Navštívit Buchlov, projet nebo projít kolem a nestavit se pod hradem v Hospodě U Špalka? Uzené, bůček, klobásky, otevřeno každý den, za jakéhokoliv počasí. Přátelská atmosféra a v symbióze s Buchlovem neopakovatelný genius loci. „Kanady, holínky, boty od hoven, turistická, koňská, cyklistická, to byla moje hospoda,“ vzpomíná Petr Špalek s úsměvem. 

Bilancování je na místě. Svoji hospodu na konci roku 2023 prodal. „Snad nebudu příliš přehánět, ale bez tebe už Buchlov nebude Buchlovem,“ objevilo se mimo jiné v komentářích pod facebookovým příspěvkem, ve kterém Špalek své rozhodnutí oznámil. 

„Končí legenda buchlovských hor,“ přidávali se další. A nejčastěji se lidé, kromě přání zdraví a štěstí, ptali po příčině. „Coby? Byl jsem se svým podnikáním v různé podobě pod Buchlovem od osmdesátých let minulého století a teď je čas přesunout se k další životní fázi, někteří jí říkají důchod,“ glosuje to Petr Špalek.

Co se vám honilo hlavou při posledním pracovním dnu?

Sám jsem byl hodně zvědavý, co mně bude lítat hlavou, ale poslední noc jsem spal jako zabitý. A ráno jsem se jen sbalil a jel pryč.

Ani poslední otočení ve dveřích neproběhlo?

Ale jo, bez toho to nejde. Ať člověk odchází odkudkoliv, nejde se neotočit. Vzpomínky na lidi, zážitky, to donutí se ohlédnout. Jenže myšlenkami jsem už byl jinde. 

Vážně bylo rozhodnutí prodat a opustit hospodu tak jednoduché?

Začaly mně nabíhat roky. A taky jsme v tom všem jeli dlouho, já a moje baby. Třiadvacet let každý den. Pátky, víkendy, Štědrý den, pořád. Já ty baby dusil a ony už toho měly dost, tak prostě řekly stop. Fajn, chápu. Pro sebe jsem si říkal, že budu pokračovat dál, vezmu si lidi a budu dělat sám. Jenže pak jsem měl úraz, začaly mě bolet nohy a už to nešlo. Tak jsem se rozhodl jít ruku v ruce s rodinou, ne proti ní.

Na rovinu, kdyby nepřišel rodinný impulz, napadlo by vás skončit?

Vidíte, nad tím jsem nepřemýšlel. Asi bych se bez impulzu od rodiny nezastavil. Hospoda i místo pod Buchlovem mně neskutečně přirostly k srdci. Pracoval jsem tam, nad hospodou jsme si udělali byt, takže jsem tam většinou i bydlel, byl jsem tam prostě každý den. Postavil jsem to, vykopal z ničeho, snad i celou tu oblast pozvedl na nějakou úroveň. Dělali jsme tam milion akcí, prožil jsem tam prostě kus života. To se těžko končí. Na druhou stranu, odmala jsem snil o třech věcech. Chtěl jsem nosit kovbojský klobouk, mít terénní auto a vlastní hospodu na Buchlově. Všechny sny jsem proměnil v realitu, ty splněné sny mně odcházení ulehčily.

To zní skoro jako americký sen. Pojďme po jeho stopách. Čím si vás získalo místo pod Buchlovem?

Jsem z Buchlovic, takže to celé vyplynulo tak nějak samo. Jako malí „pazúři“ jsme si chodívali pod Buchlov hrávat, dělali jsme táboráky, muziku, v podstatě jsem tam vyrostl. Hospoda přímo na hradě byla přechodně zavřená a já jsem už jako kluk slíbil kamarádům, že pod Buchlovem postavím hospodu.

Jako kluk? Jakou fázi dětství si mám pod tím představit?

Bylo mně tak šestnáct, když ten slib ze mě vypadl. Roky postupně letěly a najednou se fakt naskytla příležitost. V osmdesátých letech jsem chodíval se ženou prodávat pod Buchlov perník, který ona pekla. Stával tam taky jeden lékárník z Bzence, který prodával sádlo a zelenou. Docela mě inspiroval. Říkal jsem si, že když lékárník jede v sádle a zelené, můžu já zkusit hospodu. Věděl jsem o stavebních buňkách, které byly na prodej, oběhal jsem úřady, získal povolení a v únoru 1990 unimo buňku pod Buchlovem postavil.

Jak se ze stavební buňky vybuduje hospoda?

