Temperamentní přadlena ze Slovenska, která razí vědomé zpomalování běhu života, bojuje už deset let s předsudky vůči vlněným materiálům a mainstreamovému: všechno hned a za lacino. 

Jak jste se tady ocitla? Manžel je z Mnichova, vy ze slovenské Seredi, proč zrovna samota pod Soláněm?

Na Valašsku jsem už dlouho. Bývalý manžel dostal nabídku pracovat v Rožnově, přestěhovali jsme se tam a zůstali. S mým současným manželem jsme kvůli dětem začali řešit, kde budeme žít. Do Německa se jim nechtělo. Nakonec se rozhodlo, že půjde za námi do Česka. Vzdal se dobře placené práce, své jistoty a rodné země. Chtěl jsem si ale splnit dětský sen – farmařit. Začali jsme tedy hledat farmu. Shodou okolností místo prodával Čech, který se rozhodl žít v Německu, a prodal Němcovi, který šel žít do Česka. 

Když ale nastalo to zlomové rozhodnutí opustit vystudovaný obor a pohodlí zaopatřeného mainstreamového života a odejít žít do hor?

Táhne se to jako nit celým mým životem. V pubertě to bylo takové radikální, byla jsem členkou Greenpeace a stále vlastně mám takové to ekologické přemýšlení, starost o ochranu přírody. Možná i proto jsme si koupili roubenku na samotě a chtěli být farmáři. A v korporátech, pro které jsme oba pracovali, nám to už přestávalo dávat smysl. 

Takže rovnýma nohama z pohodlí města do romantiky života v horách?

Manžel začal rovnou farmařit. Já jsem ještě při tom pracovala pro korporát, abych měla nějaké finanční zabezpečení. Bralo mi to ale dost času a energie.

Tak jste tedy začali s tím farmařením?

Koupili jsme si tři ovečky. Přemýšleli jsme tak, že nám dají maso, mléko. Zůstávala nám ale vlna, kterou nikdo nechtěl zpracovávat ani nosit. Absolvovala jsem proto kurz na její zpracování, což mě dostalo o kus dále a postupem času jsme se stali propagátory lokálních ovčí vlny, aby se ji lidé znovu naučili také nosit. Většinou mají totiž zažité, že ovčí vlna hry, přitom to není až tak úplně pravda.

A nehryze?

Historicky se tady chovala ovce valaška, která má hrubé vlákno. Její vlna je, řekněme, kousavá. Lidé z ní mají dodnes po prarodičích třeba svetry as tím související traumatické zážitky. Podle mě je to ale spíš v hlavě. Na jednom jarmarku jsem omylem nabídla místo čepice upletené z jemné merino vlny tu z hrubší lokální. Výsledek byl takový, že ji „kousala“ ta merinová az hrubé vlny se jí zdála krásně jemná. 

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno vstáváme kolem šesté, připravím snídani a svačinku pro dceru do školy. Manžel devítiletou Dorotku odváží na čtyřkolce na půl osmou do školy v Hutisku-Solanci. Jakmile se vrátí, začne práce kolem hospodářství. Manžel má na starosti živočišnou výrobu a můj čas se momentálně zúžil na vyřizování zakázek. Hned po snídani tedy sednu ke kolovrátku a vyrábím přízi pro další zpracování. Což obnáší šest až osm hodin denně. Do toho tkám, pletu, háčkuju. Dělám to takto už deset let. Nejprve to byl takový řekněme přivýdělek při práci, postupem času se to nabalovalo a dnes už mé dvě ruce pro velký zájem o naše produkty nestačí. Mám samozřejmě i několik brigádníků, ale na velkokapacitní pletení to není.

Díky tomu asi přišel ten nápad, jak uspokojit všechny zájemce a neuplynout se k smrti…

Vymysleli jsme si proto specifický produkt, který je čistě lokální, ale využívá strojové výroby. Po dlouhém hledání se nám podařilo najít firmu rodiny Kneblových z Hovězí, která pro nás plete strojeě lokální z místní vlny. Dalších dlouhých devět měsíců nám trvalo najít firmu, která by zase byla ochotná vyrobit strojově čepice. Díky tomu i cenově dostali někam jinam a naše lokální produkty jsou přijatelné pro širší veřejnost. Jsou lacinější a máme jich na skladě víc.

Od zpracování vlny po konečný výrobek je poměrně dlouhá cesta. Která část výroby je pro vás taková největší alchymie?

