Kniha (nebo audiokniha), která vás v poslední době zaujala natolik, že byste ji doporučila dál? 

Vracím se ráda ke knize Geniální omyly od Maria Livia, která popisuje kolosální chyby největších vědců, kteří změnili naše chápání života a vesmíru. A také mě těší kniha Jak poznat psí duši od Rudolfa Desenského. Jeho smysl pro vnímání těchto milujících bytostí mě dojala a je to on, kterého bezvýhradně poslouchám při výchově svých dvou psích holčiček, Lilušky a Dudynky.

O čem bude vaše šestá kniha a kdy se na ni můžeme těšit? 

Má šestá kniha na rozdíl od všech předešlých vzniká nečekaně pozvolna, ale ráda bych ji dokončila ještě letos a před Vánoci představila svým čtenářům. Jsem na stopadesáté straně příběhu, který je volným pokračováním románu Ještě je čas. Hlavní hrdinka novinářka Valerie se rozhodla pro radikální změnu v profesním i osobním životě. Kniha čtenáře zavádí do Thajska, kde tráví čas jako průvodce se skupinkou cestovatelů. Jenomže je to opravdu to, co chtěla a očekávala od své životní změny? Příběh ze života tady a teď je plný reálného světa uvnitř i kolem nás…

Jaký je váš nejoblíbenější denní rituál? 

Asi je to má ranní káva. Dokonce se její vůně dostala i do mé knihy. Miluju proces, když kapsle zasyčí a pod tlakem 15 barů se začne plnit můj srdíčkový hrneček. To je můj rituál. Pustit mé psí slečny do zahrady, sednout si do křesla a v tichu si vypít kávičku. Bez mluvení, s pohledem do zahrady vítám nový den.

Hudba, kterou si pouštíte jako kulisu k malování? Nebo jen tak?

Já jsem hudebně náladová romantička… Často mě dojmou slova i melodie. Líbí se mi tvorba Davida Stypky, Vladimír Mišík mě dostal svou písní Jednou, od Michala Hrůzy miluju jeho Bílou velrybu, často si ji pouštím v autě. Mám ráda Chinaski a Slyším tvé kroky, Anybody Seen My Baby od úžasné kapely Rollings Stones, Ordinery od Alexa Warrena a hudbu mého mládí R. E. M. Losing my Religion… V románu Navždy nebo jen na chvíli? si čtenáři můžou poslechnout hudbu, kterou jsem při psaní poslouchala, stala se součástí příběhu. V poslední době mám ale při malování i psaní nejraději ticho.

Akvarel nebo olejomalba, kterou byste nikdy neprodala?

Hmm, tak těch je vlastně většina. Jsem lakomá ohledně své malované tvorby, prodávám ráda knihy, šaty, ale mé obrazy ne. I ty, které jsem už v minulosti prodala, bych nejraději koupila zpátky. Je mi po nich smutno. Jsou to mé osobní intimní deníky plné emocí… Výjimečně svůj obraz daruju. Někomu, koho si opravdu velmi vážím. A to je zcela jiný příběh, spojený s obdarovaným. Kdy se naše energie a radost násobí.

„Osudová“ klientka, pro niž jste navrhovala šaty? 

Klientka, pro kterou jsem ráda tvořila, je paní Alena z Prahy, nebála se experimentovat a byla odvážná. A velmi ráda jsem oblékala i Petru Hřebíčkovou. Díky ní mé šaty prožily úžasné příběhy. Převzaly cenu Thálie a viděly krásné filmové premiéry. Společně s Petrou jsme nafotily nádherné módní fotografie a je to právě ona, která byla i u křtů mých knih. Je také mou pozornou čtenářkou, se kterou nás pojí nevyzpytatelný, složitý, ale jedinečný svět tvorby a umění.

Jídlo nebo nápoj, které vám nejvíc chutnají? Kde?

Óóó… jídlo a pití? No, pro mě jedině s příběhem. Nikdy nezapomenu na sopku Poás a šálek kávičky v nádherné Kostarice. A patatine a gelato v Perugii, městě, kterému jsem napsala i verše. Je unikátní, má starou a nádhernou duši, prožila jsem v něm příběh plný velkého zamilování jako z románu. Ale jídlo mého srdce je jídlo od mé maminky. Bramborové placky s mákem, hezky omaštěné máslem. Mé dětství spojené s vůněmi její kuchyně pro mě dodnes znamená hřejivé teplo plné lásky. 

Cestujete, potápíte se. V jaké největší hloubce jste byla a co nejsilnějšího jste pod hladinou zažila?

