života vypustí. Právě tehdy přišla nabídka jet na setkání perspektivních rozhodčích v rámci projektu Pojď do ligy, kde navíc neuspěl.

„Pozvánka byla pro mě nečekaná. Bylo pocovidové období, naše soutěže se tehdy po asi roční pauze rozjížděly. Nebyl jsem připravený, fyzické testy jsem nezvládl, nebylo to dobré, nepovedlo se to. Říkal jsem si, že to nemá cenu, že na to kašlu. Ale manželka mě přesvědčila, abych to nevzdával a ještě tomu dal šanci. Tak jsem vydržel. Shodou okolností se mi hodně povedla jarní část ve třetí lize, koleno přestalo zlobit a nakonec mě do ligy skutečně v létě 2021 vzali. Takže za tento úspěch vděčím z velké míry i Romči. Bez maximální podpory rodiny by to ostatně ani nešlo, takže manželce i dětem děkuju, že to se mnou zvládají a jsou mi velkou oporou,” uzavírá Stanislav Volek. 

Stanislav Volek 

• Narodil se 23. května 1990 ve Vsetíně. 

• Vystudoval průmyslovku, pracuje ve strojírenství. 

• S manželkou Romanou vychovávají tři dcery, Nelu (12 let), Anitu (9) a Ninu (4). 

• V ligových soutěžích se začal objevovat v roce 2021, dosud odřídil v české nejvyšší soutěži 43 ligových zápasu, ve druhé lize 41. 

• Třikrát se v roli čtvrtého rozhodčího objevil na pohárových nebo kvalifikačních zápasech UEFA.

• Jako rozhodčí se účastnil MS Univerzit do 18 let v Maroku.

• Volného času s ohledem na velké časové vytížení ligového rozhodčího a nutnost skloubit tuto činnost se zaměstnáním nemá. Pokud se nějaký najde, věnuje ho především rodině.