Lenka Kalužová pracuje jako koordinátorka paliativní péče, a navíc se spolkem Zemina dělá osvětu v tématu smrti a provází obřady posledního rozloučení.

Jak jste se ke své neobvyklé práci dostala?

Studovala jsem ekonomku a později jsem pracovala pro Škodovku, cestovala jsem po světě a byla v tom velkém korporátu šťastná. Po narození dětí jsme se s manželem vrátili na Moravu. Přes státní správu a podporu sociálních podniků jsem zjistila, že mě to táhne k práci s lidmi. Že chci dělat jen věci, které mi dávají hluboký smysl. Pár let po čtyřicítce jsem si uvědomila, že jsem se úplně minula profesí. Na druhou stranu mi každá práce dala zkušenosti, ze kterých dnes čerpám.

Sociální práce je jedna věc, ale paliativní péče a pohřebnictví přece jen není pro každého. Jak jste poznala, kudy se vydat?

Na jednom semináři jsem potkala ženu, která dělala regresní terapie. Jako analytický člověk jsem byla opatrná, ale intuitivně jsem věděla, že je to cesta k odpovědi na otázku, co mám v životě dál dělat. A skutečně jsem si při terapii sama sobě odpověděla: máš se věnovat lidem na konci života. Zpočátku jsem nechápala, co to znamená. Ale poslechla jsem. Dala jsem výpověď v práci. Prošla jsem výcvikem K smrti dobré cesty, kurzem pečovatelky a šla jsem jako dobrovolnice do mobilního hospicu, abych si ověřila, jak budu na smrt reagovat. A ke svému úžasu jsem se tam cítila jako ryba ve vodě.

Jak tuto změnu přijalo vaše okolí?

Můj muž je velmi tolerantní, bral to přirozeně a podpořil mé rozhodnutí. U mých rodičů to bylo složitější. Smrt u nás byla tabu. Tím, že jsem to téma otevřela, jsem u nich vyvolala nejdřív strach o mě, jestli to unesu. Postupně se ale ledy začaly prolamovat. Téma jsme otevřeli a pomalu se učíme o něm mluvit. Někdy to jde lehce, jindy se vrací strach, ale důležité je, že už se mu nevyhýbáme.

Změnilo to váš vlastní vztah k životu?

Naprosto zásadně. Byla jsem zaměřená na výkon, chtěla jsem mít všechno perfektní. Teď vím, že největší hodnota je v úplně jednoduchých věcech. Jít na procházku do lesa, vychutnat si dobrý koláč. Naučila jsem se zpomalit a naladit se na lidi, kterým se právě věnuji. Umět tam s nimi v tu chvíli být a nemít myšlenky o tři kroky dál. Protože skutečná fyzická přítomnost a vědomí, že tu pro vás někdo chce být a není to jen z povinnosti, je pro každého člověka to nejcennější.

Co se v paliativní péči snažíte změnit?

Pracuji pro Sociální služby Vsetín jako centrální koordinátor paliativní péče. Máme pět domovů pro seniory a v každém z nich zavádíme respektující přístup k lidem v závěru života. To znamená, že chceme změnit dříve standardní snahu zachraňovat každého do poslední chvíle. Odvážet umírající do nemocnice, i když si přáli zemřít doma. A to doma může znamenat i domov pro seniory, kde žijí. Abychom jim mohli splnit přání neodejít z tohoto světa v anonymitě sanitky či nemocnice, musíme mít systém. Musí být oficiálně sepsáno, co si klient přeje, aby to věděli všichni pracovníci na všech směnách.

Třeba přání neoživovat?

Ano. Důležitým nástrojem je takzvané „dříve vyslovené přání‘. Je to soupis medicínských úkonů, které si člověk v závěru života nepřeje, například resuscitaci. Pokud to máte sepsané a probrané s lékařem, musí to být respektováno. Často si to klienti v domově přejí, ale pro rodinu je těžké to přijmout. Mají pocit, že když nebudeme jejich maminku oživovat, tak ji nezachraňujeme, neděláme maximum možného. Proto je v paliativní péči tak moc důležité mluvit s rodinami a vysvětlovat, v jakém stavu se reálně jejich blízký nachází, jak můžeme v domově ošetřit bolest a další symptomy a jak klienta a rodinu můžeme podpořit při doprovázení v posledních chvílích i v domově.

