Vítejte na exkurzi do světa, do kterého se běžný člověk téměř nepodívá. K výbušninám se rodák z Vítkova Roman Vala dostal trochu náhodou, ale nakonec se staly jeho profesním životem. Dnes jako technický ředitel společnosti Austin Detonator řídí vývoj i výrobu technologií, které se používají v těžbě po celém světě. 

V rozhovoru mluví o cestě z univerzitní laboratoře do vedení firmy, o práci s lidmi i o tom, proč jsou výbušniny bezpečné, pokud se s nimi zachází správně.

Ve firmě Austin Detonator ve Vsetíně pracujete už osmnáct let. Jak se člověk vůbec dostane k práci s výbušninami?

V mém případě trochu náhodou. Studoval jsem střední chemickou školu v Ostravě, nebyl jsem tehdy ještě úplně vyhraněný – měl jsem přihlášku i na stavební školu. Nakonec jsem pokračoval v chemii a šel studovat do Pardubic. Také to byla víceméně náhoda, protože jsem nechtěl jít do Brna kvůli matematice a angličtině, oba tyto předměty mi na střední škole moc nešly. Po prvních třech letech obecné chemie jsme si měli vybrat specializaci. Kamarádi mě přetáhli na katedru výbušnin. Řekli mi: pojď k nám, je to malý a zajímavý obor, taková rodina. A měli pravdu. Žádný pyroman jsem nikdy nebyl, byla to shoda okolností díky kamarádům, že jsem skončil na takovém oboru. 

Jak přesně se jmenuje ten obor?

Když jsem studoval já, jmenoval se Teorie a technologie výbušnin. Dnes se mu říká Teorie a technologie energetických materiálů. Ale pro běžného člověka jsou to prostě výbušniny.

Kolik lidí takový obor studuje? Bavilo vás to?

Velmi málo. V průměru tři až pět studentů ročně. Je to jediná škola v Česku a jedna z mála v Evropě. Výhoda je, že absolventů je málo a firem v oboru také, takže se relativně dobře hledá uplatnění. A ano, studium mě bavilo, bylo hodně zajímavé. 

Po škole jste tedy nastoupil rovnou do Austinu?

Ano. Už během pátého ročníku jsem chodil na výběrová řízení. V tomto oboru se firmy o studenty zajímají dopředu, oťukávají si potenciální zaměstnance. Absolvoval jsem dva pohovory, v Zevetě Bojkovice a v Austinu. Nakonec jsem nastoupil sem.

Na jaké pozici jste začínal?

Začínal jsem jako vývojář. Tehdy se řešila nová evropská legislativa, která omezovala používání olova. Byl jsem přijatý hlavně proto, abych pracoval na projektech, které hledaly náhrady olovnatých sloučenin v našich výrobcích.

Jaký byl váš profesní postup dál?

Měl jsem velké štěstí na lidi. Přijímal mě tehdejší ředitel vývoje Pavel Valenta a ten mi hned první den řekl: „To, co ses naučil ve škole, zapomeň. Tady je fabrika a tady fungují jiné fyzikální a chemické zákony než v učebnici.“ A měl pravdu. Postupně jsem se učil projektové řízení, zlepšoval angličtinu a získával zkušenosti. V roce 2010 jsem poprvé vedl malý tým v laboratoři. Byla to vlastně moje první zkušenost s vedením lidí. Zase šlo víceméně o náhodu, protože kolegyně odcházela na mateřskou a vědělo se, že se vrátí. Takže firma hledala někoho, kdo to dočasně zastřeší. A nabídku jsem dostal já. 

Jaké to bylo?

Upřímně? Byl to tým tří zkušených kolegyň a zpětně mám pocit, že spíš ony vedly mě. Ale byla to skvělá škola. Já jsem o vedení lidí tehdy nevěděl vůbec nic, tři dámy si se mnou zařídily, co potřebovaly, a fungovalo to naprosto bezvadně. Pak se kolegyně z mateřské vrátila. 

Kdy jste se stal šéfem vývoje?

