Snem Antonie Dostálkové bylo vystudovat oděvní průmyslovku a později nastálo pracovat ve filmových ateliérech ve Zlíně na Kudlově. Nic z toho se jí sice nesplnilo, přesto se výtvarného umění nevzdala a patří mezi nejvýznamnější české výtvarnice věnující se modrotisku.

„Za svůj život jsem si toho vyzkoušela hodně. S dětmi v Základní umělecké škole v Uherském Hradišti jsem se snažila o pestrou výuku – malba, kresba, modelování a jednou za čas jsme se dostali i k modrotisku. Získala jsem také zkušenosti s loutkami v divadle nebo krátkými animovanými filmy. Ke všemu jsem přistupovala s velkou pokorou,“ říká osmdesátiletá dáma ve své pracovně doma ve Starém Městě.

Když se po místnosti rozhlédnete, všude kolem sebe vidíte křehkou krásu modrotisku v mnoha podobách – modrotiskové kulisy, textilní závěsy, postavy z betléma, zvířata, andělíčky, zkrátka cokoliv, co vás jen napadne. Tušíte, že za tím vším se ukrývá spousta trpělivé práce, kreativity a energie. Přemýšlíte, kde se to v této drobné ženě bere. Zcela nevědomky přesunujete svoji pozornost k ní. Jenže vzápětí si uvědomíte, že to nelze oddělit. Antonie Dostálková a modrotisk prostě patří k sobě.

K látkám měla odmalička blízko. Její maminka pracovala jako účetní, ale doma ji nejčastěji viděla s jehlou, nití a látkami. „Čím jsem starší, tím více si to uvědomuju. Přešívala třeba kabáty. Vyplatilo se to, protože byly z kvalitní vlněné látky. Využívala i toho, že strýc měl obchod a dával jí zbytky látek. Dokázala vše nápaditě zkombinovat. Na sukni udělala záhyby, do těch záhybů dala károvaný materiál, seshora jednobarevný. To bylo tak krásné oblečení,“ vzpomíná výtvarnice ještě po letech.

Připojuje k tomu hned další zážitek, který se stal jedním z nejsilnějších okamžiků jejího života, což však tehdy samozřejmě nemohla tušit. „V den, kdy maminka nakonec zemřela, jsem za ní šla, ostatně jako každý jiný den, bydlela hned tady vedle v domku. Přehodila jsem přes sebe jen nějakou bundu a vyběhla jsem k ní. Maminka se na mě podívala a řekla mi: ,Co to máš na sobě? To oblečení se k sobě vůbec nehodí, nelíbí se mi to!‘ Kdybych věděla, že to je naposledy, co mě uvidí, oblékla bych se tak, abych jí udělala radost,“ dodává dojatě.

Zručný byl i její tatínek, který pracoval se dřevem. „Jeho práci jsem obdivovala, ale věděla jsem, že to není moje cesta. Všech těch jeho strojů na opracování dřeva jsem se dokonce i bála. Z dalších materiálů se mi hodně líbilo třeba sklo, ale k tomu už je těžší se dostat. Textil mi prostě vyhovoval nejvíce,“ prozrazuje.

Daleko bližší jí právě proto bylo maminčino šití. „Odmalička jsem tvořila, viděla jsem to kolem sebe. Moc mě to bavilo. Nejvíce šít na panenky, stavěla jsem si i své divadélko. Nikdy jsem s tím ale nebyla hotova, pořád jsem musela něco vylepšovat. Vlastně mně nikdy nezbyl čas si s tím vším nakonec pohrát. Později jsem už šila i oblečení pro sebe,“ usmívá se.

Věděla, že chce v životě pracovat rukama. Chtěla studovat střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově. Ale tatínek byl proti. Trval na tom, aby dcera nechodila nikam na internát, chtěl, aby zůstala doma.

„Zakázal mi to. Dodnes mám velký komplex z toho, že se mi nepodařilo vyučit se řemeslu a že vlastně nic neumím, v ničem nejsem odborník,“ vypráví. Jenže výše zmíněný pohled do pracovny její slova vyvrací – všude kolem vás jsou ušité krásné figurky z modrotisku, jen modrá a bílá. To rozhodně není práce někoho, kdo „nic neumí“.

Po maturitě na místní dvanáctiletce tak Antonie zamířila na lékařskou fakultu, ale brzy zjistila, že toto studium není pro ni, a zvolila si na pedagogické fakultě obor národní škola a výtvarná výchova.

