Rozlehlá místnost s pracovními stoly a vysokými stropy, položené desky s velkoformátovými papíry, výtvarné potřeby, skleněné instalace. Na první pohled je vám jasné, že nejste v běžné vysokoškolské posluchárně, ale v uměleckém ateliéru, přesněji řečeno v Ateliéru skla, který na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně vede už sedmnáct let profesor Petr Stanický. 

Ačkoliv se narodil v nedalekých Přílepích, byla jeho cesta do Zlína poněkud klikatá: vedla přes Prahu a New York, kde získal nejen přátele na celý život, ale také neocenitelné pracovní zkušenosti u jednoho z nejdražších amerických umělců.

Zastavme se však nejdříve v rodných Přílepích. „Nikdy jsem tam nežil, ale tehdy se rodilo hodně dětí, tak asi aby nebyla porodnice v Kroměříži přeplněná, rodily maminky v Přílepích, kde byla porodnice na zámku. Takže když jsem poprvé otevřel oči, nebyla nade mnou nemocniční zářivka, ale fresky, římsa a zdobený strop. Moje první setkání se světem tak bylo skrze architekturu a umění,“ říká s úsměvem. Možná i proto v něm dodnes zůstává cosi těžko pojmenovatelného – cit pro prostor, měřítko a atmosféru místa. Něco, co z legrace nazývá aristokratickým základem.

Dětství prožil mezi Přílepy, Bystřicí pod Hostýnem a Rajnochovicemi na Valašsku, kde měla rodina chalupu. Právě tam se formoval jeho vztah ke krajině a prostoru. Ve čtrnácti letech nastoupil na uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště a domů se vracel už jen na víkendy.

„Tatínek mě v mých uměleckých snahách podporoval, i když byl trochu skeptický. Pořád mi říkal – opravdu chceš na uměleckou školu? Hm, nevím, nevím, vždyť ty nejsi moc šikovný na ruce. Tak třeba kdybys jen někde trochu kreslil… Pravda je, že tatínek byl nesmírně šikovný, takže jsem měl laťku hodně vysoko,“ přemýšlí výtvarník. Otcovy obavy se však nenaplnily, Petr Stanický patří mezi nejžádanější české výtvarné umělce. Vystavoval nejen na mnoha místech v tuzemsku, ale i v zahraničí, například v Německu, Velké Británii, Norsku, Nizozemí, Francii, Belgii nebo USA.

Po středoškolských studiích zamířil do Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy, kde nastoupil na sochařství ke Kurtu Gebauerovi. „První dva roky jsem u něj pracoval na dřevěné soše s názvem Náruč. Byly to kosti ležící na takovém loži, lebka a kosti. Jenže mu se to totálně nelíbilo a řekl mi, že jestli takhle chci pracovat, tak ať si najdu jiný ateliér. A já jsem si řekl: A taky že jo, tady už nezůstanu! Jenže najednou jsem si uvědomil, jak to vysvětlím doma mamince, že mě vyhodili, tak jsem začal obvolávat vedoucí ostatních ateliérů. A vedoucí Ateliéru skla Marian Karel mi řekl: To jsi ty, kdo dělal toho kostlivce? To si pamatuju, tak tebe bych vzal. A na moji námitku, že o skle nic nevím, mi odpověděl, že to nevadí, že časem si cestu najdu.“

Z vysokoškolských pedagogů vzpomíná ještě na Olbrama Zoubka, jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století. Během studií u něj pracoval – cizeloval kovové objekty a tyto zakázky mu stačily na pokrytí životních nákladů v Praze.

„Byl to čestný, přímý chlap, strašně moc pracovitý. Jeho práce jsou prostoupeny přemýšlením o antice, antickém divadle a člověku. U něj se scházeli lidé z Umělecké besedy, jako Jadran Šetlík, Miloslav Chlupáč a další.“ Právě Olbram Zoubek doporučil, aby se i Petr Stanický stal členem tohoto spolku, který je nejstarším uměleckým sdružením v českých zemích, jeho historie sahá až do roku 1863. Práce jeho současných členů včetně Petra Stanického jsou až do 17. května k vidění v Muzeu Kroměřížska na výstavě Lehké techniky – těžké umění.

