Aktivity Romana Herinka jsou celoživotně spojeny s integrací handicapovaných spoluobčanů. Přes svůj handicap vyzkoušel spoustu dalších sportů. Je bytostně spjat se speciální pedagogikou, okusil také roli manažera či politika. Miluje hudbu a je pyšným dědečkem. Jak sám tvrdí, je zaníceným uživatelem života.

V devíti měsících života mu byla špatnou vakcínou naočkována infekční obrna a jeho život se zcela změnil. Následoval nestandardní vývoj s mnoha operacemi. Ve školních lavicích hodně času nestrávil, většinou se vzdělával v průběhu léčby v lázních nebo nemocnicích.

Přesto své vzdělávání vnímá jako přirozené, označuje ho jako „dinosaurus inkluze“. Narazil totiž na řadu velmi osvícených pedagogů, kteří po odhalení jeho osobnosti zvyšovali své nároky na požadavky shodné s nároky na běžné žáky. Tehdy to bylo mimořádné, protože většina stejně postižených dětí končila v kolektivních zařízeních sdružujících děti s postižením.

„V té době se vlastně změnil i náhled na označování, kdy výraz postižení lidé nahradil pojem lidé s postižením. To byly první vlaštovky nějaké společenské změny. Bylo to ale stále velmi daleko k tomu, jak jsou vnímáni lidé žijící s postižením dnes,“ vzpomíná Roman Herink. 

Tehdy se ještě díky silným rukám pohyboval o berlích. Na invalidní vozík ho dostal až úraz, který utrpěl jako dvacetiletý při nástupu do vlaku. „Od té doby si pamatuji, že vagóny mají tři schodky. Pád pod vlak mi natrvalo přilepil vozík na zadek,“ říká Roman Herink.

Vystudoval speciální pedagogiku v Olomouci. Na vysokou školu dojížděl sice vlakem, ale v nákladním vagónu se slepicemi, balíky a dalším nákladem. „V dnešní době se dostanu do vlaku i na vozíku. Setkávám se stále s názorem, že nemám ve vlaku na vozíku co dělat. Častěji ale potkávám lidi, kteří mi pomáhají při nástupu či výstupu a také mě podporují v mých aktivitách.“

„Užívám si každou výzvu, která je přede mnou. To je i můj životní motor.“

Po ukončení studia se v následujících letech přestěhoval za svou manželkou do tehdejšího Gottwaldova. Kontaktoval Svaz invalidů, protože měl s touto spoluprací zkušenosti už z Olomouce, a pokračoval v aktivitách spojování lidí s postižením žijících vně systémů státní péče. „Přemýšlel jsem, jak se včlenit aktivně do života města a jediným možným způsobem se jevilo založení občanského sdružení,“ vypráví Roman Herink. A tak v roce 1992 založil spolek „Handicap (?)“ Zlín. Posláním sdružení bylo podchytit a dovést k iniciativě mladé lidi s postižením a vzděláním. „Současně jsem chtěl do této činnosti propsat i svou zkušenost z let minulých, kdy jsem s velkým nadšením pořádal velmi oblíbené tábory pro děti s postižením různého druhu.“

Jak se změnila působnost spolku od založení do současnosti?

Od počátku jsme se inspirovali nezávislým způsobem života, modelem „Independent Living“ pocházejícím ze Švédska. Do současné doby se tato myšlenka nedokázala v našich podmínkách usadit a některé aktivity Handicapu, který dnes funguje pod tímto zjednodušeným názvem, jsou stále nadčasové. Spolek se stal platným a velmi užitečným kolem v soukolí sociálních služeb zajišťujícím potřeby pro osoby se zdravotním postižením. Sám služeb spolku využívám a jsem moc rád, že existují.

Přes svůj handicap jste vždy zvládal spoustu sportovních aktivit.

Jako dítě školou povinné jsem hrával stolní tenis, šachy, plaval jsem, pokoušel jsem se hrát fotbal a jezdit na kole. Miloval jsem turistiku. Na vysoké škole jsem zvládl díky silným rukám i jízdu na kajaku. V dospělosti jsem hrál florbal či bocciu a vyzkoušel orientační závody vozíčkářů. Několik mých sportovních pokusů také nedopadlo dobře. Mezi šipkaře mě nepřijali, protože prý oštěpaře neberou.

