Žije na zámku v Litenčicích. Za zámeckého pána se ale rozhodně nepovažuje. „Určitě ne. Je to klišé, které mi občas bývá podsouváno. Já ale vůbec nejsem žádný zámecký pán. Jsem podnikatel, lesník, zemědělec a také správce rodinného zámku,” říká v rozhovoru pro Magazín PATRIOT Richard Podstatzký Thonsern.

Co takové správcovství obnáší?

V podstatě každodenní starost a strach, jestli jste někde nezapomněl zavřít okno, jestli jsou vyčištěné okapy nebo zda nepřijde velká průtrž mračen a neodnese střechu. Moje maminka vždy říkávala, a já už to dnes říkám také, že je blaze tomu, kdo nic nemá. (směje se)

Vy jste ale na litenčickém zámku nežil odmala, i když vaší rodině patří už dlouho…

Naše rodina přišla do Litenčic roku 1778. Tehdy zdejší zámek získal František Podstatzky z Prusinovic po svém strýci Vilému z Thonsernu. Dostal ale podmínku, že musí jako své druhé jméno přijmout právě Thonsern. Následně se tedy jmenoval František Podstatzky z Thonsernu a Prusinovic. Naše rodina tady poté sídlila až do roku 1949.

Pak byl znárodněn?

Ano. V březnu 1949 přijelo černé auto, ze kterého vystoupili estébáci, sbalili dědečka a odvezli ho do Uherského Hradiště ke Grebeníčkovi. Poté následuje dlouhá pomlčka po celou dobu komunismu.

Zpátky jste se vrátili v devadesátých letech?

V roce 1992 ho v restitucích získala maminka zpátky. Samotný zámek ale není ani zdaleka to nejpodstatnější. Důležité je to, co nás dnes živí a díky čemu můžeme zámek opravovat – tedy okolní lesy a pole.

Tím se dostáváme k vašemu podnikání. Čemu všemu se věnujete?

Naše rodinná firma se věnuje především lesní a zemědělské výrobě. Obhospodařujeme přes tisíc hektarů lesa a přes dvě stě hektarů polí, které využíváme k rostlinné výrobě. Neděláme ale živočišnou výrobu. Zvířata nám, jak často říkávám, běhají v lesích, v našich honitbách. Kromě toho se v posledních letech věnujeme také vinařství.

Co z toho je vaše stěžejní činnost?

Prodáváme dřevní hmotu kulatinu a palivové dříví do asi pětatřiceti vesnic v okolí. To je to hlavní. Samozřejmě naši činnost diverzifikujeme i do jiných oborů, například do fotovoltaických elektráren. Snažíme se totiž naše portfolio rozšiřovat. Peníze, které vyděláme z lesa a zemědělství, obracíme zpátky do podnikání nebo je utápíme v bezedné studně – zámku a jeho nekonečných opravách. Měli jsme totiž smůlu, že se nám zámek v restitucích vrátil velmi zdevastovaný.

Co se s ním dělo během minulého režimu?

V padesátých a šedesátých letech byl ještě docela v pořádku. Bylo tady zemědělské učiliště, v prvním patře učebny, ve druhém internát. Zámek žil, topilo se v něm, byl udržovaný. Jenže na konci šedesátých let se škola přesunula do Kroměříže a tady následně přišlo Technické muzeum Brno, které si vymyslelo absurdní expozici zemědělských strojů v jednotlivých patrech zámku. Představovali si, že tam smontují traktory a kombajny. To by tehdejší statika samozřejmě nevydržela, proto se rozhodli ji naddimenzovat ocelovými lany. Kvůli tomu rozbili parkety, stropy, stěny, kachlová kamna, okna, zkrátka zdemolovali a zničili úplně všechno.

Změna přišla až v osmdesátých letech, že?

Tehdy si v muzeu konečně uvědomili, že expozice je absolutní nesmysl. Zůstal tady jen depozitář. Zámek dostalo nově do správy Muzeum Kroměřížska, které však nemělo dostatek peněz na opravy. Tady se už ale dostáváme do období devadesátých let a restitucí. Zámek jsme získali zpátky v podstatě v tom nejhorším možném stavu. Kdyby to tady v roce 1949 jenom zamkli a nechali být, bylo by to mnohem lepší. Namísto toho nezůstal kámen na kameni.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že když jste zámek v roce 1992 získali zpátky, vypadalo to tady jako v pohádce o Šípkové Růžence...

