Jak už to bývá, na začátku svého profesního života byl na hony vzdálen od shánění novinek. Mladý vyučený dřevař nejprve pracoval v lese a po nějaké době dostal práci v zemědělském družstvu.

„K něčemu takovému jako rozhlas nebo novinařina jsem nikdy netíhl. Pravda, hodně jsem četl, ale nikdy jsem k práci s jazykem nesměřoval. Navíc jsem byl obrovský trémista. Takže přednést básničku před celou třídou bylo pro mě martýrium. Myslel jsem si, že dožiju jako jezeďák, jak se tehdy říkalo, protože ještě po revoluci jsem pracoval v zemědělském družstvu a byl jsem, dá se říct, spokojený,“ vzpomíná na svůj „minulý“ život známý novinář. Čert ale nikdy nespí a každý se nakonec dostane tam, kam patří. „Vysloveně náhodou jsem se přes jedno malé periodikum, které vzniklo ve Zlíně po revoluci, dostal až k rozhlasu.“

S novinařinou začala v devadesátých letech. Jako novinářský elév začal svou kariéru v periodiku Region 2000, který se krátce po jeho nástupu proměnil ve Zlínské noviny. Tam pracoval do konce roku 1999 jako fotograf a píšící redaktor. Jako reportér se díky tomu dostal s Adrou až do bosenského Mostaru, poničeného válkou v bývalé Jugoslávii.

Odsud pak přeskočil přímo do Českého rozhlasu. „Byla to opět spíše šťastná náhoda. Na nejrůznějších tiskovkách jsme se hodně potkávali s tehdejším technikem Českého rozhlasu Rudou Maňasem. Jednou za mnou přišel a říká, že rozhlas hledá redaktora. Bránil jsem se, že na to nemám. Zmínil jsem svůj stud, svou trému a verbální nevybavenost. Přesvědčoval mě, že to musím zkusit. Na konkurz jsem nakonec šel. Kupodivu mě vzali a vykovali mě, protože začátky nebyly jednoduché. Najednou jsem mohl dělat úžasnou práci, o které jsem nikdy ani nesnil. Samozřejmě jsem se přitom musel naučit spousty nových věcí,“ hodnotí začátek své rozhlasové práce Roman Verner.

A měl opravdu co dělat. Vpadl po hlavě do práce rozhlasového novináře v turbulentní době, kdy se ve studiích měnila záznamová technika. „Musel jsem se učit jednak rozhlasovou novinařinu, která byla úplně jiná, než jakou jsem poznal v novinách, a zároveň jsem se učil ovládat techniku. Vůbec jsem si nemyslel, že to přežiju ve zdraví,“ směje se dnes nejdéle sloužící redaktor ve zlínském studiu Českého rozhlasu. „Už jsem tu dvacet dva let.“

Za tu dobu se musel několikrát přizpůsobit technologickým novinkám ve své práci. „Klasické kotouče mě naštěstí minuly. Na ty jsem se už díval jen jako na archiválie, byť tady ty stroje stále byly. Obdivoval jsem kolegy, staré kozáky, kteří na nich dokázali stříhat reportáž. Není to opravdu jednoduché a na těch kotoučích opravdu neplatí krok zpět. Jednou to člověk vystřihne, a pokud si pásek neschováš, tak už ho nenajdeš. Já už jsem začal digitální éru. Chviličku jsme měli k dispozici něco jako kazetové magnetofony a pak už to šlo rychle dopředu. Nastoupily minidisky a potom už digitální rekordéry.“

Za ty dvě desítky let, změnila se nějak profese rozhlasového novináře?

Co se týče Českého rozhlasu, tam je to spíše stabilnější. Samozřejmě samotná novinařina je i v rozhlase díky novým technologiím dynamičtější a je u posluchačů rychleji. Dřív se zprávy posílaly různými kanály. Nebylo to všechno online. Principy jsou ovšem stále stejné. To je doménou Českého rozhlasu. Dbá se na to, aby se vše dělalo tak, jak má. Prazáklad rozhlasové novinařiny se v podstatě nezměnil, ale jde tam spíš o rychlost přístupu k informacím, přenos k posluchačům. Témata jsou v podstatě stále stejná. Lidské příběhy, co lidi opravdu trápí, nebo těší, je tam spousta kultury, folkloru.