I po absolvování vysokoškolského studia zůstala na otcovo přání doma. Začala učit na Základní umělecké škole v Uherském Hradišti. A právě v tomto městě se nacházelo středisko tehdejšího Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), které mělo na starosti mimo jiné textil, a to hlavně modrotisk. Mimochodem – právě tato organizace sehrála klíčovou roli při podpoře a rozvoji lidového umění a uměleckého řemesla v druhé polovině minulého století. Působila jako spojovací článek mezi etnografy, designéry a výrobci, starala se o propagaci, dokumentaci a prodej tradičních i moderních výrobků, zajišťovala odbyt a podporovala výchovu nových uměleckých talentů.

S ÚLUVem spolupracovala také uherskohradišťská umělecká škola, v níž paní Dostálková učila. Za dlouhé roky svého působení ve škole připravila řadu dětí k studiu na uměleckoprůmyslových školách nebo k studiu architektury. „Když připravovali nějakou výstavu, často se na školu obrátili a něco po nás chtěli. Chystali jsme jim třeba různé dekorace, které byly součástí výstav. Jistěže jsem modrotisk znala, byl hodně populární. Ve škole jsme se k němu však se studenty dostali jen jednou za čas, škola samozřejmě neměla zájem, aby se studenti věnovali jen modrotisku. Dělali jsme ho, když jsem jim chtěla přiblížit rezervní grafickou techniku,“ vysvětluje bývalá pedagožka. Při modrotisku musí totiž člověk přemýšlet „opačně“ – zakrýt musíte to, co chcete, aby zůstalo bílé. 

Modrotisk patří mezi staré techniky. V Evropě je známý už od 17. století. Začal sem pronikat z jihovýchodní Asie prostřednictvím tzv. indických tisků, které dováželi obchodníci z Holandska, Francie, Anglie a Německa. Evropští barvíři se snažili indické tisky napodobovat a dosáhnout dokonalosti. V lidovém prostředí se uchytil koncem 18. století a největší obliby dosáhl v 19. století, kdy se vyráběl a prodával ve všech regionech Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

Zvlášť oblíbený byl na Hané či Valašsku. Pro svou praktičnost a krásu se stal součástí převážně ženského lidového oděvu, šily se z něj svrchní sukně, šátky, zástěry, ale i ložní prádlo a potahovaly se jím slamníky. Jeho rozvoj ukončila až modernizace výroby, s níž klasický modrotisk už nemohl soupeřit. V současné době jej na Moravě vyrábějí jen dvě dílny, v nichž se řemeslo dědí po generace, a to v Olešnici a ve Strážnici, s níž spolupracuje i Antonie Dostálková.

Zatímco tradiční modrotisk vzniká máčením v rezervážní hmotě a otiskováním dřevěných či kovových forem na textil, paní Dostálková s formami nepracuje. Rezervu (tzv. pap) nanáší na látku pomocí štětců, trubiček nebo šablon, tvoří i koláže z modrotiskových odstřižků.

„Když chci udělat například figurku do betléma, musím si rozložit látku a obkreslím šablonku, kterou jsem si vytvořila. Pak nanesu pap tam, kde chci, aby to zůstalo bílé, takže pokud chci bílý obličej, musím ho celý vyplnit. Také se musím rozmyslet, jestli chci, aby postavička byla oboustranná, nebo to stačí jen z jedné strany,“ popisuje výtvarnice.

Poté následuje barvení ve strážnické dílně rodiny Jochovy. Rezervní otisk nebo nános zůstává neobarven. Obarvit svépomocí to nejde. Látka se namáčí do indigové lázně. Když se z ní poprvé vytáhne, není hned modrá, ale zelenožlutá. Zmodrá až po následné několikaminutové oxidaci. Aby látka získala typickou tmavě modrou barvu, ponoří se do této lázně opakovaně.

„Vždy jsem ve Strážnici obdivovala jejich staré formy na tisk, to je ten pravý modrotisk. Nejdříve jsem si myslela, že to ani jinak dělat nejde, že kreslení by ho znehodnotilo. Říkala jsem si, jestli to není příliš barbarské. Ale i odborníci se shodují, že aby modrotisk přežil, potřebuje nové podoby vyjádření,“ je dnes přesvědčena výtvarnice, která v roce 2019 získala Cenu Vladimíra Boučka, čestné uznání za významný přínos v oblasti výtvarných dovedností inspirovaných tradičními textilními technikami a práci s modrotiskem. „To mě tehdy překvapilo. Ale moc mně záleží na tom, aby modrotisk nezanikl. Tak snad jsem k tomu také trochu přispěla.“ Proto se pro ni stal nejen dekorativní technikou, ale zejména prostředkem volnějšího výtvarného vyjádření.

