„Jsem rozený Pražák křtěný Vltavou, ale ještě jako miminko jsem s maminkou cestoval letecky do Zlína. Tenkrát ještě existovala linka Praha-Holešov a cena letenky prý byla stejná jako za cestu vlakem,“ začíná vyprávění Milan Caha. Skoro celé dětství prožil ve Zlíně u babičky a dědy, později se jeho rodiče přestěhovali z Prahy natrvalo do Zlína.

Vystudoval stavební průmyslovku, ale nemohl pokračovat na vysokou školu, protože jeho rodiče byli politicky nepohodlní. Pár let pracoval ve stavebnictví, po vojně nastoupil do bytového družstva. „Oženil jsem se, narodil se mi syn a potřeboval jsem byt. Předseda mi sdělil, že nejsem pro družstvo perspektivní a byt nedostanu. Cestou od něj jsem potkal tehdejšího zástupce ředitele zlínské městské policie a ze srandy jsem se ho zeptal, jestli nemá volné místo,“ vzpomíná. Shodou okolností se druhý den konalo výběrové řízení a Milan Caha brzy nastoupil jako strážník k Městské policii Zlín.

V uniformě městského policisty

Protože na vojně patřil ke psovodům, i v novém zaměstnání začal se psy, prováděl klasickou hlídkovou činnost, pomáhal při povodních nebo zabezpečoval opatření na sportovních akcích.

V době, kdy Městskou policii Zlín řídil Jan Suchoň, přišla nabídka na funkci zástupce ředitele. „I když jsem raději velel v terénu, než abych dřepěl v kanceláři, nabídku jsem přijal. Myslím, že jsme za sebou nechali kus dobré práce,“ říká Milan Caha a pokračuje: „Sídlo Městské policie na Santražinách začalo být nedostačující. Jednak přibývalo lidí a za druhé jsme ztráceli spoustu času přejezdy na výcviky, sebeobranu, střelnice nebo tréninky. Přemýšlel jsem, jak v budově udělat zázemí, abychom mohli velkou část výcviku absolvovat přímo tam.“ A tak se sídlo začalo postupně měnit, vybudovala se malá tělocvična, posilovna a šatny, také učebna sloužící zároveň jako místnost krizového řízení, kde se schází krizový štáb města. Vznikl kamerový systém, pořídila se laserová střelnice a lezecká stěna, která se využívá i pro školní exkurze. „Jsem hrdý, že se to podařilo zrealizovat,“ dodává bývalý policista.

K jeho nejsilnějším zážitkům z této profesní éry patří povodně, nejdříve na Moravě v roce 1997 a o pět let později v Praze. Kvůli povodním bylo potřeba vymyslet systém, jak může být Městská policie prospěšná.

Vznikla tehdy krizová skupina s různými specializacemi, patřili do ní potápěči, lezci nebo chlapi, kteří ovládali motorové pily, motorové čluny a další techniku. „Zlín tehdy přežil povodně bez velké újmy, pomáhali jsme Otrokovicím nebo Tlumačovu a v dalších obcích podél Moravy,“ vybavuje si. Vzpomíná například na noční službu v zatopené části Tlumačova, kde s kolegy celou noc hlídali na člunu oblast kvůli rabování. „Když nad ránem svítalo, zavolal nás jeden z obyvatelů a říkal: Chlapi, já vás celou noc pozoruju, vám musí být strašná zima. Vytáhl slivovici a dal každému malého panáka,“ prozrazuje s úsměvem.

Když v roce 2002 zasáhly povodně Prahu, město Zlín nabídlo pomoc hned, jak začala stoupat Vltava. Do hlavního města vyslali šest lidí včetně Milana Cahy. „Měli jsme jedno obrovské plus – zkušenosti z našich povodní, které Praha do té doby vůbec nezažila. Zasahovali jsme v Karlíně a v Holešovicích. Byli jsme samostatná jednotka s kompletní výbavou, měli jsme svůj nafukovací člun bez motoru, motorovou pilu, lezeckou i potápěčskou výzbroj. Některé vybavení bylo zastaralé, ale funkční. V parku jsme nahodili agregát, pověsili dvě lampy na stromy a nabíjeli baterky i vysílačky. Pražáci hleděli a byli z nás na větvi,“ usmívá se Milan Caha a dodává: „V Praze s tak velkou vodou neměl nikdo zkušenosti a naše jednotka asi jediná věděla, která bije. Po povodních nás dokonce ocenil primátor hlavního města Prahy.“

V Praze pomáhal s kolegy odvážet na člunech lidi z domů v zaplavených ulicích, ale rád vzpomíná i na nečekaný zážitek, kdy se osobně setkal s prezidentem Václavem Havlem. Přijel se podívat spolu s novináři na místo zásahu do Holešovic. Když se delegace blížila k záchranné jednotce, všichni jeho kolegové sedli na člun a odpluli. „Stál jsem zády a nechápal, proč všichni odjíždí, pak jsem se otočil a přede mnou stál pan Havel. Vyptával se, jak to vypadá, prohodili jsme pár vět a on pokračoval dál,“ popisuje nevšední situaci.