Ještě jako student vyrazil poprvé do Ameriky na stáž. Dostal se na prestižní Rhode Island School of Design v Providence, což je asi tři hodiny jízdy od New Yorku. „Součástí studia byl předmět s výmluvným názvem New York New York, kdy jsme všichni naskákali v Providence do dodávek a jeli jsme do New Yorku, kde nás čekal kantor a prováděl nás po výstavách. Bylo to něco neuvěřitelného. Je vám dvacet a jedete s ostatními studenty dodávkou do New Yorku! Dovedete si to představit? Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se toto magické město objevilo poprvé na obzoru,“ popisuje umělec.

S New Yorkem má spojen ještě jeden zážitek. „Vybavuju si obrovské parkoviště žlutých autobusů, ale bylo opravdu obří, něco jako rozkvetlá pampelišková louka. Hned jsem si říkal, že tady musím jednou žít, abych zjistil, jaké to je – žít v New Yorku. A bylo to báječné, je to úžasný svět. Nejsou to jen stavby, ale celá krajina. Ty ulice působí jako propasti, zažíváte pocity, že jste hned nahoře a hned dole. Je to plné energie, barevnosti, prostě fenomenální. New York je vůči Evropanům velmi vstřícné město,“ je přesvědčen.

Z Ameriky si odvezl i pracovní zkušenost. Byl zaměstnán přímo na Manhattanu jako sochař u Jeffa Koonse, jehož ikonické Balloon Dogs zná celý umělecký svět. V jeho ateliéru se vyrábějí díla, která se prodají dříve, než vůbec vzniknou. „Bylo to poprvé a naposledy, co jsem pracoval na píchačky. Možná dobře, že jsem odjel, jinak bych tam asi musel pracovat dodnes,“ říká se smíchem s narážkou na skutečnost, že řada jeho kolegů, která tam tehdy byla zaměstnána s ním, je tam stále.

A s New Yorkem jej pojí ještě jedna rovina. Do tohoto města emigroval po srpnové okupaci Československa v roce 1968 jeho tatínek se svou tehdejší přítelkyní. Dobrodružství však neskončilo šťastně. Zatímco on nastalou situace zvládal, ona se psychicky zhroutila, nedokázala emigraci přijmout a po čtyřech měsících se vrátila zpět. A otec asi po roce.

„Sice ho nezavřeli, ale přece jen byl pod drobnohledem – chodili se na něj ptát do práce, samozřejmě jsme nesměli nikam cestovat. Navíc už to měl špatné i před tím – byl synem kulaka a sloužil u pétépáků. Vzpomínám si, že jednou k nám přijeli tatínkovi přátelé z Ameriky a před domem stál policejní žigulík,“ vybavuje si. Tatínek byl pak rád, že se synovi podařilo načas v New Yorku žít a přijel jej tam dvakrát navštívit. „Měl nemocné srdce, doktor mu to nedoporučoval, tak si našel jiného, který mu řekl, že letět může.“

V Americe si Petr Stanický uvědomil, že figurální tvorba nebude jeho hlavní cesta. Na stipendium sice odjel s figurálním projektem, ale po návratu tuto oblast umění opustil. Více jej začaly zajímat architektonické věci a s tím související sklo. „Mám zostřenější vnímání architektury a prostoru, potřeboval jsem více rozkrývat věci v tom místě a v té architektuře, nechtěl jsem dělat sochy soch. Ale možná se k figuře ještě někdy vrátím, místo a člověk přece existují spolu,“ naznačuje.

Ač to zní neuvěřitelně, právě Amerika jej propojila se Zlínem. V době, kdy už věděl, že bude v New Yorku končit a vracet se domů, se tam konala od května do září 2008 výstava ZLíNY, která za oceánem představovala zlínský fenomén. Ukazovala baťovskou architekturu, design i historii. Dostal na ni pozvánku a vyrazil se svou kamarádkou ze studia Jeffa Koonse.

