1. Co mně motivovalo k založení vlastního byznysu?

Jazykovou školu Lingua založil můj tatínek. On si tím splnil svůj sen a mně se tehdy otevřel svět podnikání, který mě dodnes naplňuje. V pravém slova smyslu jsem tedy nezačínala od nuly, spíš jsem převzala štafetu. Nijak jsem to neplánovala, vyplynulo to přirozeně. Už během studia jsem začala v jazykové škole pracovat jako lektorka angličtiny. Bavila mě svoboda, kterou jsem v této práci měla. Mohla jsem volit vlastní styl výuky, přizpůsobovat lekce studentům, zkoušet nové přístupy. Navíc práce s dospělými studenty, kteří byli motivovaní a chtěli se učit, mě utvrdila v tom, že tohle prostředí je mi vlastní. 

2. Jaké byly moje začátky

Kolem roku 2015 se tatínek ze zdravotních důvodů z firmy stáhl. O dva roky později jsem se stala jedinou jednatelkou a majitelkou. V té době měla škola už své pevné místo na trhu, stabilní klientelu a dobré jméno. Navenek to možná vypadalo, že jsem dostala vše připravené „na zlatém podnose“, ale realita byla jiná. Spolu s výhodami jsem převzala i nemalé finanční závazky na mnoho let a v týmu také nebylo všechno růžové. Najednou mi došlo, že odteď už musím všechna rozhodnutí dělat sama a nést za ně odpovědnost. Na druhou stranu jsem cítila jistou úlevu, že si můžu dělat věci po svém. Mým cílem bylo, aby se Lingua stala nejen jazykovou školou, ale také místem, kde se lidé cítí dobře. Bylo to náročné období, ale zároveň nesmírně obohacující. Učila jsem se, jak vést lidi, komunikovat s nimi, řešit problémy. Věřím, že spokojení lektoři tvoří základ kvalitní výuky. Pokud má člověk z práce radost, přenáší ji i na studenty. 

3. Jakou největší výzvu jsem překonala?

Nejtěžší období přišlo během covidu. Ze dne na den se zastavila veškerá výuka, firemní kurzy, skupiny, individuální lekce. Nikdo netušil, jak dlouho to potrvá. Pocit nejistoty byl obrovský. Budeme mít na výplaty? Kolik týdnů zvládneme, pokud nebudeme učit? Během jediného dne se vypnul svět, na kterém naše podnikání stálo. Online jsme do té doby učili minimálně. A právě v těchto chvílích se ukázalo, jak důležitá je otevřenost a soudržnost. Místo paniky jsme v týmu začali hledat nové cesty. Využili jsme čas k dovzdělávání, zkoušeli nové platformy, technické nástroje i metody výuky.  A když se na podzim všechno znovu uzavíralo, byli jsme připraveni, nejen technicky, ale i psychicky. Byli jsme sehraný tým, který si věřil. A podrželi nás i naši klienti, přestože lekce angličtiny nebyly nutností, bez které by pár týdnů nevydrželi. Za to jsem jim hodně vděčná. Díky tomu jsme dokázali převést 90 % kurzů do online prostředí a později rozšířili možnosti výuky i pro mimozlínské studenty. Zpětně to považuji za období, které nás posílilo. Uvědomila jsem si, že opravdová síla týmu a dobré vztahy se zákazníky se neukazují v dobách, kdy všechno funguje, ale tehdy, když se všechno bortí.

4. Kdy jste zažila v podnikání největší krizi?

V letech 2008–2010 začaly firmy výrazně snižovat náklady a jazykové kurzy byly jednou z prvních položek, které se škrtaly. Najednou jsme čelili propadu zakázek a tím i výpadku příjmů. Poprvé jsem tehdy opravdu pocítila, co znamená mít problémy s cash flow. Dnes vím, že právě tehdy jsem se naučila jednu z nejdůležitějších věcí, že v krizi je klíčová otevřená komunikace. Nejasnosti vytvářejí prostor pro domněnky a ty zase pro spekulace. A ty dokážou oslabit i jinak silný tým. Naučila jsem se mluvit o věcech naplno, i o těch nepříjemných. Krize mě naučila, že podnikání není jen o číslech a strategii, ale především o důvěře v lidi, s nimiž spolupracujete, v sebe a v to, že z každé těžké situace se dá vyrůst.