Udělal jsem tam jen takové okénko a přístřešek, vlastně ani ten tam zpočátku nebyl, a prodávali jsme nápoje a něco k jídlu. V roce 1994 jsem přistavěl dřevěnou hospodu s krbem. Ta už fičela na plné pecky, ale protože to byla stavba dočasného charakteru, fungovala do roku 2004 a pak jsme ji museli zbourat. Zůstal tam pouze sklep, jenže ten nebyl můj. Dostal jsem od kamaráda nabídku, jestli bych ten sklep nechtěl. Tak jsem ho koupil, měl jsem sklep, ale zase jsem neměl hospodu. 

Stavba hospody, která stojí dodnes, už byla v pohodě?

Velká taškařice to byla. Se starostou jsem byl furt v nějaké válce. On požadoval, abych měl vlastní vodu, na Buchlově ale od třináctého století žádná voda nebyla. Udělali jsme průzkumný vrt, dostali se do hloubky sto deseti metrů, a to už jsme měli vody tolik, že jsme mohli vyplavit celé Buchlovice. Takže jsem starostu přesvědčil, že mám vlastní vodu. Pak zase chtěl čistírnu odpadních vod, jejíž odpad půjde do vodoteče, která tam ale samozřejmě nebyla. Vyřešit jsem to musel, tak jsem dal tři sta tisíc za blbý dočišťovací rybník. Splnil jsem postupně všechny podmínky, ale povolení jsem pořád neměl a celý proces se protahoval. 

Co rozhodlo ve váš prospěch?

Můj kamarád. Aniž bych to věděl, přinesl na úřad petici, ve které od starosty požadoval, abych právě já mohl pod Buchlovem postavit hospodu. A posbíral téměř čtyři tisíce podpisů. Starosta si mě pak zavolal na radnici, stůl zaskládaný těmi petičními archy s podpisy, a řekl, že na základě té petice mně stavební povolení musí dát. Začali jsme kopat, v roce 2005 hospoda stála. Časem se uklidnily i vztahy se starostou. Když viděl, že jsem vybudoval zázemí, které tam do té doby chybělo, třeba sociální zařízení, parkoviště, otočil. Díky novému zázemí, díky novým aktivitám se totiž postupně zvedala i návštěvnost hradu. A hrad byl v podstatě takovým oknem do dědiny. 

Měl jste od začátku jasně daný koncept, jak hospodu povedete?

Vůbec, ani trochu. Všechno se tvořilo časem. Třeba udírnu jsem měl ze začátku postavenou z bečky, potom plechovou.  Až později jsem pochopil, že chci víc. Když jsem kupoval udírnu za sto tisíc, přišel za mnou tchán a tvrdil mi, že jsem se zbláznil, že je to nesmysl, že se mi to nemůže vyplatit. Po měsíci přišel znovu a omlouval se. Dělal jsem to vždy tak, jak jsem to cítil. Na začátku jsem třeba elektrikářům říkal, že nám stačí tři zásuvky, že jsme v pohodě. Dělali jsme jen párky v rohlíku, ani polévky jsme nevařili. Jenže postupně jsme začínali vymýšlet nové a nové věci a hospodu dostali na úroveň, že k nám lidé chodili vyloženě za jídlem. Tak se přidával jeden jistič za druhým, až elektrikářům nestačila ani rozvodna. Byli jsme hodně akční a já v podstatě i kvůli té hospodě přišel o první manželství, protože jsem byl furt v práci.

Jak si člověk udrží takový zápal, z čeho jste čerpal energii?

Z lidí. Já jsem to vždycky dělal pro lidi. Prachy, na těch mně nezáleželo. Když se lidé rádi vraceli, motivovalo mě to. Jednou jsem třeba pracoval na skalce, kolem šel pár důchodců a pán mě začal chválit.  Že jezdí s manželkou po celé republice po hradech a zámcích a takto upravené parkoviště a čisto v okolí hospody prý nikde jinde neviděli. To člověka samozřejmě potěší a má chuť něco takového dělat dál a dál. Proto jsem pořád vymýšlel nové věci.

Jakou musí mít člověk na takovou práci náturu? 

Těžkou, to vám povím, těžkou. Musí fakt hodně překousat, a hlavně si úplně všechno dělá sám. Od záchodů přes úklid, uzení, zásobování, lítání po parkovišti, prostě mazec. Taková práce se fakt nedá dělat pro peníze, to člověka musí lapnout za „hercnu“, aby chtěl pro ty návštěvníky udělat první poslední.

Dokázal jste si za ty roky vůbec někdy odpočinout?

Já jsem odpočíval furt, i když jsem pracoval. Blbé je, že ta práce za člověkem v hospodě moc vidět není. Lidé přišli, pojedli, nechali po sobě binec a odešli. Člověk prostě pořád všude vidí práci, málo výsledek. Ve službách je práce nedoceněná. Lidé vidí plnou hospodu, cvrkot a mají dojem, že hospodský je ve vatě. Bohužel to tak není. Nikdo už totiž nevidí, že třeba v listopadu skoro nikdo nepřijde, že je mrtvé období, protože lidi to do hor tolik netáhne. Když jsem tu hospodu stavěl, měl jsem vysoký úvěr. Celé léto jsme dřeli jak magoři a přes zimu ty peníze zase odplavaly. Na jaře jsem vždycky přišel za mamkou, jestli by mně maminečka nemohla půjčit třicet tisíc, já otočil jedno zboží, druhé zboží, vrátil doma dluh a jeli jsme zase znovu. Kdybych byl ve vatě, třeba bych tu hospodu nikdy neprodal. 