V roce 2016 jsem převzal celé oddělení výzkumu a vývoje. Bylo to asi dvacet lidí, přebíral jsem práci po panu Valentovi, člověku, který tu pracoval celý život a věděl úplně všechno. Připravoval mě už průběžně, brával mě předtím do zahraničí na služební cesty. Jen tak na okraj, i ve dvaasedmdesáti letech pořád ve firmě působí, pomáhá nám v roli konzultanta. Takže když jsem v nesnázích, vždycky si mám jít kam pro radu. Je to skvělý člověk, nikdy jsem neměl pocit, že by spolupráce utíkala někam, kde by mi to bylo nepříjemné. Nikdy nevznikla situace, kdy bych měl pocit, že mi „dýchá na záda“. Ta spolupráce funguje skvěle.

Dnes už neřídíte jen vývoj.

To je pravda. V roce 2020 jsem převzal celý technický úsek firmy. Pod něj spadá vývoj, většina investičních projektů, laboratoře i dokumentace. Dnes je to přibližně padesát pět lidí. Postupně jsem dostal i další role v rámci managementu firmy, byl jsem prokuristou celé firmy, což obnášelo splnění bezpečnostní prověrky. A aktuálně jsem jednatelem a technickým ředitelem.

Napadlo vás někdy odejít jinam?

Ano, párkrát. Vždycky to souviselo buď s náročným obdobím ve firmě, nebo s osobním životem. Když máte malé děti a hodně práce, člověk občas přemýšlí, jestli by nebylo jednodušší dělat někde jinde. 

Co vás vždycky přesvědčilo zůstat?

Lidi. Bez nadsázky říkám, že firma je pro mě druhá rodina. Po tolika letech jsou vztahy mezi kolegy opravdu hluboké. Vždycky jsem si při těch úvahách řekl, že nechci riskovat, že přijdu do kolektivu nebo společnosti, kde takové vztahy prostě navázat nedokážu.

Jak reálné je, že budete následovat svého předchůdce a tady v Austinu vydržíte do sedmdesáti? 

Když jsem přebíral vývoj, tak jsem přemýšlel, jestli je reálné stát se druhým panem Valentou. Velice rychle jsem pochopil, že to nebude možné. Je jiná doba, on měl menší kolektiv, byl více v provozu, všechno mu procházelo rukama. Teď je to tady mnohem větší, o spoustě věcí jenom čtu z různých reportů a zpráv, není v lidských silách to dělat stejně. Tehdy, když se rozhodli, že něco chtějí udělat, tak druhý den šli a udělali to. Dnes změny obnáší spousta papírování, projektů a příprav. Takže myšlenky na srovnávání mne rychle opustily. Zároveň jsem si uvědomil, že nikdo ani neočekává, abych byl jeho kopií.  Samozřejmě platí, že minimálně v rovině lidského přístupu se snažím vést svůj tým podobně.

Jaký rozdíl vidíte mezi Romanem Valou před osmnácti lety a nyní? 

Obrovský. Přišel jsem neotesaný třeba v oblasti sebevědomí, práce s lidmi, ambicemi. Platí, že čím víc toho o tomto oboru víte, tak více si uvědomujete, že toho vlastně pořád nevíte dost, že nemáte právo se srovnávat. Dnes bych řekl, že moje kroky neřídí moje ego, ale jiné podstatnější věci. Hlavní rozdíl je samozřejmě v odpovědnosti. Když jsem přišel, zodpovídal jsem sám za sebe. Dnes mají moje rozhodnutí vliv na desítky lidí. Zejména v oblasti bezpečnosti je zodpovědnost za kolegy obrovská.

Pracujete v oboru, kde může být práce nebezpečná. Myslí na to člověk často?

Musí. Ale je důležité mít respekt, ne strach. Kdybych se bál každý den, nemohl bych tu práci dělat. Výbušniny jsou ze své podstaty potenciálně nebezpečné, ale když se s nimi manipuluje správně, jsou relativně bezpečné. Často je přirovnáváme k ohni. Dovedou být rovněž dobrým sluhou, ale zlým pánem. Problémy většinou vznikají kombinací několika faktorů – techniky, materiálu, lidské chyby.

Stala se za těch osmnáct let nějaká vážná nehoda?

