První jídlo, které jsem uvařil:

První jídlo, které jsem uvařil, byla určitě nějaká kuřecí čína s rýží. Hodil jsem na pánev všechno, co jsem našel v lednici, a vzniklo z toho moje úplně první dílo.

Jako dítě jsem nesnášel:

Krupicovou kaši přelitou máslem a posypanou grankem.

Jídlo od mích blízkých, na které nikdy nezapomenu:

Babiččina poctivá hustá kyselice přesně vybalancovaná na hraně sladkokysela a k tomu ještě teplý pagáček.

Poprvé jsem v restauraci uvařil:

Je to už hodně dávno, ale tuším, že to byly penne se špenátem a kuřecím masem. Bylo to v italské restauraci v Brně.

Mým kuchařským vzorem je:

Každý, kdo dokáže perfektně zorganizovat práci od přípravy až po výdej a zároveň motivovat tým k nejlepším výsledkům.

Z českých kuchařů mě inspiruje:

Přemek Forejt. Líbí se mi, jak dokáže přenést své umění a kombinaci chutí přímo na talíř. Inspiruje mě tím, že i jednoduché suroviny dokáže proměnit v neobyčejné, chutné pokrmy.

Kdybych měl vlastní restauraci jmenovala by se:

Jméno bych nechal vyrůst z prostředí a kuchyně, aby host hned věděl, kde je a co ho čeká.

Vařil bych v ní:

Sezonní jídla – méně variant, ale stoprocentní čerstvost a propojení s tím, co roste a žije v okolí.

Co se mi v kuchyni opravdu nepovedlo:

Mým kamarádem rozhodně nebylo droždí. Všechny kynuté věci končily tam, kde neměly, až do chvíle, kdy jsem poznal zkušené kolegy, kteří mi vše vysvětlili. Pak to začalo konečně fungovat.

V kuchyni jsem mistr na:

Na vaření a rychlé rozhodování pod tlakem, které mě dokáže vždy pořádně nakopnout.

Musí se to v kuchyni udělat, ale k smrti mě nebaví:

Večerní úklid po šíleném dni. To bych se vždy nejraději vypařil jako duch.

Nejhorší hláška hosta:

Když vejde do restaurace s jasně viditelným názvem a ptá se, jestli vaříme.

Moje snídaně, oběd a večeře snů:

Ráno nezbytně káva a koláč, na oběd pořádný kus vyzrálého steaku a večer něco lehkého s rodinou, ideálně zakončeného sklenkou dobrého vína a sýru.

Česká, italská nebo francouzská kuchyně:

Česká kuchyně.

My Češi v kuchyni neumíme:

Sednout si v klidu k jídlu.

Je práce kuchaře na celý život:

Práce kuchaře je náročné povolání, které kombinuje fyzickou i psychickou zátěž a zabere hodně času. Přesto pro ty, kdo mají vášeň pro vaření, je to zaměstnání, kterému se lze věnovat i celý život.

Co host či obecně člověk, který nikdy nevařil, nikdy nepochopí:

Kolik práce je za každým jídlem – od nápadu a objednání surovin přes jejich opracování a kalkulaci až po samotnou přípravu a servírování hostovi.

Moje kuchyň po celodenním vaření vypadá jako:

Po boji, který ale přinesl výhru na talíři a spokojené hosty.

Netroufl bych si uvařit:

Něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Rád se učím nové věci, ale zkušenost je v kuchyni klíčová.

Když jdu na jídlo do restaurace, dávám si:

Většinou si vybírám jídlo podle toho, co mě už na první pohled zaujme svým názvem nebo mě inspiruje zajímavou kombinací chutí a surovin.

Nejlepší jídlo, které jsem v životě jedl, bylo:

U babičky na Slovensku, když jsme se všichni sešli a upekli obyčejné brambory v popelu s domácí slaninou na ohni.

Kromě mojí restaurace mi nejvíc chutná:

Cokoliv, jen když mi to přinesou až pod nos.

Kdybych nebyl kuchařem, byl bych:

Automechanik.

Moje sladká tečka:

Nadýchané kynuté tvarohové vdolky od mé kolegyně.