Je něco, co jste se musel v průběhu let naučit úplně od začátku?

Pít jsem uměl, kouřit jsem uměl a baby vařily. Ale co jsem se naučit musel, byly takové ty finty s uzeným. Když jsem to zkoušel poprvé, maso jsem vyudil a dojela skupinka trampů. Dal jsem jim to uzené na stůl, ať ochutnají a upřímně mi řeknou, jaké to je. Říkali, že to sice není špatné, ale úplně syrové. Tak jsem spekuloval a zkoušel, až jsem to vyspekuloval, a ta žebra byla tak měkká, že se z toho daly povytahovat kosti ven. Musel jsem si na tu fintu přijít.

Za ta léta prošly vaší hospodou desetitisíce lidí. Přirostl vám někdo víc k srdci? Někdo obyčejný, nebo nějaká celebrita?

Známí i neznámí, já jsem byl rád úplně za všechny. A když přijely celebrity, tak mě to nijak zvlášť nedojímalo. Nikdy jsem nebyl typ, který by si s nimi potřeboval dělat selfíčko. Zároveň ale zpětně vidím, že taková fotka třeba s Karlem Rodenem by nejen u mě v hospodě měla svoji cenu. 

Co pil Karel Roden?

To, co pil i italský herec Franco Nero při natáčení filmu Bathory. Slivovici. Všichni pili slivovici.

Tím všichni míníte celebrity? Takže nějaká vtipná historka z natáčení?

Těch je hodně, akorát většina nepublikovatelná. Rád vzpomínám třeba na to, když se na Buchlově natáčely Četnické humoresky. Všichni seděli venku na parkovišti před hospodou a kouřili. Přijelo auto, vylezl z něho děda, na sobě starý zelený lesácký kabát. Říkal nám, ať nekouříme, a ptal se, jestli nemáme něco dobrého k pití. Nalili jsme mu a on říká, že je Tonda Moskalyk a celé to tady režíruje. Nebo Ondřej Vetchý a Lukáš Vaculík. Když přijeli, měl jsem zrovna vyuzené bůčky a oni prý jestli by nemohli ochutnat. Zapíchl jsem do obrovitánského bůčku nůž, dal jim k tomu chleba a oni mně to celé sežrali. Už jsem na tu příhodu skoro zapomněl, když mně po pár měsících volá manželka, že jsme v televizi. Mokrý jsem jen v županu vyběhl z vany, na obrazovce Vetchý. Když se ho ptali, co se mu na natáčení dílu Četnických humoresek nejvíc líbilo, vykládal o tom, že na jednom parkovišti měl jeden člověk tak dobré uzené, že lepší ještě v životě nejedl. Jen prý nemůže říct, kdo to byl a kde to bylo. Když se na Buchlově natáčelo cokoliv, vždycky u toho byla sranda. Technici i herci většinou zalezli ke mně do hospody, protože kořalky bylo pořád dost a ty největší opičárny se odehrávaly u nás.

Co byl naopak nejhorší zážitek?

Je tři roky starý. Měl jsem před hospodou posezení udělané tak, že když si víc lidí sedlo na jednu stranu, mohlo se to posezení převrátit. A to se taky stalo. Borec spadl, narazil si ruku a hned začal vyhrožovat policií, trestním oznámením. Vykřikoval, že je právník a tak. Byl nepříjemný, nemuselo to dopadnout dobře. Naštěstí u toho byla partička kolařů, kteří toho právníka od začátku pozorovali a zastali se mě. Postavili se před něho, dali ruce v bok a prý ať ještě cekne. Právník se stáhl, ale nebýt těch kolařů, měl jsem malér.

Měl jste za tu dobu někdy chuť to zabalit a jít dělat něco jiného?