S tvorbou Antonie Dostálkové mohou zájemci aktuálně seznámit v Muzeu Kroměřížska na výstavě Modrobílé Vánoce, která bude otevřena až do 8. února 2026. Na první pohled je vidět, že inspirací je jí příroda, lidová kultura, poezie, dětská literatura i vlastní vzpomínky na dětství. Ráda pracuje se světlem, střídáním dne a noci, se zrodem a zánikem. To vše podtrhuje výrazný kontrast modré a bílé. Nezapře, že dlouhá léta pracovala s dětmi, hravost v jejím díle je nepřehlédnutelná.

Výstava, jak název napovídá, je laděna vánočně, což navozuje právě modrá a bílá barva. Návštěvník nejprve uvidí broučky, jak se ukládají k zimnímu spánku, a volně přejde do stylizovaných interiérů vesnických stavení, které jsou vyzdobeny modrotiskem: textilem v podobě ubrusů nebo povlaků na polštář, ale také postaviček a zvířat z betlému nebo zavěšených andělíčků. Vše doplňuje i ukázka tvorby obou moravských modrotiskových dílen – rodiny Jochovy ve Strážnici i rodiny Danzingerovy v Olešnici, ať už jsou to dámské šaty, kabelky, dětská zavinovačka nebo hračky.

Když si prohlédnete třeba právě modrotiskové figurky z betléma, hned vás napadne, že vypadají, jako by je někdo odnesl přímo z malého divadélka. A nejste daleko od pravdy, Antonie Dostálková má velmi blízko i k loutkám. Dokonce tento obor dva roky dálkově v Praze studovala.

„Divadlo jsem chtěla vždycky dělat naplno, ale neměla jsem příležitost. Na střední škole chvíli divadelní soubor byl, pak zase nebyl… Myslím si, že to vše souvisí s tím textilem, protože loutky se dají oblékat, mohla jsem na ně šít,“ přemýšlí výtvarnice a dodává, že stejným snem pro ni zůstala i práce ve zlínských filmových ateliérech na Kudlově. „Měla jsem možnost tam být na praxi a podílet se na pár animovaných filmečcích. Moc jsem si přála zůstat tam pracovat, všichni tam byli hodní. Pamatuji si ještě Helenu Týrlovou nebo Garika Seka, ten byl dokonce za svědka na naší svatbě. Vše tam změnil rok 1968, srpnová okupace,“ vzpomíná paní Dostálková.

Vrátila se do Starého Města a časem začala alespoň částečně spolupracovat se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti. „Oslovil mě tehdejší ředitel Igor Stránský a chtěl po mně nějaké rekvizity. Tak jsem se pustila do toho. Dělala jsem pro ně pohádky, Farmu zvířat, Tři mušketýry, Broučky. Vím, jak to bylo hrozné, když divadlo zasáhly v roce 1997 povodně, kdy došlo k vytopení sklepa, kde byly rekvizity uloženy,“ popisuje.

Výroba kulis je stále její velkou radostí. „V Betlémské kapli v Praze bývají každý rok přes Vánoce vystaveny betlémy, které vždy mívají nějaké téma. Jednou chtěli něco z netradičních materiálů, tak jsem udělala modrotiskový betlém. Je to vlastně takové divadélko, kulisa v lese, do toho jesličky, Maria, Josef, Ježíšek, pastýři, koledníci, ovečky,“ ukazuje na velké díly lesa i jednotlivé figurky, které má složeny pod oknem v pracovně.

Modrotisk jí vyhovuje i proto, že podle jejích slov v sobě spojuje umění a řemeslo. „Na modrotisku je úžasné, že můžete staré vzory zkombinovat s moderními a pořád to vypadá krásně. Ať už jsou to lístečky, kytičky, puntíky, ta rozmanitost je prostě neskutečná. Věřím, že i v tom je síla modrotisku, aby přežil dále,“ vypráví s nadšením výtvarnice, která svůj rukodělný talent předala dvěma dcerám a vnučce, jež nyní studuje oděvní návrhářství.

ANTONIE DOSTÁLKOVÁ

• Narodila se v roce 1945 ve Starém Městě, kde stále žije a tvoří.
• Věnuje se tvorbě inspirované modrotiskem.
• Spolupracuje s modrotiskovou dílnou rodiny Jochových ve Strážnici.
• Je vdaná, má dvě dcery.
• Vystudovala obor národní škola a výtvarná výchova na Pedagogické fakultě v Olomouci a dvouletý obor loutkářství na AMU v Praze.
• Byla dlouholetou učitelkou na ZUŠ Uherské Hradiště.
• Dlouhodobě spolupracovala se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti při výrobě rekvizit, kostýmů a loutek