5. Kdo byl nebo je pro mě inspirací?

Určitě to je můj tatínek, i když jsem s ním zdaleka nesouhlasila se vším. Naučil mě, že když člověk něco opravdu chce, dokáže to. A že první neúspěch není konec, ale začátek něčeho nového. Inspirují mě i příběhy lidí, kteří si svou cestu vyšlapali sami, bez jistot, jen s vírou ve smysl své práce. Kdybych měla zmínit konkrétní jméno, pak to bude například Tony Hsieh, zakladatel firmy Zappos, a jeho kniha Štěstí doručeno. Jeho přístup, kdy na prvním místě nejsou zisk a růst, ale spokojenost lidí a radost z práce, se mnou hodně rezonuje.

6. Jak se mi daří skloubit podnikání s rodinou?

Mám obrovské štěstí, že mám po svém boku manžela, který mě vždy podporoval. Moc dobře vím, že to není samozřejmost. Když se firmě nedařilo, převzal v těch chvílích větší díl péče o děti i domácnost. Nikdy jsme doma nehráli na „mužské“ a „ženské“ role, prostě jsme spolu táhli za jeden provaz. Když byly děti malé, velkou roli sehráli i prarodiče, bez jejich pomoci by to bylo mnohem těžší. Podporu v manželovi mám i v tom, že se ujal role „školníka“ a stará se o technické záležitosti kolem školy, takže jsme opravdu rodinný podnik. Děti už jsou dospělé a částečně se také podílí na aktivitách škol, jsou třeba součástí táborového týmu. Uvidíme, třeba se někdo z nich ujme pokračování. Nechávám je volně dýchat. Chci, aby si sami našli, co je bude naplňovat.

7. Co bych si přála vědět, když jsem začínala?

Že nemusím nikomu nic dokazovat. Že nemusím dokazovat, že jsem dost dobrá a mám na to. Když jsem převzala firmu, dlouho jsem měla v sobě pochybnosti. Po každém zásadním rozhodnutí jsem si říkala: co když to nevyjde? Co když ostatní uvidí, že bez podpory tatínka to nezvládnu? Tatínek na mě byl vždy přísnější než na ostatní, snad aby to navenek působilo spravedlivě. Ale i po letech jsem si v sobě nesla potřebu obstát – u něj, u ostatních, u sebe. Trvalo mi, než jsem pochopila, že nejde o to někomu něco dokazovat, ale o to dělat věci poctivě, s respektem a v souladu sama se sebou.

8. Jakou radu bych dala ženám, které o podnikání teprve přemýšlejí?

Kdo nic nezkusí, nic nezkazí, ale taky nic nezmění. Myslím, že spousta žen čeká na „správný čas“, jenže ten často nepřijde. Někdy je prostě potřeba udělat první krok, i když není všechno dokonalé. Podnikání přináší svobodu, ale i zodpovědnost. Je to cesta plná rozhodnutí, která občas bolí, a chyb, které vás posunou. Důležité je nevzdávat se po prvním neúspěchu a nebrat ho jako prohru, ale jako zkušenost. Odvaha, vytrvalost a lidskost často znamenají víc než dokonalý plán. A když se k tomu přidá schopnost obklopit se lidmi, kterým věříte, dá se zvládnout téměř všechno.

9. Jaká je moje dlouhodobá vize?

Mým cílem je budovat komunitu lidí, kteří se chtějí vzdělávat, rozvíjet a růst, a to jak na straně studentů, tak lektorů. Vzdělávání se neustále proměňuje a s ním i role učitele. Výuka jazyků už dávno není jen o vysvětlování gramatiky. Lektor se stává průvodcem, který pomáhá studentům rozvíjet nejen jazyk, ale i sebevědomí, komunikační dovednosti a odvahu mluvit. Do budoucna bych chtěla, aby Lingua zůstala místem, kde lidé nacházejí inspiraci, podporu a radost z učení. Aby byla školou, která spojuje lidi, generace i zkušenosti.

10. Na co jsem nejvíc hrdá?

Jsem hrdá, že jsem dokázala po tatínkovi převzít vedení firmy a rozvíjet ji dál, s respektem k jeho práci, ale s vlastní vizí. Jsem vděčná, že se nám podařilo zachovat ducha rodinné firmy, prostředí, kde se lidé cítí dobře, kde se mohou rozvíjet a kde výuka není jen o jazyce, ale o lidském přístupu, přátelské atmosféře a vzájemné spolupráci. Jako máma jsem hrdá na naši rodinu. Na naše děti, které si našly vlastní cestu, studují, co je baví, a zrají v citlivé, zodpovědné mladé lidi. S pokorou sleduji, jak rostou, a vím, že právě to, co se snažím předávat studentům a kolegům, tedy samostatnost, respekt a chuť učit se novým věcem, jsem předala i jim.