My jsme ovečky zredukovali, protože ovčí vlny je všude strašně moc. Beru si ji od okolních chovatelů. Největší množství mám z biofarmy ve Stříteži. Největší alchymie pro nás je právě tu vlnu sem k nám dostat. Stačí, aby zapršelo, a autem k nám nedojedete. Když už ji tady máme, musíme ji vytřídit. Nejjemnější vlnu má ovečka na krku, nejdrsnější na kytkách a nejšpinavější na břichu. Tu využíváme do kompostu.

Dělat kompost? Všude se píše, že vlna je prakticky nerozložitelný odpad…

Je a není. Nesmí se do kompostéru nasypat najednou. Rozhazuji ji proto na dvoře po zemi, vypadá to jako nepořádek, ale má to svůj význam. Slepice ji rozhrabou a promísí s hlínou a loňským senem. Pak když to hodíte na kompost, za rok ani nevíte, že tam nějaká vlna byla. Dají se s tím mulčovat jahody, rajčata a podobně. Vlna dodá kompostu potřebné minerály. 

Takže odpadní vlnu máme zkompostovanou, co se děje s tou dobrou?

Když se vytřídí, musí se vyprat. Vlna časem degraduje kvůli lanolinu, který je velmi agresivní, takže ji není dobré skladovat více jak dva roky. Začne být křehká a nedá se moc využít. 

Jak ji perete?

Normálně se pere v horké vodě, což je neekologické. Spotřebujete kvůli tomu velké množství pitné a teplé vody. Našla jsem lepší způsob, a to je fermentace. Jednoduše ji naložíme do kádě s dešťovou vodou a necháme namočenou dva až tři týdny. Díky tomu se tam vytvoří bakterie, podobně jako když kvasíte zelí, které lanolin jednoduše sežerou. Pak už stačí překonat zápach, když se nádoba otevře, vlnu vytáhnout a nechat oschnout, na druhý den už vůbec není cítit. Díky tomu se tolik nenaděláme a ušetříme obrovské množství vody.

Kolik vlny ročně zpracujete?

Zhruba 600 kilogramů. Je to i díky našemu nejžádanějšímu produktu –  koulím do sušičky na prádlo. Dávají se tam tři. Princip je takový, že prádlo hezky rozbouchají a přitom nasají vlhkost. Prádlo je sušší během kratší doby, a když do koulí kápnete trochu nějakého esenciálního oleje, nemusíte používat aviváž. 

Jsou už dnes lidé ochotni připlatit si za ruční práci?

Není to jednoduché. Kromě tzv. hobby tvůrců je zde levná produkce z Číny. Lidem je jedno, za jakých podmínek ta ponožka vznikla. Pro dnešního Evropana je důležité, že je to laciné. Nebolí jej, že ponožka za třicet korun vydrží dvě tři praní a jde do koše. Mně musí dát za ponožku 600 korun, ale vydrží jim několik let. A když by si to takový zákazník propočítal, zjistil by, že za dlouhodobé nákupy čínské ponožky zaplatí víc peněz, než kdyby používal ten jeden pár kvalitních ponožek ode mne.

Čím to kromě argumentu, že je to laciné, podle vás je?

Je to dobou. Máme všechno a máme to hned, což se propisuje také do mého byznysu, který je pomalý. Měla jsem pána, který čekal na ten svůj svetr tři roky. Nějaké chybky se opravovaly, přepřádalo se, přeplétalo. Počkal a dnes je hrozně šťastný, že ten svůj svetr má. Takže teď hledám spíš zákazníky, kteří vidí, že je to drahé, že musí třeba i šetřit, čekají na to delší dobu, ale pak se o to i jinak starají. Nevyhodí jej za půl roku, protože třeba vyšel z módy nebo podobně. V minulosti bylo oblečení majetek. Lidé nosili dva tři svetry celý život a ještě se to i dědilo. Když to bylo díravé, přepletlo se to na ponožky nebo se to využilo třeba na hadr a používalo se to až do konce. 

Setkáváte se i s nepochopením kvůli cenám za vaše produkty?

Stává se. Nabízím na jarmarku svetr i za patnáct tisíc korun a hned jsem zlatokopka s kolovrátkem. Lidé nevidí, že za tím jedním svetrem je víc než sto hodin práce. Když by si to spočítali, tak bez materiálu mám na hodinu hrozně málo. Když si ale takový svetr najde toho svého člověka, tak je to skvělé. 

Co od vás lidé kupují nejvíce?

