Na prosklené terase Zámku Wichterle ve Slavičíně by se dalo v klidu rozjímat, jenže to by u stolu nesměla sedět Jana Mudráková, Mánička s valašským temperamentem. Z Prahy sem utekla na prodloužený víkend, aby si užila svatbu kamarádky a svou rodinu. Zákulisní realitu v divadle líčí bez příkras, stačí zmínit jejího parťáka Martina Trechu.

Jak to máte s Hurvínkem po tolika letech známosti? A co na to bábinka?

Já myslím, že Máničku po tolika letech s Hurvínkem už máloco překvapí, už jsou opravdu sehraná dvojka. A bábinka, to je taková komplikovanější osobnost v divadle. Ona je často trošičku opomíjená, ale myslím si, že je to tím, že bábince je teprve přes padesát let. Je z loutek nejmladší a diváci ji ještě nemají tak zažitou jako třeba Hurvínka nebo pana Spejbla. Ale myslím, že její čas přijde.

Jak se vztah Máničky a Hurvínka promítá do vztahu Jany Mudrákové a Martina Trechy?

Já myslím, že se to propisuje velmi. S Martinem se neustále pošťuchujeme a vymýšlíme nějaké ptákoviny, což je přesně to, co dělá Hurvínek s Máničkou. I v osobním životě držíme jejich charaktery, aniž bychom chtěli. Protože Martin je opravdu takový rošťák a rozverný mladý muž a já jsem zase vždycky bývala taková správňačka, ta šprtka, která potřebovala mít všechno nalinkované, a odráží se to i v té naší práci. Martin je velmi zdatný v improvizaci a úplně se nedrží scénáře. A já zas vím, co musí kde zaznít, takže ho vždycky táhnu zpátky a snažím se držet nějakou linku.

Takže Mánička je vaše alter ego?

Jo, dalo by se říct, že jo. Mám trochu syndrom Hermiony Grangerové. Byla jsem ta, která se neustále hlásí, když něco ví, a hrozně mě štvalo, že to nemůžu říct, protože mě nikdo nevyvolal. A vlastně mám ráda naplánované věci, takže v tomhle mám asi s Máničkou hodně podobného.

Kdy vás Hurvínek naposledy překvapil? 

To se děje neustále. Kdybyste viděla dvě naše stejnojmenná představení, nikdy nebudou stejná, Martin pokaždé vymyslí nějaký fór. A vlastně tím drží představení neustále svěží a všechny naše kolegy drží ve střehu, protože vždycky jenom čekáme, co z něj zase vypadne. Když si Martina někam pozvou, vždycky říkám běž tam zase někoho urazit, protože je s Hurvínkem někdy až příliš nespoutaný. Martina tam pošlou, aby všechny rozparádil, a já s Máničkou a s bábinkou to tam zase uklidňujeme.

Nezasloužila by si Mánička vlastní show stejně jako Hurvínek? 

V lednu jsme měli premiéru představení Mánička a bubáčci, což je vlastně představení pro malinké děti od dvou do čtyř let a tam třeba Hurvínek vůbec není. Báli jsme, aby to nebyl propadák, ale zatím jsou na to super ohlasy. Mánička se pomalu propisuje do dramaturgie divadla a uvidíme, co přijde, až bude mít za čtyři roky stovku. 

Jste pátá generace Máničky a loutku jste se naučila vodit za neuvěřitelného půl roku, někdy to trvá až dva. Co ta mluva? Ta vám šla taky hned? 

No, nešlo to hned. Kdybyste slyšela moje první nahrávky, možná byste ani nepoznala, že je to Mánička. Vždycky jsem měla takovou nakřáplou barvu, kterou měla právě i moje předchůdkyně Helena Štáchová a ze začátku jsem mluvila spíš Lízu Simpsonovou. Mám altový hlas a Mánička je soprán. Ale potom už to člověku nějak sepne a prostě už mluví automaticky.

Určitě máte nějakou oblíbenou repliku. Která to je?

Když jsme s Martinem v divadle oba a chceme se rozmluvit, tak nejčastěji se Mánička hádá s panem Spejblem. Takže na něj vždycky začne ječet: Pane Spejble, pane Spejble!  A Spejbl zase říká: Neječ! A takhle se neustále okřikujeme. Myslím, že kolegové už nás nemůžou ani vystát, protože první, co slyší, když ráno přijdou do práce, je hádka těch dvou.

Hurvínek se Spejblem se dokážou pohádat v jedné osobě. Dokáže to i Mánička s bábinkou?

Dokáže, ale je to teda dost šílené a schizofrenní. Hurvínek se se Spejblem hádá velmi energicky a Hurvajs si vždycky stojí za svým. Mánička s bábinkou mají ten vztah trochu jiný. Mánička je smutná, že chce někam jít, a pláče a bábinka jí vysvětluje, proč tam nesmí a že je to nebezpečné. Ale taky je to samozřejmě náročné. A největší chuťovka je, když ještě do toho jednu z těch dvou současně vodím. 