„Sport mám moc rád a ctím rčení, že teprve se sportem je žízeň krásná.“

Díky vám se v České republice zrodil sledgehokej. Co vás k němu přivedlo?

Moje touha hrát také hokej plyne z paralympijských her roku 1998, kdy jsem poprvé zaznamenal tuto disciplínu. Tehdy jsem zjistil, že tento sport se již dávno provozuje a má svou kolébku ve Švédsku, kam jsem se vypravil na první cestu za zkušenostmi. Narazil jsem na skvělého člověka, Matse Lindeho, který vedl spolek pro integraci handicapovaných FIFH Malmö. Post zdědil po svém postiženém otci, který tento spolek jako jeden z prvních členů zakládal před více než padesáti lety. Síla té historie mě ohromila a podnítila moji snahu dostat takový sport mezi naše lidi.

Jaké byly první kroky k rozvoji tohoto sportu u nás?

S tchánem jsem v garáži pomáhal konstruovat první tuzemské sledge – sáňky. Současně jsem objížděl kamarády po celé republice a motivoval je k tomu, aby se mnou tento pochybný podnik rozjeli. Na první tréninky do Zlína a okolí jezdili kamarádi z Karlových Varů, Prahy, Kolína, Olomouce i Českých Budějovic. Byla to parta nadšenců, kteří cestovali dlouhé hodiny po své práci, aby pak mohli trávit na ledu krátký společný čas. Ledy byly drahé a obsazené, takže jsme trénovali v nočních hodinách. Učili jsme se na tom nejdřív udržet, pak jezdit, pak hrát hokej.

„Jeden kamarád to trefně pojmenoval jako prdeláč hokej.“

Vzpomenete si na váš první sledgehokejový zápas?

V roce 2003 jsme byli na prvním turnaji v Německu, kde jsme dostali pořádně naklepáno. Stejný osud nás čekal i na dalších turnajích. Naše snažení ale neslo výsledky. Měli jsme možnost uspořádat první mistrovství Evropy v roce 2005 ve Zlíně a v roce 2008 jsme se účastnili soutěže v Bostonu, kde jsme splnili postupové parametry do skupiny A. Tento šampionát byl pro mne velmi emotivní. Na jedné straně jsem byl potěšen úspěchem, ale na straně druhé jsem přesně v té době ztratil osobu nejbližší. Zemřela moje žena Hanka, má opora a podpora.

Přesto se vám podařilo uspořádat první mistrovství světa v České republice.

Navzdory tragickým okolnostem jsem pokračoval v přípravě organizace MS skupiny A, poprvé v České republice. Uskutečnilo se v Ostravě a bylo to první MS ve sportu postižených lidí uspořádané se stejnou pečlivostí a podporou diváků jako jiná sportovní klání ve světě zdravých lidí. Podařilo se mi shromáždit velmi výkonný tým nadšených lidí, kteří vybudovali naprosto ojedinělý model akce sportovců s postižením. Stal se zázrak, protože návštěvnost překročila všechny očekávané meze. Tehdy jsme se kvalifikovali na paralympijské hry konané roku 2010 ve Vancouveru.

Tam jste byl nejstarším členem české výpravy. Jak na to vzpomínáte?

Pro hru jsem byl náhradník, takže jsem se na led vůbec nedostal. Přesto pro mě bylo ctí se zúčastnit. Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděl frontu diváků, kteří si přišli koupit vstupenku na sledgehokej. Měl jsem možnost se tam potkat s Kanaďanem Rickem Hansenem, který objel svět na vozíku a byl pro mě velkým vzorem. Charismatický člověk, který uměl překonat všemožné překážky.

Vedl jste zlínský tým v rámci české sledgehokejové ligy až do roku 2012 jako generální manažer.

Zlínský tým byl vždy prvním týmem v republice. Snažil jsem se, aby měli hráči co nejlepší podmínky pro přípravu a abychom jako tým byli vidět i dalšími aktivitami. Například turnajem, kam jsme zvali jiné evropské klubové týmy. Přátelství s lidmi ve vedení těchto týmů i mezi hráči je mi doteď oporou při cestě životem. Obrovskou podporu mají naši hráči i ve svých blízkých, kteří žijí ten hokej s nimi.

„Ve Zlíně se dějiny českého sledgehokeje začínaly psát.“

Inspiroval jste i sousedy Slováky.