Co všechno dělá spolek Zemina, který jste s dalšími ženami na Holešovsku založila?  

Se Zeminou děláme s mými čtyřmi skvělými kolegyněmi osvětovou práci. Pořádáme K smrti dobré kafe, kde mohou lidé sdílet své příběhy a zkušenosti nebo jen tak posedět a mlčet. Organizujeme besedy v knihovnách, ve školkách a workshopy pro veřejnost. A pak se zabýváme přírodním pohřebnictvím. Pomáháme rodinám sestavit si osobité poslední rozloučení, kterému klidně můžeme říkat oslava života. A k tomu vyrábíme ekologické urny, do kterých přidáváme byliny a plodnice hub. Když v nich popel uložíte do přírody, urna se rozloží a z toho místa mohou vyrůst rostliny a houby. Člověk tak doslova splyne s přírodou a stane se její součástí.

Co by podle vás nemělo chybět na dobrém obřadu rozloučení?

Obřad posledního rozloučení musí být především pravdivý a autentický k tomu, kdo zemřel. Díky té pravdivosti mohou blízcí v obřadu znovu poznat svůj vztah k zemřelému a skrze tento prožitek se propojit s ostatními. Obřad se může konat na zahradě, v lese, ve vinárně, se souhlasem majitele pozemku v podstatě kdekoli. Může tam hrát kapela, můžeme si předávat urnu cestou na místo rozloučení, napsat vzkazy zemřelému a poslat je spálením v ohni. Pokud maminka ráda vařila, můžeme rozdat lidem její vařečky na památku.

Proč se obřady z našich životů vytrácejí? Ve velkých městech stoupá trend kremací bez obřadu.

Není nic smutnějšího než odejít z tohoto světa bez rozloučení. Nemyslím velkolepé pohřby s dechovkou, ale moment, kdy se lidé sejdou, vzpomenou na toho člověka a uzavřou kapitolu. Pro pozůstalé je moc důležité, aby v sobě ten smutek neuzamkli. Komunismus zavedl unifikované obřady ve smutečních síních, které byly všechny stejné. Máte na to půl hodiny, stejný průběh, stejná parte. Lidé se pak těmto obřadům vyhýbají, protože jim nic nedávají.

Co má člověk udělat jako úplně první věc, když mu doma zemře někdo blízký?

Moje doporučení je – nedělejte nic. Dovolte si být chvíli v tichu s tím, co se právě stalo. Nemusíme být v tu vteřinu silní, organizovaní ani klidní. Je to posvátná chvíle a ticho je v ní léčivé. Teprve až se trochu ukotvíte, volejte koronera (linku 155) a hlaste, že nastalo očekávané úmrtí. Pokud jste sami, zavolejte si k sobě někoho blízkého. Pokud využíváte péči mobilního hospice, volejte jejich pohotovostní linku.

Musíme tělo zemřelého hned nechat odvézt?

Ne, pokud se bavíme o očekávaném úmrtí, zemřelý nemusí být okamžitě odvezen pohřební službou. Koroner vám při ohledání může poradit, jak se o tělo starat a po jakou dobu může zůstat doma, aby to bylo bezpečné. Je to možnost vrátit se k rituálům, které tu byly po staletí. Omýt tělo zesnulého, obléct ho a upravit podle jeho přání. Klidně do rockerského trička nebo oblíbené zástěry. Dotek, péče a čas strávený se zesnulým mohou být jemným a přirozeným začátkem loučení. Nejde ani tak o to, co přesně děláme, ale jak. V tichu, bez spěchu, s vědomím, že právě teď se vztah proměňuje z přítomnosti do vzpomínky. I jednoduché kroky, jako je učesání vlasů nebo zapálení svíčky, mohou pomoci skutečnost smrti postupně přijmout. Ve chvíli, kdy se začnou vyřizovat formality a telefonáty, přichází ruch a organizace. Klidný čas na začátku může dát prostor pochopit, co se stalo, a vykročit dál s větší rozvahou. A pokud jste se loučili jiným způsobem, je to také v pořádku. Každé rozloučení, které bylo v dané chvíli možné, je dostatečné.

Proč je digitální pozůstalost stejně důležitá jako sepsaná závěť?