Po patnácti letech u městské policie se Milan Caha rozhodl odejít. Přechodně se vrátil ke stavařině, pak zakotvil v rodinné firmě, která se zabývala prodejem potápěčských potřeb na fotografování a natáčení pod vodou. Na čas zkusil i práci provozního a produkčního na zámku Holešov.

Na horském kole

U zlínské městské policie fungoval sportovní klub zaměřený na horská kola. Patřili do něj také úspěšní jezdci, kteří se nominovali na mistrovství Evropy, a Milan Caha jim dělal doprovod. Sám jezdil na horských kolech cross country i sjezd na amatérské závodní bázi a v průběhu let přestoupil do klubu CykloBulis z Bystřice pod Hostýnem, který potom pořádal deset let Český pohár na Hostýně. Později se jako závodník zařadil k nejstarší kategorii masters.

Jeho vrcholem je účast na Mistrovství Evropy ve Špindlerově Mlýně v roce 1998, kde obsadil 42. místo. Jeho syn Jakub skončil v kategorii juniorů o deset let později na 46. místě. „Vím, že se to nedá srovnávat, Kubův výkon je daleko hodnotnější, ale čísla hovoří jasně, takže dodnes si z něho utahuju,“ směje se Milan Caha. Časem horská kola odsunul na druhou kolej a dal přednost potápění, přestal totiž obojí stíhat. „Dospěl jsem k závěru, že dělat potápění mi vydrží déle než horská kola na určité úrovni,“ uzavírá toto téma.

S potápěčskou výbavou

Potápění se stalo pro Milana Cahu nejdřív koníčkem, pak koněm. Svou zálibu využil také při práci u městské policie, kde patřil do potápěčského týmu, který zasahoval v případě živelních katastrof, nebo asistoval hasičům či státní policii při hledání pohřešovaných.

V neoprenu strávil Milan Caha kus svého života. Krásy podmořského světa prozkoumal v Chorvatsku, Egyptě, jižní Africe a hlavně v Indonésii, která se stala na dlouhé roky jeho druhým domovem. Navštívil její ostrovy Sumatru, Jávu, Celebes, Komodo, Flores, Alory, Timor a jiné.

Už je to osmnáct let, co byl v Indonésii poprvé. Trávil tam každoročně šest až osm měsíců, než přišel covid. Zpočátku se jezdil potápět sám v zimních měsících, aby dobil baterky. Hned při druhém pobytu dokonce asistoval televiznímu štábu při potápění. „Česká televize tam točila cestopisný seriál Na cestě. Jako potápěči jsme jim kryli záda a hlídali, aby se něco nepřihodilo.“

Na ostrůvku Nusa Penida kousek od ostrova Bali fungoval jako potápěč v českém potápěčském centru a po třech sezónách dostal na starost celý resort jako správce. Zároveň byl také průvodcem, který doprovázel turisty-potápěče pod vodou. Později přišla zajímavá nabídka od brněnské zoo.

Hned za zdí potápěčského resortu začala vznikat záchranná stanice pro mořské želvy. Na projektu spolupracovala indonéská strana a Unie zoologických zahrad České republiky zastoupená brněnskou zoo. „Potřebovali stavební dozor a oslovili mě, protože věděli, že tam funguju, znám mentalitu Indonésanů a mám stavební vzdělání,“ říká Milan Caha, který jako stavbyvedoucí dohlížel na dělníky při budování záchranné stanice, bazénů pro želvy, zázemí pro pracovníky a veterinární ordinace. Střídal se tam po půl roce s emeritním ředitelem jihlavské zoo Vladislavem Jirouškem.

