Když ráno usednu za svůj pracovní stůl, přichází na řadu první šálek kávy. Jsem na začátku dobrodružné expedice s cílem zdolat vytyčenou trasu a přežít den ve zdraví.

7:00 Základní tábor optimismu

Dobrý den, světe! Dnes tě chci dobýt dříve, než ty dobiješ mě.

Ranní káva je můj šerpa. Vede mě vzhůru s jistotou člověka, který zná cestu a unese víc, než sám váží. Moje energie stoupá pozvolna, ale vytrvale. V tuhle chvíli jsem přesvědčená, že napíšu bestseller, vyřeším klimatickou krizi, a ještě stihnu uklidit. Dostávám se do flow, do stavu přirozeného plynutí věcí. Myšlenky se řadí do dokonalých vět. Prsty létají po klávesnici. Jsem génius! Proč jsem to nepoznala dřív? Dopolední káva je pragmatik v čase, kdy se plány mění na činy.

Možná bych měla založit startup, říkám si a už googluju, jak se píše business plán. Sáhnu po dalším doušku, ale můj oblíbený naprasklý hrneček na kávu prázdný. Co se to děje? Proč? Proč teď?

10:30 Druhý tábor. Výstup na vrchol.

Druhá káva je zkušený horolezec. Ví, že vrchol není cíl, ale jen přestávka před sestupem. Energie je na maximu, ale začínám si uvědomovat, že ten business plán možná počká. Bestseller taky. Ale ten fejeton, ten určitě zvládnu. No, možná.

Dostávám se znovu do plných obrátek. Mluvím rychleji, myslím rychleji, všechno je rychlejší. Jsem jako video puštěné na dvojnásobnou rychlost. I ta káva chladne rychleji, skoro tak rychle jako můj plán na produktivní den. Práce kvapná málo platná. Bude lepší si dát pauzu na oběd.

15:00 Třetí tábor. Sestup do reality.

Odpolední káva už není šerpa, ale záchranář. Silný, voňavý a horký tak, že si o něj ohřeju ruce. Přichází v tom nanicovatém čase, kterému říkáme odpoledne. Nikdo není schopen pracovat, natož přemýšlet. Moje energie padá rychleji než lavina úkolů, které se najednou vynořily a snaží se mě zasypat. Káva tu už není proto, mě vynesla výš, ale aby zmírnila pád na dno. Vedeme spolu filozofický seminář o nicotě v rámci mé Kávové univerzity.

Odpolední káva je moudrá. Ubezpečuje mě, že nemusím být pořád produktivní. Někdy je lepší dělat jen jednoduché úkony a moc nemyslet. Svět stejně nepotřebuje další bestseller.

19:00 Záchranná mise

Místo další kávy přichází čas na skleničku vína po večeři. Inspirace na mě padá se soumrakem. Víno je kamarád. Říká mi, abych byla šťastná. A tak jsem. Svaly se uvolňují, myšlenky zpomalují. Možná ten fejeton napíšu zítra, říkám si a víno souhlasně bublá ve sklenici.

Když však teplota klesne k bodu mrazu a domem prorůstá to protivné vlezlo, které se nás bude držet až do jara, dávám přednost hrníčku čaje. Je voňavý, horký a objímá mě jako maminčina šála. Čaj neláká k velkým činům. Jen tiše říká: Neboj, přežijeme to. Jako každý rok.

Po letech studia na Kávové univerzitě jsem si uvědomila, že nejsem závislá na kofeinu, alkoholu ani theinu. Jsem závislá na těch malých chvílích, kdy si dovolím zastavit se a poslouchat, co mi zenový mistr v každém doušku šeptá do ucha.

autorka je novinářka a publicistka