Co bylo vaše, řekněme, top téma?

Vždycky jsem tíhl, a je to zřejmě i mým vzděláním, k ekologii a ochraně přírody. Mám rád třeba nedávno dokončené sčítání šelem, pěstění lesů a podobně. Bohužel kůrovec způsobil, že z témat voňavýcha zelených se stala témata zaschlá a žlutá, takže jsme sledovali, jak mizí obrovské plochy kvůli kůrovci, ale i to je téma zpravodajské. Člověk musí dělat všechno. Jsou témata, kterým úplně nerozumíš. Jak říkají herci, dostaneš protiúkol. Musím si danou oblast prostě dostudovat a něco mi do hlavy opravdu neleze.

A co bylo tedy pro změnu vaším protiúkolem?

Třeba ekonomická témata anebo justice. Vyhledávat v justičních databázích a zpracovat úřednické formulace, to pro mne nebylo nic snadného.

Máte reportáž, na kterou rád vzpomínáte?

Vždycky rád vzpomínám na tradiční kosení orchidejových luk v Bílých Karpatech s Mirkem Janíkem na Kosence ve Valašských Kloboukách. To jsou krásné věci.  Pak samozřejmě divadlo, když se chystala nějaká pěkná premiéra. Festival Neznámá Země, cestovatelé. To jsou témata, která mě bavila.

Potkal jste během natáčení spousty zajímavých osobností. Můžete pár jmen vzpomenout?

Za všechny musím vzpomenout pana Zikmunda, protože s tím jsme spolupracovali hodně. Byl častým hostem v rozhlasu nejen tady ve Zlíně, ale i v Brně nebo v Praze. Bohužel loni odešel. Na něj opravdu vzpomínám hodně, protože to byla osobnost, která dokázala inspirovat. Třeba pro mě, velkého nepořádníka, co se týče ukládání materiálů, dat, poznámek, to byl velký učitel. On byl až puntičkář. Přesně zaevidované měl opravdu všechno. Dále to byl obuvník pan Pivečka ze Slavičína, další velká osobnost zdejšího regionu. Potkal jsem spoustu herců na dětských filmových festivalech. Co mě tak hodně utkvělo v paměti, bylo povídání s režisérem Danielem Bergmanem.

Čím vším jste si v rozhlase prošel?

Chvilku jsem pracoval jako editor zpravodajství, než se našel nový. Moderoval jsem jednu dobu Noční linku, na které se moderátoři střídají.  Moderování zpočátku bylo více. Byly to v podstatě diskuzní pořady. To mě bavilo, bylo to moc fajn. Dělal jsem třeba pořady typu Rendez vous, které posluchači v Českém rozhlase mohou stále slyšet. To bylo pěkné. Tam si člověk zval zajímavé lidi a byl v kontaktu s posluchači. Zpravodajství, u kterého jsem potom zůstal na plný úvazek, mi zase dávalo hodně v tom, že člověk byl pokaždé na jiném místě a s jinými lidmi.

Váš největší adrenalin v rámci práce v Českém rozhlase?

Vrbětice. Myslím si, že nebylo nic horšího, co nás tady v regionu potkalo. Samozřejmě záplavy, to bylo velké neštěstí, ale to jsem zažil ještě coby píšící novinář. Jako rozhlasák zmíním ještě střelbu v Uherském Brodě, což mělo daleko tragičtější následky než třeba Vrbětice. To byly události, které pro nás byly náročné jak fyzicky, tak psychicky. Člověk se musel obrnit. V podstatě teď také válka na Ukrajině k nám přivádí spoustu lidí, kteří ten osud mají naprosto děsivý, a protože jsou to z devadesáti devíti procent ženy s dětmi, tak se člověku opravdu občas draly slzy do očí. Jsou to osudy, které bych nikomu nepřál.

