Zvířata z Janovy farmy se celoročně pasou na loukách, jsou tedy krmené pouze trávou (tzv. grass fed) a jsou chované v souladu s jejich přirozenými potřebami (tzv. welfare).

Původně chtěl Jan Žák prodávat jen plemenná zvířata, ale trh ho donutil jít dál. Vybudoval vlastní jatka a zpracovnu masa a dnes jeho značka Maso z lúky stojí za produkty, které sbírají ocenění a mění pohled Čechů na to, co mají na talíři. 

Jak se z kluka, který se učil na automechanika, stane jeden z nejúspěšnějších farmářů v regionu? Byl to plán?

Vlastně ne. Měli jsme doma v Poteči rodinnou farmu, asi čtyřicet hektarů. Bavilo mě se zvířaty pracovat a učit se je chápat, starat se o ně, ale školu jsem si vybral pragmaticky – šel jsem na automechanika, protože učňák byl blízko a já jsem do školy mohl chodit pěšky. Zlom přišel po jednom hudebním festivalu. Probudil jsem se ráno na louce v Rudimově a okamžitě mi to došlo. V Poteči se už hospodářství nedalo zvětšovat, ale tady v Rudimově byla nádherná, tehdy téměř neudržovaná krajina. Bylo mi osmnáct, byl jsem ve třeťáku na učňáku a už jsem podepisoval nájemní smlouvy na prvních sto hektarů. Šlo to, protože lidé v okolí Rudimova byli už naštvaní na to, jak se tu hospodařilo – nebyla tu žádná živá zvířata, všechno bylo zarostlé a zanedbané. 

Začít v osmnácti farmařit, to zní dost odvážně. Jak na ty začátky vzpomínáte? 

Byla to opravdu tvrdá škola. V bance nás s nájemními smlouvami v ruce odmítli, neměli jsme totiž historii. Proto jsem si půjčil od lichváře milion s tím, že do roka musím vrátit dva. Bylo to krvelačné období, hodně na hraně. Kdybych tehdy věděl to, co vím dnes o účetnictví a podnikatelských procesech, nikdy bych do toho nešel. Na druhou stranu, právě ta nevědomost mi dovolila začít. Nakonec nás zachránily dotace na podporu biodiverzity a kamarádi, kteří mi v té době hodně pomáhali. Abychom si přivydělali na provoz, jezdili jsme stavět ohrady i na jiné farmy. Bylo to hodně pankáčské období, nad vodou mě držela pomoc kamarádů, kteří při mně stáli ve všech fázích, a také moje vášeň pro práci se zvířaty, fyzická práce a pobyt venku.

Kdy tohle pankáčské období narazilo na podnikatelskou realitu? Kdy jste se začal cítit jako podnikatel? 

Punk pro mě skončil s otcovstvím. Člověk si najednou uvědomí, že potřebuje stabilitu a už nemůže riskovat všechno. Ještě do druhého dítěte jsem si říkal: „Přinejhorším si sbalím batůžek a začnu jinde.“ Ale když se narodil třetí potomek, rodina se v Rudimově ukotvila, větší tu už měli kamarády a já pochopil, že už nemůžu do všeho skákat tak „po hlavě“ jako kdysi. Potřeboval jsem získat jistotu, a to byl ten pozitivní posun v mém podnikání.

Zaujala vás tato ukázka?  Chcete si příběh Jana Žáka přečíst celý? Moc rádi vám aktuální vydání Magazínu PATRIOT pošleme poštou.