Při pobytu na Slovensku v roce 2005 jsme vzbudili zájem slovenské veřejnosti o sledgehokej. Od té doby většina slovenských reprezentantů prochází moravskými týmy jako hostující hráči. Náš tým byl vždy domovem i pro Slováky. Jsou to přátelé z blízké krajiny a tady u nás našli příležitost pro sportovní realizaci. V tom byl zlínský tým vždy výjimečný.

Jak dlouho jste vy sám mohl hrát sledgehokej?

V roce 2012 jsem prodělal slabou mozkovou příhodu a nemohl jsem již hrát hokej. Zůstal jsem pouze v organizační struktuře. O rok později jsem prodělal mozkovou příhodu silnou a ta mě odstavila z jakékoliv činnosti v oblasti sportu. Obrovskou nadějí a vzpruhou mi tehdy byla zpráva, že skupina z organizační struktury MS 2009 se zabývá myšlenkou uspořádat po deseti letech znovu v Ostravě MS 2019. Byl jsem poctěn tím, že jsem se stal čestným předsedou organizačního výboru, a že jsem se celé akce mohl osobně zúčastnit.

Jaké máte zážitky z tohoto šampionátu?

Bylo to velkolepé. Nejen že přišlo osm tisíc diváků na téměř každý zápas našeho týmu, ale lidé chodili i na zápasy týmů zahraničních. Měli jsme v České republice nejlepší mužstva světa – z USA, Kanady, Japonska, Norska nebo Koreje. Podávali jsme velmi přesvědčivé výkony ve své skupině a dostali se i do finálových zápasů o medaile, které jsme sice nezískali, ale byl to kolosální úspěch našeho týmu i v očích obecenstva.

Jak reagovala veřejnost?

Lidé nám poskytli obrovskou podporu. Divácká kulisa byla tak nevídaná, že se zápas z MS objevil i na kostce v rámci NHL. Tento neskutečný zážitek byl snad vrcholem, co jsem s parahokejem zažil. Bylo to naprosto neuvěřitelné, opojné, neskutečně krásné, prostě úžasné. Netušil jsem, že je možné něco takového prožít, jsem za to velmi vděčný.

Liší se sledgehokej od parahokeje?

Sledgehokej byl o nadšených lidech a zanícených sportovcích, kteří na vlastní náklady procestovali celé noci, aby si mohli hodinu zahrát a potrénovat. Parahokej je o profesionálních sportovcích, kteří začínají mít podmínky jako sportovci zdraví, trénují na denní bázi a sport se stal jejich zaměstnáním. Od roku 2019 se sjednocují názvy sportů parasportovců po celém světě.

V minulosti jste působil ve funkci zastupitele města Zlína. Co se vám podařilo v roli politika?

Cítím svůj podíl na bezbariérové dopravě, bezbariérových sportovištích nebo areálu Zelené. Myslím, že mou přítomností bylo dosaženo i praktických zkušeností ostatních zdravých politiků s obtížemi života člověka s postižením. Líbila se mi možnost osvětově působit svou vlastní aktivitou. Jako předseda zlínské Komise zdravotně postižených při Radě města Zlína jsem byl i členem celostátní Komise pro zdravotně postižené při Svazu měst a obcí.

Jste také muzikant a textař, jaká byla vaše cesta k hudbě?

V období středoškolském jsem od otce dostal omlácenou kytaru a byl jsem ryzí samouk. Mou průpravou a hnacím motorem byly táborové písničky. Na vysoké škole jsem trpěl komplexem méněcennosti, protože všichni mí spolužáci na pedagogické fakultě zvládali nějaký hudební nástroj dobře. Nechal jsem se inspirovat kamarádkou textařkou a začaly vznikat moje písně. Nebyl jsem schopen jemného ovládání kytary, u mých písní se tak více propisovaly emoce než umělecký dojem. Hodně z nich je i o životě lidí s postižením a jejich vnímání okolního světa.

Dokonce jste založil festival zdravotně postižených písničkářů.