V podmořském světě

„Strašně miluju vodu, když vlezu do sprchy, jsem lachtan, vydržím tam půl hodiny. V Indonésii jsem ráno vstal a šel si nejdřív zaplavat do moře. Teď mi to moc chybí,“ svěřuje se Milan Caha a popisuje své pocity při potápění: „Když vyskočím z lodi a začnu se zanořovat pod hladinu, spláchne mi to všechny starosti, najednou jsem odpojený od všeho ostatního. Pod vodou jsem uzavřený jakoby v bublině, je to uklidňující, ten pocit mám moc rád.“

Milan Caha zažil pod hladinou neuvěřitelná dobrodružství, setkal se se žraloky nebo s velkými mantami. Žraloka obrovského, který se živí planktonem a jeho délka může být až dvanáct metrů, potkal v jižní Africe. „Popsal bych to, jako když stojím na vlakovém nádraží na nástupišti a přijíždí vagón. Žralok má při krmení otevřenou tlamu a nasává vodu s planktonem, takže proti mně plavala třímetrová díra. Pak se odklonil, zavlnil se a následně mě minula dvoumetrová prsní ploutev. Nakonec ke mně připlula asi čtyřmetrová ocasní ploutev, říkal jsem si, že dostanu ránu, ale opět mě precizně minul. Žraloci totiž přesně vědí, kde jste, a vyhnou se vám, protože je jim dotyk nepříjemný,“ líčí dechberoucí zážitek.

Užil si také plavání s mantami, které patří do zvláštní skupiny rejnoků a jejichž ploutve mají rozpětí až čtyři metry, atlantské manty kolem šesti metrů. Nejsou nebezpečné, chovají se klidně a lidi respektují. „Manty prý nemají rády bubliny z potápěčských automatik, ale já mám jinou zkušenost. Když plavu pod mantou a pustím jí bublinky na břicho, mám pocit, že jí to dělá dobře.“

Skvělý ponor zažil i s měsíčníkem svítivým, největší kostnatou rybou na světě, žijící až v půlkilometrové hloubce. Nusa Penida je jedno z nejvyhlášenějších míst, kde měsíčníci v období od srpna do října vyplouvají z hloubky k hladině a nechávají se rybičkami čistit od parazitů. Na setkání s mořskými živočichy bývá díky znalostem připraven, mnohé však zjišťuje až na místě.

Indonéská přátelství

Během let se Milan Caha v Indonésii spřátelil se spoustou místních obyvatel. V době covidu dokonce spolu s přáteli finančně podporovali řidiče mikrobusu, který ztratil práci. Indonésie byla totiž nejdéle zavřená země pro turisty, což byla hlavně pro Bali obrovská zátěž, protože se živí především turismem.

Spoustu kamarádů si našel i mezi muslimy. Přestože vesnice na Nusa Penida je muslimská a zbytek ostrova hinduistický, lidé s odlišným náboženstvím zde žijí poklidně vedle sebe. „Indonésani jsou pohodoví, přátelští a pohostinní lidé. Když po nich chce člověk práci, řeknou tomorrow, což pro ně ale neznamená zítra, ale někdy v následujících dnech. Na to si musí člověk zvyknout. Na muslimy je podle mé zkušenosti větší spolehnutí než na hinduisty, platí to, co se dohodlo, u hinduistů to není úplně stoprocentní.“

Častým pobytem v Indonésii pochopitelně pochytil i místní jazyk. „Vesničany jsem zdravil indonésky. Pokud se mluví místním jazykem, pak se s lidmi daleko líp komunikuje. Třeba když jsem doprovázel turisty na Bali, na tržišti jsem smlouval v indonéštině a zboží pak bylo levnější. V naší vesnici mi dopřáli nižší ceny, už mě brali, že patřím mezi místní,“ vypráví cestovatel.

V roli školníka

Do života mu vstoupily i nešťastné okolnosti, kvůli kterým v Indonésii už nemohl dál pokračovat. Kvůli vážnému onemocnění své přítelkyně se rozhodl natrvalo zakotvit ve Zlíně, aby jí byl kdykoliv po ruce. Našel si zaměstnání na Základní škole Dřevnická, kde má k dispozici i byt a dnes už tam působí jako školník. 

Jeho činnost je různorodá, především zajišťuje, aby škola fungovala po technické stránce. V práci se rozhodně nenudí, budova školy se čtyřmi stovkami žáků je šedesát let stará, takže je stále co opravovat. „Poradím si se zedničinou, vodo-topo instalací i elektrikou, ale na odborné opravy vždy musím zavolat firmu. Mám výhodu, že jsem původně stavař, takže si jejich práci umím pohlídat,“ objasňuje.