Je to náročnější na hlas, anebo na ty ruce?

Je to nejnáročnější na tu koncentraci, uhlídat obě postavy a vlastně udržet ten jejich temporytmus. Když je třeba v jednu chvíli bábinka energičtější, tak se nemůžu začít rychle hýbat s Máničkou, což je docela těžké oddělit.

Když se utrhne nit, Máňa je slepá. Kdy se vám naposledy takhle vymkla z rukou?

To jsou právě ty okamžiky, které žádný loutkař nechce zažít. A bylo to nedávno, kdy jsme měli generálku na představení Kabaret Hurvajz a už jsme jeli všechno v kostýmech a se světly. Já tam Máničku pouze mluvím, ale v jednom momentě ji mám přivést na jeviště. A tak jsem vzala Máničku v zákulisí do ruky a říkám si, že nějak divně váží. Podívám se na tu loutku a hlava byla úplně utržená od celého těla. To bylo jak z hororu. Ještě štěstí, že se to stalo na zkoušce, protože to by bylo pro děti opravdu děsivé. Na druhou stranu, když Spejblovi upadne noha, na to se pak dlouho vzpomíná.

Máte s Máničkou nějaký rituál? 

Spočívá v tom, že si tu loutku sama připravím. Takže když přijdu do divadla, vyndám si ji z pytle, zkontroluju, jestli nemá zamotané nitě, a protože bývá hrozně zacuchaná, tak ji vždycky učešu a pohladím. Ale když jsem začínala vodit a moc mi to nešlo, tak jsem si ji vždycky na té třímetrové lávce objala jako dítě a pošeptala, ať mě nezlobí.

Zvládáte akrobacii, šerm, hrajete v divadle RePublica. Nemrzí vás, že jste prostě Mánička? 

Nemrzí, protože ona mi zase otevřela hrozně moc dveří, o kterých jsem ani nevěděla. Vždycky jsem chtěla dělat divadlo, kde se tančí, zpívá, kde můžete využít spoustu různých dovedností. A to třeba v běžné činohře nejde. V Kabaretu Hurvajz mám jako Mániččino alter ego akrobatické číslo na kruhu. A to je věc, kterou můžeme divadlo zase posunout o kousek dál.

Vy herci jste nechutně talentovaní, a to neříkám jenom já.

Ale někdy je to opravdu vydřené! Vyběhneme na jeviště, zazpíváme, zastepujeme a vypadá to, že to děláme levou zadní, ale někdy se člověk učí doma tři týdny v koupelně stepovat a do toho si zpívá, první týdny mu to vůbec nejde a pak se to stane.

Má v sobě Mánička kus valašské nátury?

Myslím, že ano. Poté, co jsme do Divadla Spejbla a Hurvínka přišli s Martinem jako dva Moraváci, tak ty postavy začaly být takové… já bych řekla ofrklé. Moravský temperament se tam promítá. A myslím si, že to je dobře, v dnešní době je fajn být průbojný. 

A co dialekt, ten vám občas ujede? 

Trošičku ano.  Nejvíc to jde samozřejmě vidět v improvizacích, kde nemáme pevně daný text, ale u představení se to moc nestává. S nářečím ale taky záměrně pracujeme. Nedávno jsme třeba hráli v Plzni, odkud Hurvínek se Spejblem pocházejí, a Martin si tam hodil pár vět plzeňského dialektu. Pokaždé to u místních velmi dobře rezonuje.

Hráli jste i v Japonsku. Jak slušelo Máničce kimono?

Velmi! Japonci z ní byli úplně nadšení. Takhle milé přijetí nás na cestách ještě nepotkalo. Předem nás varovali, že Japonci nejsou moc sdílní. Dokonce měla být po našem představení krátká debata a pořadatelé nám říkali, že to se určitě nestane. No, nakonec jsme odehráli asi 40minutové představení a debata trvala další hodinu, protože každý měl tolik otázek! Byla tam třeba paní, která Hurvínka a Spejbla viděla v Kjótu, když jí bylo deset let. a říkala si, že by je ještě jednou za život chtěla vidět. Té paní je teď šedesát, takže na to čekala padesát let. A když nám vyprávěla tenhle příběh, opravdu měla slzy v očích a my spolu s ní, protože to bylo nádherné.

Přidejte nějakou vtipnou historku z cest.

