Pamatuju si jeden rozhovor s kolegou z výroby, který mi říkal:

„Leni, já svoji práci dělám rád. Ale dělat mistra? To bych fakt nechtěl. Otravovat se s lidma...“

Škoda, řekla jsem si. Byl přesně ten člověk, kterého byste chtěli „posunout výš“, protože je šikovný, zkušený, loajální. Jenže on nechce. A má na to plné právo.

U nás se totiž kariérní růst pořád bere tak nějak automaticky. Děláš svou práci dobře? Tak tě „odměníme“ tím, že tě povýšíme. Jenže co když tím člověku vlastně vůbec nepomůžeme? Co když mu tím vezmeme přesně to, co ho na práci těší – klid, smysl, odbornost? A co když z něj uděláme nervózního vedoucího, kterému je z porady špatně a který ve finále demotivuje i ostatní?

Nemluvím teď o lidech, kteří po vedení touží, učí se to, rostou. Takových si vážím a snažím se je ve své práci podporovat, jak to jen jde. Ale vedoucí není odměna, ale funkce. A být leaderem není otázka vyšší mzdy a klíčů od kanceláře – je to zodpovědnost za lidi, rozhodování, schopnost zvládat tlak, umění komunikace. A hlavně: neustále zapřažené hlavy. Každý den. Problémy, které řešíte, se ne každému podaří nechat za dveřmi kanceláře, ale honí se vám hlavou po cestě domů, večer před spaním i o víkendu na procházce v lese.

Z pohledu firmy to vypadá lákavě: „Honza je nejlepší konstruktér, tak kdo jiný by měl dělat technického ředitele.“ No jo, ale co když Honza rád vymýšlí nové věci, kreslí výkresy a přemýšlí nad řešením detailů? Nemá předpoklady vést tým, řešit konflikty nebo prezentovat strategii vedení, ale firma jenom doufá, že se to nějak naučí?

Případnou nabídku na povýšení samozřejmě přijme, protože kolegové ho ujišťují, že na to má, znamená to pro něj posun, vyšší plat a auto. Pak se stane to, co všichni známe – Honza se trápí, tým není spokojený, výkonnost klesá… A firma najednou nemá ani dobrého konstruktéra, ani dobrého ředitele.

Je obrovská výhra, když člověk ví, kde je mu dobře. A ještě větší výhra je, když to ví i jeho šéf a nesnaží se z něj udělat něco, čím nikdy být nechtěl. Je na čase přestat považovat pozici „leader“ za vrchol profesního žebříčku. Vrcholem by mělo být dělat skvěle práci, pro kterou máme předpoklady a která nás baví. Umožnit růst i těm, kteří nechtějí řídit, ale chtějí být výborní ve svém oboru, by měla být samozřejmost ze strany firmy. 

Takže pokud máte ve firmě někoho, kdo je skvělý v tom, co dělá – nechte ho v tom vynikat. Nemusí vést tým, aby byl přínosem. A pokud máte člověka, který vést chce – dejte mu šanci. Ale nezapomínejte, že stejně jako musí před povýšením prokázat své odborné znalosti, tak musí prokázat i osobní předpoklady k vedení lidí; bez nich to nebude fungovat. 

A pokud se ukáže, že tyhle předpoklady prostě nemá? Tak to neznamená konec kariéry. Znamená to jen jiný směr. Ne každý je tahoun, ale každý může být nepostradatelný. A právě takoví lidé často tvoří pevný základ, o který se může opřít celý tým.

A jestli jste zrovna vy ten, na koho okolí tlačí a kdo vést nechce? Tak si to přiznejte. Bez výčitek. Ne každý musí být leader. A je to úplně v pořádku.

autory blogu jsou SICčáci ze Zlína Lenka Horáková & Martin Vančura 
radí firmám se strategickým řízením, HR, controllingem, účetnictvím a dotacemi