Nejvíce se prodávají strojové ponožky, které jsou lacinější. Lidé hodně nakupují už vzpomínané koule do sušičky, což je absolutní bestseller, který vyrábí můj manžel. Pak je tady ta druhá sorta zákazníků, která oceňuje dražší věci. Hodně populární jsou například věci z králičí vlny a vlňáky. Těch kdybych měla sto kusů, tak se u nás dlouho neohřejí.  Velkým hitem je zpracovávání chlupů psů a koček. Lidé mi posílají srst svých domácích miláčků a já z nich dělám čepice, ponožky nebo šály a svetry.

To musí ale zapáchat…

Je to tak, ale když to lidé chtějí, vyrobím jim to. Dělala jsem i třeba z koňských žíní, zpracovala jsem i manželovy vlasy (směje se).

Takže z čeho všeho vyrábíte?

Ovce, králík, kopřiva, chovám bource morušového, takže mám vlastní hedvábí, psi, kočky, koně, velbloud, lama alpaka. 

Kromě výrobků nabízíte také kurzy, co si z nich lidé odnášejí? Dovednost, nebo vaši zkušenost s jiným životním tempem?

Především dovednost. Mnohým jsem dala do rukou řemeslo. Když jdu takový workshop dělat do škol a naučím děti vyrábět třeba oplstěné mýdlo, mohou s ním jít na jarmark a prodávat. Nebo s těmi menšími děláme andělíčky a ty se také hodně prodávají, třeba právě teď před Vánocemi. A skutečně mám spousty dětí, které si už doma takové andělíčky vyrábí a chodí s nimi po jarmarcích.

Potom mám zážitkové kurzy, kdy přijdou lidé přímo k nám a vyzkouší si, jaké je to žít na farmě na samotě u lesa. Samozřejmě nechybí ani odborné kurzy, ve kterých jdeme už do hloubky řemesla, a za ty roky, co je pořádám, jsou snad jenom dva lidé, kteří se tomu nevěnují.

Jak trávíte Vánoce? Manžel je z Mnichova, vy Slovenka, jde to s tradicemi dohromady?

Mně na tom obrovsky záleží, manželovi až tak zase ne, takže slavíme Vánoce slovenské. 

Takže jaké jsou ty pravé slovenské Vánoce od Seredi?

O páté hodině večer, když se objeví první hvězda, jdu za dveře s oplatkami, které si sami pečeme, zaklepu na ně a ptám se: „Kdo je doma? Otevřete.“ Oni se mě zeptají: „Co neseš?“ Já řeknu: „Štěstí, zdraví, hojné boží požehnání.“ Toto se opakuje třikrát, než mi otevřou dveře a pustí mě dovnitř. Na to jim říkám tradiční vinš: „Vinšujem vám tyto svátky Krista pána narození, aby vám dal pánbůh štěstí, hojné boží požehnání…“ Samotnou večeři začínáme přípitkem. Na oplatku si poté dáme med a sníme to. Na stole máme hodně ovoce, takže dodržujeme překrojení jablíčka, hlídáme, aby knot svíčky na stole na nikoho neukazoval. K večeři pak máme bílou čočkovou polévku se švestkami, jako hlavní chod je pak kapr nebo krůtí řízek s bramborovým salátem. Když se zadaří, máme i perky, což jsou taštičky z bramborového těsta plněné povidly a obaleným mákem. Pak už jdeme ven s prskavkami volat Ježíška. A dodržujeme to vlastně, i když už jsou všechny děti odrostlé a vědí, jak to je. Všichni se vyhneme ven, manžel jde jakože na záchod, rozsvítí stromeček, zacinká na zvoneček a rozdělují se dárky.

VIERA KRANZ

• Narozená 1978 ve slovenské Trnavě, vyrostla v Seredi.
• V roce 1996 absolvovala gymnázium v ​​Seredi.
• Ekonomickou univerzitu v Bratislavě, kde studovala bankovnictví, investice a finance, ukončila státnicemi v roce 2001. Vystudovala také pedagogiku odborných ekonomických předmětů.
• Po ukončení studií vyučovala na obchodní akademii v Seredi.
• Po krátkém působení na finančním úřadu v Kopřivnici pracovala několik let v americké korporátní společnosti jako e-business manager.
• Od roku 2019 je profesionální přadlenou. V té době založila firmu Jadoli, která vyrábí ručně i strojově vyráběné produkty z lokálních vln.
• Ze dvou manželství má tři děti.
• V roce 2025 získala 2. místo v soutěži MONETA Živnostník roku 2025 Zlínského kraje a 2. místo v soutěži Český Goodwill 2025.