To bylo před šestadvaceti lety. Dnes má třiasedmdesátiletý malíř od pánaboha z Valašské Polanky na svém kontě kolem tisíce pláten a na dvě desítky výstav a sní o propojování mladých umělců ve svém okolí.

Václav Popelka v sobě nosí nesmírnou pokoru a bezbřehou víru v Boha. Kurátorka vsetínského vlastivědného muzea Olga Mehešová o něm prohlásila, že je narativní malíř, který vypráví příběhy, a jeho malířský styl není nic menšího než pokorná modlitba. Není se proto co divit, že se u jeho Madon lidé modlí. 

„Těch obrazů je víc a mám k nim i drobné příběhy. Zavolala třeba paní z Olomouce, že si obrázek nechala zarámovat a posvětit a že se u něj každý den modlí. Další paní mě potkala zase na Vsetíně, že prý učí vnoučata u toho obrázku se modlit. A poslední příběh, volala nějaká lékařka z Ostravy, že by chtěla Panenku Marii tak, jak ji měla její babička. Podle popisu jsem ji tedy namaloval a když přijela, říká: já jsem ateistka, ale budu si s tím obrázkem povídat…“

To je velmi zajímavé…

No, abych to uzavřel, přijel za mnou kamarád, on je katolický kněz v penzi a říkal mi: „Ty děláš pro tu víru víc, než my všichni dohromady.“ (směje se)

Další silné téma je pro vás rodné Valašsko…

Asi to mám v genech. Miluju takové ty tradiční jídla, třeba placky. Raději si dám pohankovou kaši než řízek, ťápu valašsky. Jsem tady opravdu rád. Nešel bych nikam jinam. Když vidím staříčka nějakého, vrásčité tváře, upracované ruce, tak jsem tím úplně fascinovaný. Mám to tu prostě rád.

Pojďme ale na začátek. Jak se stalo, že jste začal malovat?

Jak se to stalo? Jednoho dne jsem přesně v sedmnáct nula nula vylezl na posed a v sedmnáct deset jsem z toho posedu slezl a věděl jsem, že je s lesnictvím konec. Ještě tři roky jsem měl v koutě tři flinty, ale do lesa jsem už s nimi nešel. Najednou to bylo pryč a vyvstala otázka, co s volným časem. Možná z dlouhé chvíle a snad i jakýmsi vnuknutím jsem si jenom tak pro sebe namaloval obrázek Vlastimila Brodského podle fotky z časopisu. A tím to mé malování vlastně začalo.

Slyšel jsem, že poměrně brzy po svém prvním obrázku jste padl do oka důležitým lidem přes malířský kumšt..

Měl jsem ještě myslím dva menší obrázky, přijel k nám na návštěvu kamarád ze Zlína, sběratel obrazů a hned se manželky ptal, kdo to namaloval, že prý mám mimořádný talent. Pak se to nějak dozvěděli na Vsetíně. Zavolal mi nejprve výtvarník Břetislav Dadák z vlastivědného muzea. Prý by to chtěl vidět. Přijel k nám a na druhý den už volaly dámy z muzea, historička Hana Jabůrková a kurátorka Olga Mehešová.

To zní jako z pohádky. Co vám říkali?

Pan Dadák mi tehdy řekl: umíte a nikde se už nechoďte učit, oni by vás zkazili… Dozvěděl se to pak ještě folklorista ze Vsetína František Růžička a chtěl nějaké ukázky. Zeť mi to tehdy nafotil a svázal a manželka mě přesvědčovala, ať mu tu knížečku půjčím. Nechtěl jsem. Maloval jsem si jenom pro sebe. Byl jsem hajný a to malování jsem měl jen jako takové hraní si. Nakonec jsem mu to půjčil, Franta to lapl a utíkal k odborníkovi na valašské malíře doktoru Daliboru Malinovi, tehdy měl knihkupectví a provozoval u něj také galerii. On mě tehdy neznal a vzkázal mi po tom Frantovi, že by mi udělal výstavu měsíc před Vánoci. S tím vzkazem za mnou přišla žena. To víte, nechtěl jsem. Bál jsem se, že si řeknou: blázen, který si hraje na malíře.

