Září má zvláštní vůni. Trochu léta, trocha podzimu, vůně nových sešitů a učebnic, ale i známá vůně kávy, která se na školních chodbách line od brzkých ranních hodin, kdy už se paní učitelky schází ve svých kabinetech a třídách a těší se na své žáky. Kromě vůně jde cítit ve vzduchu to správné těšení a nadšení z nového startu, tak vnímám každé září i já. 

Jako učitelka vím, že mě čeká horská dráha: přípravy, třídní schůzky, nekonečné dotazy na jednu a tu samou věc, kterou jsem už několikrát zopakovala, spousta úkolů, které jsou s rolí učitele spojeny, mimoškolní akce, zapisování, dopisování, odepisování, přepisování, opravování, psaní slovního hodnocení, tvoření, kreslení, stříhání, lepení. Jsem ale na této horské dráze moc ráda, protože mám skvělé spolucestující, kolegy, rodiče, své žáky, rodinu.

Jako máma dvou dětí si taky říkám: díky Bohu, že už se jede. Že jsou děti ve svých školách a školkách, že mají svůj režim a své učitele, kteří se snaží, aby z nich vyrostly slušné a samostatné bytosti. 

A přesně to očekávám i od sebe. Doba, kdy učitel stál v čele třídy jako maják, na který se nikdo neodvážil křivě podívat, je pryč. A vlastně je to dobře. Učitel dnes (snad už) není postrach, ale průvodce. Ne ten, kdo ví všechno a musí všechno stihnout, ale ten, kdo dokáže žákům nastavit zrcadlo, ukázat jim jejich silné stránky a s citem upozornit na slabé. Nechává na nich, aby se chtěli učit, protože upřímně, kdo se dnes učit nechce, nikam se neposune a v tomhle šíleném, rychlém světě prostě neobstojí.

Září je pro nás učitele i rodiče trochu sprint. Sháníme pomůcky, podepisujeme sešity, hledáme papuče (často ještě v říjnu). Ale zároveň je to ideální čas se nadechnout. Zastavit se na chvilku, rozhlédnout se kolem sebe a říct si: jo, je to fajn. Jsme zase spolu, máme šanci začít znovu, posunout se o kousek dál.

Ve sborovnách se dnes už nemluví jen o známkách a třídních knihách. Mluví se o digitálních technologiích, které nám pomáhají učit chytřeji. O tom, jak dostat děti víc ven, aby se hýbaly a učily se v reálném světě. O tom, jak balancovat mezi obrazovkou, sešitem a obyčejným životem. Protože naším cílem není jen „splnit ŠVP“. Naším cílem je vychovat z dětí lidi, kteří si poradí v životě, v tom skutečném, ne jen ve školní lavici.

Takže ano, káva zůstane studená. V tom se asi nic nezmění. Ale možná se ohřeje něco jiného, naše chuť učit, měnit, zkoušet nové věci. A to za to stojí.

Autorka je učitelkou na Základní škole ve Velehradě