Naštěstí ne ta nejvážnější. Za dobu, co tu pracuji, jsme neměli žádný smrtelný úraz spojený s výbušninami. To je pro nás zásadní. A když už se něco stane, tak zpravidla to z větší či menší míry souvisí s chybou lidského faktoru. O to důležitější je pro nás výběr nových lidí, abychom tato rizika minimalizovali. Není snadné najít ideální lidi, musíte eliminovat ty, kteří se bojí a zároveň i pistolníky, kteří tu správnou míru odpovědnosti a respektu v sobě nemají. Výbušniny chyby neodpouští. 

Jaký typ šéfa jste?

Hodně stavím na důvěře. Potřebuji mít s lidmi spíš neformální vztah než přehnaně formální. Většině lidí tykám a snažím se vědět, kdo jsou, odkud jsou, co je baví. Když víte, že má někdo doma problémy nebo že ho něco trápí, dokážete lépe pochopit jeho chování v práci. A zároveň i případně omezit riziko jeho chyby v pozornosti, která může třeba souviset právě s tím, že má nějaké trable doma. 

Není to pro vás občas i kontraproduktivní? Když mají podřízení bližší vztah se šéfem, často se stává, že ho zahlcují blbostmi a drobnostmi, se kterými by za autokratem asi nešli. 

To máte pravdu, občas ještě držím hrnek s kafem a už mi u dveří stojí dva lidi a něco potřebují. Ale už si dokážu i tohle uřídit, umím jim říct: hele, teď ne, dejte mi pár minut. Pak to probereme, udělám si na vás čas.

Má dnes mladý člověk šanci udělat ve firmě kariéru?

Určitě ano. Možná dokonce větší než dřív. Firmy dnes hodně řeší generační obměnu a vznikají i nové pozice. Navíc jsme součástí globální skupiny, takže lidé mají možnost cestovat, zapojovat se do mezinárodních projektů a získávat zkušenosti. Dřív bylo získávání podobných zkušenosti spojeno s pozicí ve firmě, dnes se mohou do světa na zkušenou dostat i lidé, kteří by před lety museli čekat. Souvisí to samozřejmě s pozicí pana Grebeně (bývalý ředitel Austinu, který se posunul v hierarchii společnosti na globální úroveň), on víc tlačil na to, aby se naši lidé začali v rámci firmy ve světě víc propojovat. Rozvíjíme program nástupnictví, který přesně toto řeší.

Povídejte. 

Manažeři vytipují lidi, kteří mají potenciál růst, a pracují s nimi podle toho. Někteří ani nemusí vůbec vědět, že v takovém programu jsou, my s nimi ale pracujeme, dáváme jim příležitosti a třeba i testujeme jejich výkony a chování v určitých situacích. 

Vy sám už si takového nástupce také vychováváte? A ví o tom dotyčný? 

Ano, mám nástupce a ví o tom. Podobné „studené zálohy” jsou nezbytně nutné, stát se může kdykoliv cokoliv a firma musí mít připravené kvalitní nástupce na každou zásadní pozici. 

Jak důležité jsou dnes pro vaše zaměstnance jazyky a schopnost pracovat v zahraničí?

Je to čím dál důležitější. Nejde jen o jazyk, ale i o ochotu vycestovat. Máme lidi, kteří jazyk ovládají, ale jakmile mají sami odjet do zahraničí, je to pro ně velký stres. Nejsou na to zvyklí, nechtějí. Dřív jsem si myslel, že to není problém a cestovat chce přece každý, ale praxe ukázala opak.

Čím to podle vás je?

Je to i změnou životního stylu. Lidé si dnes více váží svého času a zvažují, jestli chtějí trávit čas na služebních cestách, nebo s rodinou, což je naprosto v pořádku. Vidíme to i u dodavatelů – když potřebujeme někoho vyslat na pár dní do zahraničí, často se stane, že odmítne právě z rodinných důvodů.

Jak u vás funguje nábor nových lidí?

Fluktuace je u nás nízká, takže nabíráme spíš jednotlivce. U absolventů hodně fungují reference ze školy v Pardubicích. Máme tam dobré vztahy a často dostaneme doporučení na konkrétní studenty.

Stane se, že někoho vezmete, i když nemáte otevřenou pozici?