Nakonec ale ta výstava byla.

To se stalo někdy na jaře. Celou dobu mě zpracovávali a přišel podzim, že se pan Malina přijede podívat. Takže mě přesvědčili na první výstavu. Za rok mi pak Olinka Mehešová nabídla výstavu na vsetínském zámku.

Kolik jste měl od té doby výstav?

Sedm. Dvě v galerii u Dalibora Maliny, po jedné na zámku ve Vsetíně, ve Valašském Meziříčí, ve Valašské Polance, ve Valašských Kloboukách a Barevný dvůr na své zahradě.

Barevný dvůr na zahradě, to mě zajímá…

Jednoduše jsem si připravil plachty, provázky a rozvěšel jsem obrazy na dvoře. Dcery napekly pohoštění, nachystal jsem deset litrů vína. Franta Růžičků přijel, oblékl si kroj, stoupl si do brány a kdo šel kolem, toho k nám nahnal. No, vidělo to tehdy na dvě stovky lidí (směje se). A byly z toho tři ročníky po sobě. Nechyběly pak ani soukromé výstavy pro známé přímo u nás v domě. Těch bylo kolem dvaceti.

Studoval jste někde malířství nebo výtvarné umění?

Nakonec jsem i studoval. Nakoupil jsem si asi dvacet odborných knih, něco mi donesli kamarádi a pečlivě jsem si je pročetl. Nepolíbený teorií jsem nezůstal. Postupně mě školilo kolem dvaceti lidí. Namátkou slovenský akademický malíř Ivan Chabčák, již vzpomínaný Břetislav Dadák, Hana Jabůrková, něco Olga Mehešová, Dalibor Malina. Také jsem ale kvůli tomu málem rychle skončil. Přišel jeden výtvarník, kterého jsem si velmi vážil. Nezkritizoval mě, ale tak mě rozhodil tím, jak mi říkal, maluj tak a tak, dělej to tímto způsobem, takto to nesmíš dělat, že jsem dva roky nemohl malovat. Sedl jsem si k plátnu, vzal jsem si paletu a nevěděl jsem, co mám dělat. Ta svoboda utekla…

I tak, vnímáte to jako výhodu, nebo nevýhodu, že nemáte klasické výtvarné vzdělání?

Je to výhoda. Nesvazují mě žádné předpisy. Maluju jednoduše, jak to cítím.

Jak byste pojmenoval svůj styl?

Kurátorka Olinka Mehešová na mé vernisáži kdysi prohlásila, že Popelka je narativní malíř. Jak ta vernisáž skončila, ptal jsem se jí, co to slovo znamená. Prý: výpravný. Tak už to vím (směje se). A potom někdo napsal: Popelka maluje příběhy… Moc si s tím ale hlavu nelámu. Maluju prostě to, co mě venku osloví.

Vaše obrazy jsou asi dost i o náladě?

Určitě ano. Například něco maluju a barvy jsou světlé, jásavé, pak mi zavolá dcera, že má vnučka horečky a obraz začne mít smutnou náladu.

Děláte hodně sakrální věci, máte i nějaké obrazy v kostelích?

Jeden obraz mám v Jiříkově a druhý v kapli v Dolním Benešově. Jinak sakrální věci a ty ostatní motivy jsou tak padesát na padesát.

Jste známý svou hlubokou vírou v Boha. Jaké místo hraje vaše víra a spiritualita v tom, co dáváte na plátna?

Je to naprosto zásadní. Mám vlastně problém už od děcka, kdy jsem hodiny a hodiny trávil s nejrůznějšími duchovními a teology, kteří k nám chodili často na návštěvy. Byl jsem do toho opravdu ponořený... Mám také rád Valašsko, přírodu, všechno kolem. A říkám to teď upřímně, chodím a maluju v hlubokém předklonu před Pánem Bohem a vším živým, co je kolem.

Vaše tvorba je mnohdy imaginární. Malujete své představy, sny nebo nad tématem dumáte dlouho dopředu?