Celkově jsou pro nás ty zahraniční cesty hrozný adrenalin. Učíme se jazyk dané země, tak jsme vždycky nervózní, jestli nám budou místní rozumět, protože v divadle koluje historka, kdy se paní Štáchová s panem Kláskem učili právě japonštinu, měli učitele, který je asi dva měsíce připravoval, a na místě zjistili, že se jim všichni roztomile smějí. Až potom přišli na to, že lektor měl vadu řeči, takže se naučili japonštinu s nějakým šišláním.

Kolika jazyky mluví Mánička? 

Mluvila až pětadvaceti jazyky a občas se nám stane, že nás požádají, ať něco řekneme třeba hindsky. A my s Martinem na sebe jenom zděšeně koukáme a říkáme, no Mánička s Hurvínkem to umí, ale my dva ne. My zatím zvládáme litevštinu, srbštinu, japonštinu a angličtinu s britským a americkým přízvukem.

Jak se hraje Mánička, když člověku není zrovna do zpěvu?

Špatně. Ale konkurence v divadlech je obrovská, takže vám přijde běžné, že máte antibiotika, hrajete a chodíte do práce. V divadlech fakt úplně nefrčí nemocenská. Ale teď i s ohledem na to, jak se mluví o wellbeingu, už jsme museli s Martinem nějaké představení změnit nebo zrušit. Když zůstaneme doma, budeme schopni za tři dny naskočit a hrát. Ale kdybychom to přepískli, tak se nám to povleče týden a hlas pořád nebude doléčený. V tomto ohledu máme naštěstí plnou podporu uměleckého šéfa Davida Janoška. 

Praha je plná lidí, ale dokáže být hodně osamělá.  Dali vám někdy sežrat, že jste „holka z regionu“? 

Praha je plná Moraváků a co se týče umění, mám pocit, že každý druhý umělec je z Moravy. Vždycky jsem byla naopak pyšná, když to můžu někde říct a zároveň se za to nijak nestydím. Když řeknu, že jsem ze Slavičína a lidi kraj znají, pokaždé mi to udělá radost.  

Máte v regionu oblíbená místa, kam chodíváte?

Moc ráda chodím na procházky kolem těch našich lesů. Na Hájenky, na Šabatec, hrozně si to užívám, protože to je věc, která mi v Praze docela chybí. Samozřejmě, že na Praze 6 máme za rohem Stromovku, ale pořád je to městský park, kde je hromada lidí. Tady si právě nejvíc užívám to, že nepotkám třeba půl hodiny vůbec nikoho, maximálně pána se psem, který mě pozdraví a mě to vždycky vyleká a pak si řeknu: no jo, tady se vlastně zdraví všichni. V Praze běžíte na metro, všichni koukají do mobilu nebo jsou zahledění sami do sebe a tady je to vždycky takové hezké zpomalení.

Představení, zkoušky, zájezdy. Kolik máte prostoru na osobní život?

Je to docela náročné, hlavně letos, kdy jsou Hurvínkovy oslavy. Dali jsme si za cíl, že chceme být skoro všude, takže neustále hrajeme představení, jezdíme na zahraniční zájezdy, jen za minulý rok jsme navštívili asi 90 měst v Česku. I příprava na představení zabírá neuvěřitelné množství času. Takže na ten osobní život moc času není. Ale prázdniny jsou už za rohem, takže navštívím kamarády, rodinu a známé, které jsem doteď trošku zanedbávala. Na to se už těším.

Jaké máte přání do budoucna? 

Wow, to nevím. Asi bych si přála, aby mě tahle práce bavila a naplňovala. Aby se to dařilo kloubit nějak dohromady, abych měla balanc v tom, jak často jsem v divadle, jak často jsem se svým přítelem a s rodinou, to bych si přála asi nejvíc.

JANA MUDRÁKOVÁ

• Má 31 let, pochází ze Slavičína, od roku 2018 žije s partnerem v Praze.

• Divadelní, filmová a televizní herečka, od roku 2022 je interpretkou Máničky i paní Kateřiny v Divadle Spejbla a Hurvínka.

• Vystudovala hudebně dramatický obor na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Poté začala studovat divadelní vědu na olomoucké Univerzitě Palackého, po roce ale dala přednost herecké praxi a nastoupila do divadla Stará aréna jako herečka a tajemnice.

• Původně začínala v amatérském slavičínském souboru SemTamFór, z nějž se stala profesionální zájezdová scéna, kde odehrála stovky představení snad na všech místech republiky.

• Hostovala v řadě činoherních divadel včetně Národního divadla moravskoslezského, je také členkou Divadla RePublika, které se soustřeďuje na politickou satiru.

• Vidět jste ji mohli v reklamách na Becherovku a na Sazku, v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Místo zločinu Ostrava nebo Modrý kód. Zahrála si ve filmech Vodník i Dukla 61. 

• Vedle činohry ovládá i zpěv a také klasický a moderní tanec. Stepuje, hraje na různé hudební nástroje, nezaskočí ji akrobacie ani šerm.