„Pamatuju si, že měla na sobě svetr, ve kterém ji tam nechtěli pustit, protože v něm má díru a je nařízen dress code. Tak jsme první museli jít ke kontejneru, kde svetr sundala a hodila ho tam. Pak jsme mohli vstoupit,“ směje se ještě po letech.

Na výstavě byli i zástupci zlínské univerzity, kteří zmínili, že chtějí otevřít ateliér pro sklářskou tvorbu. Přišli se podívat za ním do firmy, slovo dalo slovo a za rok už byl Petr Stanický ve Zlíně. Svou roli sehrály i osobní důvody.

„Tatínek už měl přes osmdesát let, tak jsem chtěl být více s ním. Už se mi ani nechtělo vracet se zpátky do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde jsem pracoval předtím. Najednou jsem měl možnost vybudovat něco úplně od začátků, položit základy novému ateliéru,“ popisuje.

Přiznává, že to nebylo úplně jednoduché. „Myslel jsem si, že do Zlína přijedu tak jednou za týden, trochu to tu pošéfuju a pojedu zpátky. Tak to byla hodně naivní představa. Ale pomohlo mi, že jsem si mohl zvolit lidi, s nimiž chci pracovat,“ přemýšlí a dodává, že je výborné, že je ateliér propojen také s valašskomeziříčskou sklářskou střední školou.

Ze svých studentů má radost. Z mnoha úspěšných absolventů zmiňuje dva – Martina Jašontka, který se v roce 2023 stal uměleckým vedoucím v Crystalexu v Novém Boru, a Adélu Lakomou, jež si založila vlastní značku Dosena. „Její rodiče mají ministatek a ona se nechala inspirovat trávou, senem, přírodou. Na sklenice kreslí ručně zubařskými nástroji různá stébla trávy a podobně, je to superjemné, neuvěřitelně kresebné a dovedené k naprosté dokonalosti. Tvoří tak například dárkové kolekce pro Univerzitu Palackého nebo pro Mendelovu univerzitu, které to dávají těm nejvýznamnějším hostům,“ upozorňuje.

Na sklu ho fascinuje, že je křehké, iluzivní a prostorové. „Nemáte moc materiálů, do kterých by se dalo dívat a skrze které by se dalo dívat. Dá se vrstvit, tavit, rozbíjet. Je to materiál současného světa – od prosklených měst a mrakodrapů až po optická vlákna. Ideální prostředek, jak tematizovat prostor, hloubku a lidskou přítomnost v něm.“

Jeho cesta ke sklu však byla delší, než by se mohlo zdát. „Zrálo to ve mně déle. Všímal jsem si, že spolužákům to na výšce šlo moc dobře, dělali krásné věci, samé sklo. Tak jsem si říkal, že raději budu dělat něco jiného. Ve výtvarném umění to tak funguje, spíše si vás všimnou, když děláte něco jiného. Nebudu dělat další sklíčka, raději udělám něco ze dřeva. Tehdy ještě byl na škole asistent Petr Němec, no ten se vždycky divil, co jsem tam přitáhnul. A vlastně jsem skončil školu s dřevěným objektem. To ani dnes svým studentům nemůžu říct, jak se studovalo v 90. letech a co všechno bylo možné,“ směje se.

V současné době se nejvíce těší na spolupráci s architektem Jurajem Sonlajtnerem, z jehož dílny pochází návrh na stavbu Prospectu, skleněného mrakodrapu, který má vyrůst v centru Zlína. A plné ruce práce má i v zahraničí, nyní v Londýně a Hamburku.

Petr Stanický

• Narodil se v roce 1975 v Přílepích nedaleko Holešova.

• Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studoval v sochařském ateliéru Kurta Gebauera a sklářském ateliéru Mariana Karla.

• Je vedoucím Ateliéru skla Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

• Studoval a pracoval v New Yorku.

• Je ženatý, má dvě děti. Ve volném čase rád cestuje a poznává Evropu.

• Vystavoval na mnoha místech v tuzemsku i zahraničí.