Jak kdy. Někdy je to spontánní, jindy to promýšlím. Je to ale uložené i někde ve mně a jenom to vytahuju. Pro mě je malování dar, už vím, že nemaluje ruka, ale hlava. Dělám si proto i třeba při procházkách poznámky, abych nějaký prožitek nezapomněl. Pak se k tomu vracím.

Už jsme se toho lehce dotkli na začátku, ale stejně se zeptám ještě jednou: co byl ten hlavní stimul, že se z lesníka stal malíř?

Ještě na lesnické škole nám říkal jeden profesor: nesnažte se rychle střelit velkého jelena. Na co budete chodit po zbytek života? A abych se vrátil k vaší otázce. Za prvé, když se to ve mně zlomilo, přišly jakési společenské změny, za druhé mě už nebavilo hrát druhé housle. Už jsem měl přes čtyřicet a v tom lesnictví jsem už cosi uměl. Na starosti jsem měl prakticky od začátku své kariéry dva revíry a k tomu přibyly časem ještě dvě školky. V lese jsem byl vlastně pořád a když jsem šel na posed, už jsem tam jenom seděl a ani nevěděl, co se tam pohybuje za zvěř. Najednou se mi zdálo, že už mám všechno, co jsem kdy chtěl střelit, střelené a úplně se mi to v hlavě otočilo. Opřel jsem doma do kouta flinty a přišla dlouhá chvíle. Souhrou okolností mi zemřeli rodiče, dcery po maturitě odešly z domu a namaloval jsem toho Brodského. Tento obrázek to jaksi spustil. Když se pak u nás vystřídali na prohlídce ti odborníci, kterým se mé obrázky líbily a chtěli je vystavovat, tak manželka šla a koupila mi malířský stojan.

Vy jste ten talent i trošku podědil, je to tak?

Tata maloval pro kostel na oltáře takové plachty. Takže jsem opravdu po něm asi něco podědil. Navíc, maminka byla za svobodna Strnadlová. Děda byl Alois Strnadel a jeho bratr měl syna, malíře Antonína Strnadla.

Máte v rodině nástupce?

Dcera učí kreslení. Vnuk letos maturuje na průmyslovce a velice dobře kreslí. Vzal jsem jeho dvě věci na výstavu do Valašských Klobouk a líbily se.

Někde jste vzpomněl, že tvoříte, když jste ve vnitřní harmonii. Jak si ji navozujete?

To přijde samo. Ale mně stačí velmi málo. Vyjdu ven a líbí se mi každé kvítko, každý strom a už jdu malovat. Ale stává se, že ráno, jak se říká, vstanu hore zadkem a nejde to. Takže buď ta nálada přijde, nebo nepřijde, většinu ji mám ale dobrou. Už vím, že když je pohoda a obraz udělám jedním tahem, tak mi manželka hned říká: nepopravuj. Protože si kolikrát říkám malinko tady opravím, tady malinko a tady… a skončí to v kotli (směje se).

Který z vašich obrazů je pro vás takový nejosobnější?

Ke každému obrazu přistupuju, že nevím, kde skončí. Někde jsem četl, že každý obraz si svého majitele najde. A já nechci nikoho ošidit. Mám samozřejmě takové, které neprodám. Třeba tata dělal ve Zbrojovce, tak mám obraz Zbrojovky Vsetín. Normálně takové věci nemaluju. Je to takový ponurý obraz plný tmavých budov a nepořádku, který tam panoval, tak jsem tam alespoň přimaloval takového ptáčka. Hodně se mluví o mých obrazech Křížová cesta, Adam a Eva a Varhany v lese, tak to jsou takové mé tři obrazy, které mě, dalo by se říct, proslavily. Samozřejmě, když namaluji nějaký obraz, tak ho mám určitou dobu nejradši. A čas pak ukáže, jestli jsem schopný se s ním rozloučit, nebo si ho raději nechat. Mnohé obrazy si proto stále schovávám. Ne, že by byly lepší než ostatní, ale jsou mi blízké. Který je mi nejvíc blízký ale nemůžu říct, je jich víc.