Byl jste nestorem zlínského studia. Chodili za vámi kolegové na rady?

Ti mladí jsou velice šikovní. Je jasné, že když někdo z kolegů nastoupil, potřeboval zaučit hlavně v našich systémech. K nám chodí už lidé, kteří mají představu, jak se novinařina dělá, tady se to samozřejmě doučí. Ale ano, občas se někdo zeptal.

Netáhlo vás to po tak dlouhé době profesně někam jinam? 

Kupodivu netáhlo. Nevím, čím to je, ale mě to bavilo pořád. Někdo mluví po pár letech o vyhoření.  Já jsem se vždycky těšil, že zase někoho zajímavého potkám, že si budeme povídat o něčem, co neznám. 

Nějaká veselá historka z natáčení?

Co si vzpomínám a je to publikovatelné, když jsem při natáčení spadl z popelářského auta. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Jenom jsem prostě během jízdy vystoupil z kabiny, řidiči jsem zamával a pustil jsem se a skácel se na chodník. Lidé, co šli kolem, to měli jako takový parodický výstup.

Co například klasické rozhlasové nehody jako jsou přeřeky a podobně?

Určitě ano. Toho bývala spousta. Teď si na sebe dáváme pozor. Ve zpravodajství je to tak, že člověk zprávy chystá dopředu, takže k tomu může dojít maximálně při živém vstupu. Ale protože jsou to chvíle hrůzy, když se spleteš, tak jsem to všechno zapomněl a při té přípravě zpráv a reportáží to člověk většinou vychytá. Marně vzpomínám, co by stálo za zmínku… Byl to prostě nudný zpravodajský život.

Jste také fotografem. Dokonce jste i chvilku fotografii studoval. Už jste měl nějakou výstavu?

Kdysi dávno nějaká výstavka ve Zlíně byla. Pár mých fotografií viselo i na rektorátu Univerzity Tomáše Bati, kde si vybrali z prací od různých fotografů tady z regionu.  Uměleckou ani dokumentární tvorbu zatím nemám shrnutou.

Jste i vášnivým motorkářem. Máte i svůj gang?

Holešovský klub Býkeři. Máme ve znaku býka, jako bajker. Je to taková slovní hříčka. To je moje velká láska, která se táhne zase nějak od mladých let. Každý kluk měl pionýra nebo jakoukoliv motorku. Pro pracovníka v lese byla navíc motorka nezbytným dopravním prostředkem. Takže mě provázela od mé puberty až doteď. Donedávna jsem sedlal Suzuki Marauder VZ 800, pak Hondu 600 Shadow.

Co si na práci v rozhlase považujete nejvíc?

Byla to radost, ale zároveň odpovědnost, protože zprávy musí být pravdivé. To je nejdůležitější. Když to obrátím, byl jsem taková straka, která vybírala lidské příběhy a pak je vyprávěla ostatním.  Jsem rád, že jsem byl tak dlouho součástí rozhlasu, kterého si nesmírně považuji, a jsem velmi vděčný, že jsem tu práci mohl dělat.

Roman Verner

• Narodil se ve Větrově u Frýdlantu v Čechách v roce 1961.
• Mládí prožil v Prostějově.
• Žije s manželkou Ludmilou v Rymicích na Kroměřížsku.
• Má tři děti a šest vnuků.
• Vyučen v oboru lesní mechanizátor na odborném učilišti ve Slavkově u Brna.
• Maturitu složil na střední lesnické škole ve Šluknově.
• V devadesátých letech začínal jako píšící novinář v Regionu 2000, který byl později přejmenován na Zlínské noviny.
• V Českém rozhlase pracoval od konce roku 1999 jako redaktor zpravodajství.
• Český rozhlas Zlín se s ním oficiálně rozloučil na konci června 2024 po cca 25 letech práce.