Přesně tak to bylo. Dodnes si pamatuji, že kopřivy na nádvoří mohly mít dva metry, všude byly náletové dřeviny, keře a ostružiny. V podstatě jsme zámek ani neviděli, jak to tady bylo zarostlé. Nádvoří vypadalo hrůzostrašně. Když jsme se potom dostali až k samotné budově zámku, zjistili jsme, že tam nejsou dveře, okna byla vybitá, zkrátka hrůza. Tehdy se tady mohl natáčet válečný film…

Byl to pro vás šok?

Nebyli jsme od zámku úplně odstřiženi. Zpovzdálí jsme sledovali, co se s ním děje. Dědečka po třech a půl letech z kriminálu v Hradišti propustili, naštěstí nebyl odsouzený. I tak měl ale z vězení podlomené zdraví a měl zákaz pobytu ve Zlínském kraji. Byl velký patriot a z tehdejšího Československa nechtěl emigrovat, proto se odstěhoval do Olomouce, kde se narodila moje maminka a později i já. Do Litenčic jezdíval s babičkou za jejími rodiči. O zámek se nijak víc nezajímal, ale určitě viděl, že budova je zdevastovaná. Od roku 1949 však nevkročil dovnitř. Nikdy se už tady potom nepodíval, zemřel v roce 1984. I proto moje maminka v devadesátých letech cítila obrovskou povinnost vůči našim předkům zámek znovu postupně opravit.

Postupně jste pomyslné otěže přebral vy...

A to je vlastně krásné – že ten majetek máte pořád komu předávat. Neděláte to sám pro sebe, ale pro další generace. Doufám, že i některé z mých dětí v tom bude pokračovat...

Zůstaňme ještě v devadesátých letech. Přijel jste do Litenčic jako teenager z města, jak vám to změnilo život?

Měl jsem tehdy patnáct let a samozřejmě to pro mě byla velká změna. Přestoupil jsem na střední školu do Kroměříže, abych to měl blíž. Byl jsem trošku vytržen ze svého světa, ale na druhou stranu jsem tady viděl ohromné příležitosti. Devadesátá léta byla v tomto specifická. Člověk si říkal, že je všechno možné. Takže nakonec jsem za to byl opravdu rád.

Jak vaši rodinu tehdy přijalo okolí?

Místní lidé byli překvapeni, že jsme zpátky. Ale nebyl to pro ně žádný šok, navíc naši rodinu dobře znali. Samozřejmě ne všichni nám věřili, že dokážeme zámek opravit, ale to je normální.

Jak moc zamíchalo stěhování na zámek s vaší profesní dráhou? Nebo jste už tehdy chtěl být zemědělec a lesník?

Vždy mě bavila historie, archeologie a věci s tím spojené. Tím, že člověk opravuje zámek, tak se k tomu vlastně oklikou dostane. Takže jsem si svůj sen splnil. (směje se)

Zámek máte ve svých rukou přes třicet let. Co se za tu dobu už povedlo opravit?

Největší byly opravy střech, kde jsme vyměnili krytiny, někde dokonce i krovy. Člověk si řekne, že to není mnoho, ale zámecký areál i s budovami v okolí čítá ohromné metry čtvereční. Trvalo několik let, než se střechy daly dohromady. Potom přišla na řadu okna v hlavní budově, interiéry v prostorech, kde sídlí kanceláře naší firmy, a mnoho dalšího. Práce je před námi pořád více než dost. Nejhorší je, že jsme něco opravili před dvaceti lety a dnes už se k tomu musíme zase vrátit. Je to nekonečný boj.

V jednom křídle zámku bydlíte, ve druhém sídlí firma. Co bude v hlavní budově?

Záměrů už byla celá řada. Od malého muzea v přízemí, kde bychom prezentovali dvě témata zajímavá pro náš region – paleontologické nálezy třetihorních ryb z korálového útesu, který tady byl v třetihorách, nebo vykopávky z nedalekého naleziště sto padesáti hrobů z doby Velkomoravské říše. Líbila by se mi také třeba expozice věnovaná Litenčicím a rodům, které tady žily.

A v prvním a druhém patře?

Tam budou nejspíš reprezentativní prostory, třeba pro svatbu, komorní koncert a podobně. A druhé patro? To zatím nechám úplně otevřené. K tomu se v následujících dvaceti letech určitě nedostaneme, takže o tom nejspíš v budoucnu rozhodne až syn.