Malujete zhruba čtvrt století. Kolik jste za těch víc jak pětadvacet let namaloval obrazů?

Kolem tisícovky. Doma jich mám asi dvě stovky. Něco je v Americe, v Anglii, na Slovensku. Lidé nějaké obrazy kupovali jako dárky, tak ani nevím, kam všude se dostaly.

Zaujala mě jedna věc. Jste bývalý hajný, ale těch lesnických motivů moc na vašich obrazech nevidím…

Otázka je, jestli jsem měl být vůbec lesníkem. Na výběr jsem tehdy moc neměl a protože jsem chodil do kostela, bylo mi tehdejšími komunistickými kádrováky naznačováno, že bych měl být nejlépe horníkem. To se psal rok 1968. Nejdříve jsem se tak vyučil v učilišti na Bílé dřevorubcem, rok jsem nakládal vagony a pak mě ředitel polesí poslal na mistrovskou školu. Na té lesnické škole jsem paradoxně poznal hodně kumštýřů, to by člověk ani nevěřil. Jeden hrál super na saxafon, druhý na kytaru a skončil někde v Ostravě v kapele, další krásně kreslil tužkou a tak dále.

To byla celkem sestava spíš na nějakou uměleckou školu…

Myslím si, že kdo má rád přírodu, jednoduše už má jakési umělecké vidění. Někdo to dá do hudby, jiný na papír. Všichni víme, že je v lese krásně, to ale neznamená, že tam musíme pracovat.

Když jdete malovat, máte nějaký rituál?

Malování mám od začátku, jak kdybych šel do práce. Než vejdu do ateliéru, musím být na to oholený, osprchovaný, vezmu si zelený plášť, který mám ze Zbrojovky po tatovi a jsem připraven začít.

Máte v hlavně nějaké téma, které byste chtěl ztvárnit?

To asi nemám, ale mám takovou myšlenku, kterou se mi snad podaří zrealizovat. Po vzoru pana doktora Maliny, který pravidelně ve Vsetíně každý čtvrtek dělal posezení pro vsetínské literáty a kumštýře. Ti lidé se scházeli, debatovali a inspirovali se. Rád bych takto zase propojil mladé kumštýře z Valašské Polanky. Je tady u nás několik šikovných lidí, proto jsem jim svůj nápad představil a už jsme se teď na jaře dokonce dvakrát sešli. Jsou tady fotografové Pavel Rabas, Gabriela Kozubíková a grafička Monika Hájková. Mladí mě vždycky zavolají a tady v hospůdce pod nádražím se sejdeme. A abych nepřišel mezi ně s prázdnou, domluvil jsem společnou výstavu v muzeu ve Valašských Kloboukách. Už máme i termín, bude to únor nebo březen 2027 a bude to mít název Umělci z Polanky. Za to jsem velmi rád. A vlastně hned jsme všichni dostali za úkol od Moniky Hájkové zpracovat téma – Vztahy. Takže už mám dokonce jeden obraz na toto téma připravený.

Máte nějaký malířský vzor?

Už od samého začátku se bojím, abych nekopíroval. Ale ať chcete, nebo ne, tomu člověk neuteče. Jak říká pan Malina: všechno už bylo napsáno, všechno namalováno.

Když jste už po několikáté vzpomněl pana Dalibora Malinu. Ten před časem prohlásil, že jste Polanecký malíř, cítíte se tak?

Na to jsem mu tehdy řekl, že jsem hajný (směje se). Ale teď už se tak cítím. Těch téměř třicet roků malování už mě z toho asi usvědčuje.

VÁCLAV POPELKA

●      Narodil se 26. 10. 1952 ve Vsetíně, žije ve Valašské Polance.

●      Vystudoval Lesnické učiliště a Lesnickou mistrovskou školu.

●      V lese pracoval dvacet let.

●      Je ženatý, má dvě dcery.

●      Narativní malíř, obrazy maluje posledních 26 let.

●      Vystavoval ve Vsetíně, Valašském Meziříčí, Valašských Kloboukách či Valašské Polance.