V uzamčeném telefonu, zaheslovaných počítačích dnes máme všechno od banky, přes sociální sítě, pojistky i správu domácnosti. Slyšela jsem o reálném případu, kdy pán ovládal kotel v domě přes aplikaci v mobilu. Pak náhle zemřel a jeho paní se do toho telefonu nedostala. Nemohla si doma ani zatopit. Je důležité nastavit si kontaktní osobu pro digitální pozůstalost nebo prostě sdílet hesla s někým blízkým. Když vám někdo zemře, máte mít možnost ten smutek prožít, ne řešit zablokované účty a nefungující aplikace.

Kdybyste měla kouzelný proutek, co byste na našem přístupu k umírání změnila jako první?

Přála bych si, aby na konci života nikdo nebyl sám. Abychom měli odvahu bavit se o smrti dřív, než zaklepe na dveře. A samozřejmě abychom uměli poskytnout  obyčejnou lidskou pomoc. Když někomu někdo zemře, neuhýbejte pohledem. Uvařte silný vývar, přineste ho mezi dveře a prostě tam buďte. To nejmenší, co můžeme pro pozůstalé udělat, je neutéct před jejich bolestí.

KDE HLEDAT POMOC A INSPIRACI:

• Spolek Zemina (spolekzemina.cz) – Osobité obřady posledního rozloučení, ekologické urny a osvěta v tématu smrti a umírání na Holešovsku. 

• Moje smrt (mojesmrt.cz) – Portál, kde si můžete sestavit seznam posledních přání a najít odvahu k rozhovoru. 

• K smrti dobrý kafe (www.ksmrtidobryfestival.cz/k-smrti-dobry-kafe/) – Otevřená setkání nad tématem smrti.

• Poradna pro pozůstalé (www.kntb.cz/informace-pro-pozustale) – Emoční podpora a doprovázení pozůstalých ve Zlíně a okolí.

• Pomoc pro specifické situace: 

Dítě v srdci (ditevsrdci.cz), Dlouhá cesta (www.dlouhacesta.cz, ztráta dítěte), Nadace Vrba (www.nadacnifondvrba.cz, pomoc ovdovělým).

• Umírání.cz – Komplexní informační servis pro pečující i umírající.

• Život a strom (zivotastrom.cz) – Mobilní hospicová péče.

• Cesta domů (eshop.cestadomu.cz/knihy-pro-deti) – E-shop s knihami, které pomáhají mluvit o smrti i s těmi nejmenšími.

• Barbora Steinlauf (www.barborasteinlauf.cz/o-zaveru-zivota) – Právní a lidský pohled na závěr života a zdravotní péči.

Právní jistota konce (Dříve vyslovené přání)

• V České republice existuje institut Dříve vysloveného přání (§ 36 zákona o zdravotních službách). 

• Umožňuje pacientovi dopředu vyjádřit souhlas nebo nesouhlas s určitými zdravotními úkony pro případ, kdy by se dostal do stavu, v němž nebude schopen své přání vyjádřit. 

• Je to klíčový nástroj pro ty, kteří si nepřejí resuscitaci či umělou ventilaci v terminálním stádiu. 

• Dokument vyžaduje písemnou formu s úředně ověřeným podpisem a poučením od lékaře.

Digitální dědictví

Moderní smrt má i svůj digitální rozměr. Pokud používáte chytrý dům, bankovní aplikace nebo cloudová úložiště, vaše rodina může být po vašem odchodu zcela odříznuta od majetku i vzpomínek. Většina operačních systémů (iOS, Android) dnes nabízí funkci Pozůstalostní kontakt. Vybraný člověk získá přístup k vašim datům až po předložení úmrtního listu. Je to praktický akt lásky, který ušetří pozůstalým dny plné byrokratického pekla.

K smrti dobrý kafe

• Mezinárodní koncept Death Cafe vznikl v roce 2011 a dnes funguje po celém světě.

• Cílem není terapie, ale otevřená diskuse o smrti u kávy a dortu. 

• Lidé se zde setkávají, aby sdíleli své zkušenosti, obavy i praktické tipy bez předsudků. 

• Toto zbourání bariéry anonymity pomáhá integrovat smrt zpět do běžného života, kam přirozeně patří.