Všechny nápady počítají s tím, že část zámku zůstane otevřená veřejnosti. Nezvažoval jste, že byste ho naopak uzavřel jen pro sebe?

Naštěstí je možné areál využívat tak, že i já si tady uchovávám soukromí a jsem schopen si oddělit určitý prostor pro rodinu. Na druhou stranu, je to tady opravdu velké a kdyby to mělo sloužit jen pro nás, tak většina prostoru zůstane nevyužitá.

Takže zámek zůstane otevřen i turistům?

Rozhodně se nechceme pouštět do masové turistiky. Prodávat každý den párek v rohlíku a točenou kofolu dvě sta lidem určitě není náš cíl. Chceme se spíše zaměřit na prezentaci určitých věcí, kvůli kterým tady lidé přijedou. V tom by mohlo hrát velkou roli například naše vlastní víno. Navíc už také dvacet let provozujeme mysliveckou turistiku. Jezdí k nám lidé kvůli lovu srnčí, jelení a černé zvěře. Stali jsme se v tomto ohledu oblíbenou destinací i pro mnoho lidí z Rakouska. 

Říkal jste, že důležitější než zámek byly navrácené pole a lesy. Jak moc pro vás jakožto ekonoma bylo složité začít podnikat v zemědělství a lesnictví?

Ekonomie provází jakýkoli obor. Uhlídat si finance je priorita v každé firmě, takže jsem své studium rozhodně využil. Lesní výrobu jsem pochytil z praxe. Za ty roky člověk pochopí souvislosti. Alfa a omega všeho je trvale udržitelné lesní hospodářství.

Co si pod tím představit?

Lesní hospodářství stojí na třech pilířích: ekologickém, sociálním a produkčním. Pokud jsou tyto tři pilíře vyvážené, je to trvale udržitelné. Máme zodpovědnost vůči budoucím generacím, chtěl bych les a podnikání předat v co nejlepší kondici, třeba nás jednou za to pravnuci pochválí, že naše snažení dávalo smysl. V zemědělství je to obdobné, ale s daleko kratší časovou úsečkou, protože v lesnictví plánujete na sto let dopředu.

Kromě toho máte také rybníky, historické ovocné sady a další…

To nám umožňuje pečovat o krajinu opravdu komplexně. Navazuje to na historii, kdy to tak na panstvích bylo. Nikdo nebyl jen zemědělec, nebo jen lesník. Hospodařilo se s celou okolní krajinou, která byla vaší vizitkou. My se naším přístupem v podstatě jen vracíme do dob našich pradědečků.

Také jste vysadili vinohrad a založili Vinařství Château Litenčice. Co vás k tomu vedlo?

S manželkou máme víno oba moc rádi. Shodou okolností za mnou přišel známý, který má vinohrad nedaleko, jestli bych se taky nechtěl podílet na výrobě vína. Chtěl si u nás pronajmout sklep. Když jsem ho poslouchal, jak o víně mluví, zaujalo mě to a rozhodl jsem se, že to taky zkusíme.

Nebylo to riskantní? Litenčice přece jen nejsou žádná vinařská oblast...

Vysadili jsme ho v podstatě na stejném místě, kde byl vinohrad v šestnáctém století. Zvolili jsme navíc takzvané PIWI odrůdy, které jsou vhodné do podobných oblastí. Jsou přirozeně odolné vůči plísním a houbovým chorobám a nemusí se takřka ničím stříkat, tudíž jsou vhodné i do bio zemědělství, které je mi velmi blízké.

Jak jste zvolili konkrétní odrůdy, které dnes pěstujete?

Možností bylo opravdu hodně. Uspořádali jsme proto s manželkou a našimi známými takovou menší degustaci, kde jsme měli asi padesát lahví vína z celé Evropy. Už tehdy jsme ale věděli, že chceme vyrábět víno, které bude lehké, s ovocnou příchutí, lehkým aroma a nízkým procentem alkoholu. Zároveň jsme si nechali udělat rozbor složení půdy a odrůdy vybírali i podle toho. Tím se nám výběr hezky zúžil. Nakonec jsme vybrali pět bílých odrůd a dvě červené – z jedné z nich chceme vyrábět rosé. Je třeba zmínit, že se ještě stále v tomto oboru učíme, máme za sebou teprve dvě produkční sezony.

