Venku se ochladilo, svět se ztišil a já otvírám své každoroční filozofické okénko. To je ten moment, kdy u šálku horkého čaje zjišťuji, jak jsem na tom. Letos jsem s úlevou zjistila, že už nemusím řešit věci, které mi kdysi svíraly žaludek.

Kde jsou ty časy, kdy mě rozčilovaly nové módní trendy! Když návrat širokých kalhot prožívám už potřetí v životě, vyloudím to maximálně úsměv na mé tváři. Nejmódnější kalhoty jsou ty, které obleču, to je celé. Nehádám se kvůli politice, protože od starého Říma se nic moc nezměnilo. Ani počet psychopatů u moci. Místo svých argumentů měním téma hovoru a tvářím se, jako bych znala pointu života. Vítězstvím není všechno vědět, ale pochopit, že nevím nic. Ano, to jsme pro změnu ve starém Řecku.

Když Instagram zaplavují fotky žen, které mají ještě před adventem vyrobeno druhů originálních vánočních papírů a nazdobený vánoční strom už stojí na dvanáct vyleštěné podlaze, mé psychické zdraví vyžaduje těžší kalibr než čistý čaj. A to ještě nezačaly posty s vánočním cukrovím, které vystřídají fotky z lyžování a popíjení bombardina. Kromě rumu proto přidávám k čaji i destruktivní meditaci. Má různé podoby, letos jsem se obložila bublinkovou fólií a snažím se mýtus dokonalých svátků vypraskat.

Potom se vrhám na sebevražednou misi zvanou revize šuplíků. S naprostou bezohledností vysypu ten nejzmatenější na stůl a místo svědomitého třídění se Ke každé věci se snažím najít příběh, který by svou přítomností v naší domácnosti nějak řešil vysvětlil. Nevím, co to vypovídá o mé rodině, ale v jednom šuplíku jsem našla pět (!) kusů metru zvaného pásmo, jeden metr skládací dřevěný, céčka, hřebíky, dvě baterky, staré pohlednice, kladivo, svíčky, instalační diskety k nevímčemu, šnůrky, dětské magnety na ledničku, dvoje sluneční brýle lehce nalomené, zápalky a tisíce nesmyslných krámů. Lituju, že jsem ten šuplík otevřela, protože už nejde zavřít.

Kreativní krize řeším mazáním fotografií a videí ve svém mobilu. Aktuálně tam mám 55 568 položek. Když jsem měla čas žít, to nechápu. Asi v době covidu, to mám nejklidnější a nevyrovnanější výraz v obličeji. Jinak tu šílenou paní mažu z paměti, stejně jako tisíce pracovních fotek. Co je pryč, je pryč. Stejně už netuším, kdo jsou ti lidé, co mě tak srdečně objímají. Zmizeli z mého života, takže je načase, aby zmizeli i z mého telefonu. Vyzkoušejte to, mazání některých lidí má výrazně ozdravné účinky.

Abych jen neseděla, mám i jednu pohybovou aktivitu. Běhám zapnout topení pokaždé, když se můj muž, abonent sauny a vyznavač spartánského života, na chvíli vzdálí. Musím hlídat  dvě klíčová místa, termostat i vypínač na kotli, protože protivník je zákeřný jako revma. Vchází do pokoje pokrytého jinovatkou jen v tričku se slovy: Proč je tady takové vedro? Druhou otázku raději spolkne, protože v mých očích vidí odpověď: Ty, ty, ty, ty to budeš platiti. Jen co zajdeš za roh, zmáčknu to!

Říkáte si, kde je nějaká pointa? Asi v mé myšlence, že ten největší luxus je možnost zavřít se doma v teple a ignorovat na chvíli okolní svět. S žádným nesoutěžit.

Zapomeňte na novoroční sliby i plánování dokonalých Vánoc. Místo toho si napište osobní roční závěť. Ne snad proto, že byste chtěli navěky odejít, ale abyste zjistili, komu a čemu stojí za to věnovat pozornost. Seznam dědiců může být delší než seznam památek UNESCO nebo to může být jedno jméno. K nejdůležitějším. Přinese odpověď na otázku, kdo zdědí můj šuplík s šesti metry a krabičkou sichrhajcek?