Jo. Když jsem slavil šedesátiny, pořádal jsem velkou akci, skoro pět stovek hostů. V hospodě jsem nikdy neprodával cigarety, ale pro své známé na narozeninách jsem je měl vždy po ruce. Po oslavě nějaké krabičky zbyly, bylo jich devět, a jak jsem byl ještě rozverný, bez přemýšlení jsem je v hospodě uklidil do kredence, kde jsem měl i pohlednice na prodej. Za dva dny přijela celní správa a kontrolovali úplně všechno. Šarže, alkohol, otevírali láhve od minerálek, jestli tam není slivovice, a jeden z nich otevřel kredenc, kde byly ty cigarety. Celníka nezajímalo, že nejsou na prodej, byly na provozovně, tak chtěl vidět doklady, které jsem pochopitelně neměl. Celník krabičky vzal a venku je začal fotit. Prý jestli vím, kolik je devětkrát pět. Za každou krabičku jsem měl dostat pokutu padesát tisíc korun. Za devět zapomenutých krabiček cigaret po mně chtěli skoro půl milionu. Sepsali se mnou protokol a já byl v háji. V ten moment jsem měl chuť se vším praštit a byl jsem tak vytočený, že jsem ten barák chtěl rozšlapat.

Jak to dopadlo?

Naštěstí se změnil zákon, takže jsem dostal pokutu jenom deset tisíc. Tyhle podrazy ze strany kontrol mě ale dostávaly do kolen ze všeho nejvíc. Přijela třeba státní kontrola, zamaskovaná za mladý páreček, ocucávali se spolu, pak si něco koupili a čekali na doklad o zaplacení. Jenže mezitím se zvenku ozval zákazník, který urgoval objednanou polévku a byl docela neodbytný. Moje baby vyletěly ven, přinesly zákazníkovi polévku a pak šly vydat doklad tomu páru. Borec už ho ale nechtěl, ukázal odznak státní kontroly a suše konstatoval, že doklad o zaplacení nedostal bezprostředně po zaplacení. Bum, flastr deset tisíc. 

Na začátku neměla vaše hospoda pod Buchlovem v podstatě žádnou konkurenci. Pak ale ve vašem sousedství vyrostla moderní restaurace na bývalém statku, vylepšovalo se i občerstvení na hradním nádvoří. Znamenalo to odliv hostů?

Nikdy jsem sousedy jako konkurenci nevnímal. Hotel v blízkosti je pro kravaťáky a motýlkáře, hospoda na Buchlově je čekárna na prohlídku, a to vůbec nemyslím ve zlém. Osobně jsem přesvědčený, že když něco dělám dobře, se srdcem na dlani, vycházím lidem vstříc, může být kolem třeba milion podniků a stejně nebudu mít nouzi o zákazníky. Hosté u mě vždycky dostávali něco navíc, slivovičku jako pozornost, větší kus masa. A v dobrém na to reagovali. Když přišli příště, hlásili se ke mně a sami od sebe přinesli třeba flašku slivovice. Byla sranda, já jsem se na ně vždycky usmíval. To k vám pak budou lidi chodit. Kdo by šel tam, kde ho vítá někdo s kyselým ksichtem?

Možná ani ne tak kolem hospody jako spíš právě kolem vás se pod Buchlovem vytvořila silná komunita lidí. Udrží se?

S mým odchodem se ta komunita už rozpadla. Byla tady obrovská skupina lidí, kteří věděli, že ať přijdou nebo přijedou kdykoliv, ve všední den, na Vánoce, ten blbec Špalek je tam furt, uvaří jim kafe nebo čaj, můžou si dát něco k jídlu. Vidí, že je všechno upravené, že se na ně někdo těší. To pak mají důvod zajít. Ale proč by tam třeba teď chodili, když venku je škaredě a hospoda zavřená?

Kdybyste mohl, udělal byste během těch let něco zásadně jinak?

Nechal bych to tak, jak to bylo. Pod Buchlovem jsem strávil opravdu krásný kus života, potkal spoustu úžasných lidí a myslím, že i pro Buchlovice jako takové jsem cosi udělal. Škoda jen, že mě v podnikání doběhly roky. Nemá ale cenu tlačit něco dál na sílu proti kopci. Kdybych na tom nebyl dobře zdravotně, okamžitě by se to odrazilo na jednání s lidmi, ti by to hned poznali a všechno by šlo do kytek. Ve výsledku myslím, že jsem z toho rozjetého vlaku vyskočil v té nejlepší rychlosti, aby se mi nic špatného nestalo.

Jaký bude Buchlov bez Špalka?

Těžko nás někdo překoná v četnosti a různorodosti aktivit, které jsme tam měli. Těžko se bude překonávat i to naše srdcařství. I kdyby tu hospodu koupil člověk, který má nějaký vztah k tomu kopci, turistice a věnoval by tomu maximální úsilí, on ten barák nestavěl. Já ano, a to v člověku zůstane. Nejde to úplně popsat, ale prostě to tak je. Je to stejné, jako když jsem teď koupil barák v Buchlovicích. Přišli jsme na obhlídku a ten dům mě úplně vcucnul. Byl to moc příjemný pocit. Takže teď zažívám asi nejkrásnější zimu svého života, protože venku je škaredě a já si v pohodě pracuji na svém baráčku. Na baráku pod horou, hraji si s tím a jsem spokojený jak želva.