Cestovat znamená žít naplno. A já miluju dobrodružství. Potápění mezi ně patří. I když čím více mám zkušeností z podmořských hlubin, tím větší mám respekt a také obavy o své přežití. Uvědomuji si tu tenkou hranici mezi klidem pod hladinou a bojem o přežití. Byla jsem nejhlouběji ve 45 metrech, což je zhruba desetipatrová budova. Kdybych z ní měla skočil bungee jumping, tak bych to nedala, ale pod hladinou je všechno velmi relativní, i ta hloubka. A silných zážitků mám na několik knih, mé první setkání s mantami, pohled do černého velkého oka tygřího žraloka. Příď vraku lodi Thistlegorm, reef Deadalus a kladivouni… A boj o přežití daleko od skupiny v děsivém proudu, dlouhé čekání pod vodou o samotě a víra a nutný klid, který jediný člověka udrží při životě.

Místo ve Zlínském kraji, kam se ráda vracíte? Kde dobíjíte baterky nebo zpomalíte?

Je to můj domov, můj dům v Malenovicích, má zahrada, kterou s láskou tvořím a mám ráda každý její kout; sázím stromy a těším se na jaro, až se v ní všechno znovu narodí. Jsem velký patriot. Procestovala jsem kus světa, ale domov mám jen jeden. V něm mám silně zapuštěné kořeny, které rostou už od dětství. Je to můj jedinečný a ve všech ohledech výjimečný Zlínský kraj. Město Zlín, kde jsem se narodila, Lužná u Vsetína, kde jsem prožila na chalupě s kamarády nádherné dětství, Uherské Hradiště a úžasné roky studia na Umprumce. Neměnila bych. Morava a Zlínský kraj je podle mě nejkrásnější místo k životu.

Co vás dokáže spolehlivě rozesmát? 

Jé, já se směju moc ráda. Miluju veselé historky s vtipnou pointou. A někdy si dokonce pouštím na mobilu jako lék vtipná videa a scénky. Smích je životabudič a kéž by ho bylo více!

Máte nějaký zlozvyk, o kterém víte a snažíte se ho aspoň občas krotit?

Tak jestli je to zlozvyk, tak to nevím, ale jsem věčně netrpělivá. Nerada čekám. A možná i skáču druhým do řeči. To se snažím krotit.  

Na co se v brzké době nejvíc těšíte?

Těším se na dobrodružné cestování. Mám v plánu cestu až na jih Itálie, jen s malým zavazadlem. Jako za mlada. Vidět krásná místa, pít kafíčko, dát si italskou zmrzlinku… A jen tak sedět, rozjímat a se skleničkou bílého vínečka pozorovat svět. 

ŠÁRKA ŠIŠKOVÁ

• Akademická malířka, narodila se 2. 2. 1966 ve Zlíně.

• Vystudovala SUPŠ v Uherském Hradišti (1980–1984), obor Modelářství a návrhářství obuvi a módních doplňků, a VŠUP v Praze 1984–1990 Ateliér oděvního výtvarnictví. Studium si doplnila stáží na Accademia Belle Arti Perugia (1990). 

• Pedagogicky působila na pražské VŠUP (1991–1992), kde stála u zrodu Ateliéru designu obuvi, a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde na Fakultě multimediálních komunikací založila a vedla Ateliér designu oděvu (2003–2010) a byla ředitelkou Ústavu produktového designu. 

• Oděvním designem se úspěšně prosadila i ve světě. Její modely byly zařazeny do stálých sbírek prestižního Muzea Fashion Institute of Technology v New Yorku. 

• V roce 2011 si v Praze otevřela Betlémský ateliér pro svou autorskou oděvní tvorbu. Její šaty oblékly a tváří oděvních kolekcí byly i herečky Petra Hřebíčková, Tereza Kostková či Markéta Hrubešová. 

• V roce 2018 Prahu vyměnila za Hongkong, kde navrhovala oděvní kolekce pro firmu Emkay Industrie Ltd. pro světoznámé módní značky. 

• Věnuje se také malování a motivy svých obrazů uplatnila jak na oděvních modelech, tak v ilustracích vlastní beletrie. 

• Mezi lety 2018 až 2022 vydala tři novely v knize A co láska? a čtyři romány: Dokonalý život?, Navždy nebo jen na chvíli? Naslouchám, Ještě je čas.

• Svou malířskou i knižní tvorbu představila letos na Zámku Vsetín v Muzeu regionu Valašsko ojedinělou výstavou Příběhy? v originálním konceptu architekta Jana Chlápka, výtvarníka Františka Muchy a pod taktovkou kurátorky Olgy Mehešové.