Ano. Když nám někdo přijde opravdu zajímavý, vezmeme ho. Už se nám to několikrát vyplatilo. Ti lidé si projdou firmu, poznají různá oddělení a teprve potom dostanou konkrétní roli. Díky tomu mají mnohem širší rozhled a již navázané vztahy v rámci firmy.

Vy jste budovali i nový vývojový tým pro elektronické rozbušky. To byla jiná situace?

Úplně jiná. Neměli jsme s tím zkušenost, takže jsme si dokonce najali konzultanta, který nám pomohl definovat, jakého člověka vlastně hledáme. Byla to pro nás velká škola.

Jak se vám podařilo takové lidi získat?

Bylo to složité. Programátoři a vývojáři elektroniky tehdy prakticky nebyli na trhu. Firmy se o ně přetahovaly. My jsme nechtěli jen přeplácet, takže jsme hledali lidi, kteří byli unavení z velkých korporací.

Čím jste je dokázali oslovit?

Nabídli jsme jim něco jiného – prostředí blížící se startupu. Mohli si sáhnout na celý produkt od začátku do konce, ne jen na malou část. Jet si výsledek své práce osahat k zákazníkovi. To pro ně bylo zajímavé.

Co podle vás rozhoduje o tom, jestli je člověk v takové firmě úspěšný?

Kombinace několika věcí. Musí respektovat pravidla, protože náš obor je silně regulovaný. Zároveň ale potřebujeme lidi, kteří mají otevřenou hlavu a nebojí se zkoušet nové věci. Velký význam má i znalost jazyků a schopnost pracovat v mezinárodním prostředí.

Co považujete za svůj největší přínos ve firmě?

Například to, že jsme do vývoje přijali první ženu. Dřív to bylo čistě mužské oddělení. Dnes je z ní skvělá vývojářka a perfektně zapadla. Také jsem rád, že se nám daří více zapojit zákaznický pohled. Snažíme se produkty testovat a diskutovat se zákazníky mnohem víc než dříve. A musím zmínit úspěšnou generační obměnu. Máme spoustu mladých a talentovaných lidí, kteří, troufnu si říct, u nás pracují rádi. 

Jak se za těch osmnáct let změnila výroba?

Produkt vypadá podobně, ale výroba se změnila zásadně. Začali jsme hodně automatizovat. Dnes máme zhruba třiatřicet robotů a bez nich bychom potřebovali asi o 250 lidí víc. Nejde jen o efektivitu, ale i o bezpečnost. Snažíme se dostat lidi z přímého kontaktu s výbušninami. A zároveň řešíme nedostatek lidí i náročné pracovní podmínky. Investičně jsou tyto aktivity velmi náročné, ale nezbytné. Není jiná cesta.

Kam podle vás firma směřuje?

Chceme dál automatizovat a zároveň posilovat vývoj elektronických rozbušek. Tam vidíme velký potenciál.

Jaký je váš nejbližší cíl?

Dotáhnout projekt bezolovnaté rozbušky. Chybí nám poslední krok, abychom ji mohli uvést na trh. Pokud vše dobře dopadne, chtěli bychom ji začít prodávat ještě letos. 

V jaké kondici je dnes výroba?

Jsme na tom dobře. Máme kapacitu zhruba o pět až deset procent vyšší, než aktuálně využíváme. Největší potenciál vidíme v oblasti elektronických rozbušek, kde trh zatím nedokázal plně pochopit a využít jejich výhody.

Kde se vidíte za deset let?

Pořád tady, v Austinu. Tahle firma je velká část mého života a je to zároveň místo, které má obrovskou budoucnost i spoustu příležitostí. Pořád mám pocit, že je kam se posouvat a na čem se podílet.

Roman Vala

• Narodil se 27. května 1984 ve Vítkově u Opavy.

• Vystudoval střední chemickou školu v Ostrav a na Univerzitě Pardubice obor Teorie a technologie výbušnin. 

• V roce 2008 nastoupil na pozici vývojáře do Austin Detonator Vsetín, kde momentálně zastává pozici jednatele a technického ředitele. 

• Má dvě děti, dceru Aničku (11) a syna Jonáše (6).

• Mezi jeho zájmy patří hory, běhání, cestování, sport s dětmi.