V té době jsem si uvědomil, že největší písničkářský svátek Porta je z různých důvodů pro postižené tvůrce a interprety nedostupný. Psal se rok 1983 a tehdy vůbec nebylo běžné, aby se lidé s postižením nějak zviditelňovali. Získal jsem spolužáky do organizačního týmu a vznikl festival Vivat vita, který dvě desetiletí zůstal průkopníkem aktivit lidí s postižením v hudební oblasti. Několikrát se uskutečnil v Havířově i na Zlínsku. Festival však skončil úmrtím mé ženy Hanky, která byla vždy jeho nedílnou součástí. V současné době vlastně už po takové akci není společenská poptávka. Po mrtvici jsem ztratil možnost muzicírovat a je to pro mě hodně těžké, moc mi to chybí.

„Hudba byla velkou součástí mého života. Byl to klíček, kterým se natahovalo moje pérko.“

Vystudoval jste speciální pedagogiku. Věnujete se stále této oblasti?

Věnuji se jí již pouze jako odborný poradce při Unii pečujících. Jsem bytostně spjat se speciální pedagogikou, která pro mě není pouze obor, ale i životní styl. Stále mám na paměti slova svého vzoru Jana Amose Komenského z Informatoria školy mateřské, kterými nabádá zoufající rodiče: „Nehleďte na to, co jsou nyní, ale co býti mají a uzříte důstojnost jejich“. To je motto, které prostupuje mým životem.

Za svou práci jste byl také oceněn. Cenu za mimořádný přínos sportu jste získal v rámci ankety Sportovec Zlínského kraje v roce 2018. Co to pro vás znamená?

Bylo to první ocenění mého celoživotního snažení prosadit mezi lidi s postižením sport jako takový a ukázat lidem bez postižení, že i tato skupina lidí může sportovat stejně jako oni, jen potřebuje vyšší míru podpory a tolerance. Zlínský kraj jako jeden z prvních dal najevo veřejnou podporu sportu postižených a tímto oceněním zařadil všechny sportovce do jedné řady.

„Nejsem rodák, ale patriot. Město Zlín si získalo mé srdce.“

Jste muž mnoha funkcí – učitel, sportovec, politik, manažer či muzikant. Kým se cítíte být nejvíc?

Iniciátor, motivátor, provokatér. To by byla přízviska, která bych si přál slyšet ve spojitosti se svou osobou nejvíc. Derou se mi na jazyk slova básníka: „… a čím jsem byl, tím jsem byl rád“. V současné době se cítím být nejvíc pyšným dědečkem vnuka Olivera a vnučky Isabelky.

Co byste přál všem lidem se zdravotním postižením?

Aby si vytvořili nebo přijali podporu, která jim umožní aktivně prožít život. Znám mnoho lidí, kteří by mohli žít lépe, pokud by se dokázali nad svá omezení povznést a podporu si aktivně hledali a přijali ji. Snaha o vytváření rovných příležitostí není zbytečná, ale je užitečná. Pokud chceme od společnosti akceptaci, pak se my sami musíme naučit pomoc s úctou přijmout.

Čím se zabýváte v současnosti?
Moje postižení prohloubila prodělaná mozková příhoda, takže se v současnosti neobejdu bez asistence a podpory. Snažím se stále věnovat činnosti ve prospěch sportu handicapovaných. Svými schopnostmi a přehledem přispívám sociálně politické organizaci Unie pečujících, která podporuje pečující o osoby se zdravotním postižením v domácím prostředí. Rád cestuji a objevuji nové možnosti sportovního vyžití.

Velké poděkování za spolupráci při vzniku rozhovoru patří paní Zdence Černé.

INFOBOX

ROMAN HERINK

●      Narodil se v roce 1963 v Rychnově nad Kněžnou, od roku 1989 žije ve Zlíně.

●      Absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.

●      Pracoval jako učitel a speciální pedagog.

●      V roce 1992 založil spolek „Handicap (?)“ Zlín.

●      Je zakladatelem sledgehokeje v České republice.

●      Věnuje se činnosti ve prospěch sportu handicapovaných, je odborný poradce při Unii pečujících.

●      Působil také jako spolutvůrce nápadů na usnadnění života handicapovaných (projekt Trilobit Motion).

●      Letos převzal Cenu města Zlína za rok 2023, loni byl uveden do Síně slávy Českého hokeje jako první parahokejista, získal řadu dalších ocenění.

●      Má syna Petra a dvě vnoučata.

●      Jeho zálibou je sport, cestování, hudba, sci-fi filmy, setkávání s přáteli.