Inspirovali jste se někde?

Hodně jsme se inspirovali v Rakousku, kde se dělají lehká vína – mají 11,5 % alkoholu a jsou to taková svěží vína, která si otevřete k večeři. Dnes je trendy nepít vína s velkým obsahem alkoholu. Nikdo se totiž nechce opít, každý jde druhý den do práce. Tato vína jsou budoucnost. Většina vinařů na Moravě však vyrábí těžká vína, proto jsme se neinspirovali u nás, ale právě v Rakousku.

Zmínil jste, že důležitý je příběh. Co si mají lidé spojit s vaším vínem?

Příběh našeho vína je takový, že se tady historicky pěstovalo. Část katastru obce, kde máme vinohrad vysazen, nese název Vinohrady. Jen obnovujeme něco, co tady vždy bylo. Spojení zámku, historických sklepů, zajímavého lehkého vína a třeba i zvěřiny z okolních lesů nám dává smysl.

Máte dva syny a jednu dceru. V průběhu rozhovoru jste řekl, že doufáte, že některé z dětí bude vaším pokračovatelem. Budete se řídit právem prvorozeného?

Je důležité, aby se majetek nedělil, neboť je udržitelný, jen pokud bude takto pohromadě. Uvidíme, které z dětí si tuto cestu vybere. Třeba nám prvorozený syn řekne, že chce dělat něco jiného. Šanci má dostat každý. Stejně tak by měli mít šanci jít dělat něco jiného – třeba právníka nebo architekta. Vždyť je tolik krásných oborů, kterými se člověk může živit. Víte, ona není žádná výhra pracovat v lese a zemědělství, navíc jste neustále přivázán v Litenčicích, nemůžete pak odjet na delší dobu do světa. Takže uvidíme, je to otevřené.

A prodat zámek a pozemky nepřipadá v úvahu?

Rozhodně ne! To není možné, nikdy se to nestane. Museli by zase přijít komunisti, aby nás odsud dostali. My v sobě máme zakódovanou odpovědnost k majetku a musíme ho předat dalším generacím. Vždyť jsou tady místa, kde chodil můj dědeček, kde lovil zvěř. Není možné to jen tak prodat.

Vaše rodinné heslo zní „o právu a nesmlouvavě“. Řídíte se tím v podnikání i běžném životě?

Naše heslo je možné z latiny přeložit také jako „spravedlivě a mocně“. Do podnikání si to přenáším tím, že hraji férovou hru, jsem spravedlivý jak k zaměstnancům, tak k obchodním partnerům a nakonec i sám k sobě. A „mocně“ si vykládám tak, aby člověk nehrál druhé housle, ale dělal svou práci naplno a dosáhl úspěchů. Takhle vnímám naše heslo.

RICHARD PODSTATZKÝ 

●      Narodil se v roce 1978.

●      Vystudovaný ekonom na Vysokém učení technickém v Brně, Fakultě podnikatelské v oboru Ekonomika a management a Podnikové finance a obchod. Střední podnikatelskou školu absolvoval v Kroměříži.

●      Od roku 2018 je předsedou oborové nevládní organizace SVOL Komora soukromých lesů v ČR, z. s., kde hájí zájmy nestátních vlastníků lesů. V období největší kůrovcové kalamity se mu podařilo zdůraznit význam lesů pro společnost a alokovat do lesnického sektoru významné finanční prostředky ze státního rozpočtu, které zachránilyi mnohé soukromé lesy a umožnily jejich obnovu.

●      Od roku 2006 je v pátém volebním období členem zastupitelstva městyse Litenčice.

●      Byl členem předsednictva Asociace majitelů hradů a zámků. V rámci této asociace hájil zájmy soukromých majitelů významných kulturních památek na území České republiky.

●      Je výkonným členem rady MAS Hříběcí hory, z. s., která je decentralizovaným subjektem pro rozdělování evropských dotací.

●      Je dlouholetým členem ekonomické rady římskokatolické farnosti Litenčice.

●      V oblasti dobrovolnictví a charity je členem Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského.

●      Po celý profesní život se věnuje správě rodinného majetku.

●      Je ženatý od roku 2010 a s manželkou Martinou vychovávají tři děti.

●      Mezi jeho záliby patří myslivost, studium historie, lyžování a občas golf.