„Děcka jsou fajn, člověk se s nimi zasměje skoro každý den. Jsem překvapený, jak jsou děti šikovné, třeba ve výtvarné výchově dokážou vyrobit neskutečně nádherné věci,“ uznává. Radost mu kdysi udělali žáci sedmé třídy, se kterými společně zasadili pět ovocných stromů u školního hřiště. „Kluci to zmákli, neměli problém s manuální prací. Ke každému stromku si pak vyrobili i cedulky se jmény. Překvapilo mě, že je to bavilo a byli z toho nadšení,“ chválí školáky.

Obecně mají děti ze svého školníka přirozený respekt. Kolikrát stačí jen jeho přísný pohled bez jediného slova a děti se rázem uklidní. Pokud školník cítí, že je nějaký problém, tak si to s dětmi vyříká napřímo i bez učitele. „Spousta lidí říká, že jsme v dětství byli jiní. Podle mě je to pořád stejné, jen dnešní děti mají jiné podmínky díky technologiím, které jim nabízí hodně možností. Ale co se týče skopičin a lumpáren, jsou stejné, jako jsme byli my,“ je přesvědčen Milan Caha.

Ze sedla motorky

V posledních letech začal sbírat cestovatelské zážitky také na motorce, které po dlouhém odmítání nakonec podlehl. „Necítím se jako zarytý motorkář. Koupil jsem si ji kvůli cestování, abych se po cestě zastavil, prohlédl a vyfotil zajímavá místa,“ upřesňuje Milan Caha. Na motorce projel sám Alpy do Monaka a zpět, jeho trasa vedla také do Rakouska, Slovinska nebo Itálie. Loňské léto se vydal s helmou na hlavě do severních zemí – Lotyšska, Litvy, Estonska a Polska. Na tachometru má jen za minulý rok najeto kolem patnácti tisíc kilometrů.

Jedním z cílů jeho cesty byla návštěva kasina v Monaku, kde je daný společenský dress code. Kvůli tomu si Milan Caha před odjezdem neváhal pořídit nemačkavý oblek, který přežil celou několikatýdenní cestu. „Kvůli stavebním uzávěrám jsem se ke kasinu dostal až po dvouhodinovém objíždění, nakonec jsem to vzdal a dovnitř nešel. Takže jsem pečlivě složený balíček s oblekem zase dovezl nepoužitý domů.“

Letos by rád vyrazil na trip do Norska a na Lofoty dlouhý osm tisíc kilometrů, který už má nahrubo naplánovaný dlouho dopředu. „Mám takovou úchylku. Když sedím u internetu a narazím na zajímavost ve světě, uložím si to do složek rozdělených podle států. Takže při plánovaní cesty pak jen najdu zajímavé body, kam bych se chtěl podívat, pospojuju si trasu a je hotovo,“ pochvaluje si dobrodruh.

Za objektivem fotoaparátu

Už jako školou povinný začal fotit fotoaparátem Smena. Dnes už je jeho fotografické vybavení o hodně bohatší a doma mu zabírá celou skříň. Žádný žánr mu není cizí. Dříve fotil závody horských kol, hokej a jiné sporty, za pozornost stojí i černobílé fotky z Barum rally. Do jeho hledáčku se nejčastěji dostanou přírodní scenérie, fauna, lidé a pozoruhodná místa. Z cest po celém světě si přivezl desetitisíce snímků a spousta z nich vznikla i pod vodou.

Není divu, že jeho fotky hostilo i několik výstavních síní. V rámci festivalu Neznámá země měl ve Zlíně několik výstav fotografií z výprav po Indonésii, jižní Africe i Česku a vystavoval také samostatně po městech ve Zlínském kraji.

O svých bohatých cestovatelských zážitcích nejednou vyprávěl na veřejných besedách. „Přednášky mají úspěch. Vždycky se rozkecám a pak mě musí zastavit, i když jsem teprve ve dvou třetinách povídání,“ směje se Milan Caha a prozrazuje svůj sen: „Jednou bych rád vydal knihu, mám předběžně nachystané texty o Indonésii. Říkám si, že až budu v důchodu, tak to dokončím.“

MILAN CAHA

●    Narodil se v roce 1964, žije ve Zlíně.
●    Vystudoval zlínskou Střední stavební průmyslovou školu.
●    Patnáct let pracoval u Městské policie Zlín, nejprve jako strážník, později se stal zástupcem ředitele.
●    Pobýval pravidelně v Indonésii, pracoval na ostrově Nusa Penida v českém potápěčském centru jako potápěč, průvodce a správce celého resortu.
●    Věnuje se fotografování, má za sebou několik výstav a cestovatelských přednášek.
●    Na motorce projel sám kus Evropy.
●    V současnosti pracuje jako školník na ZŠ Dřevnická ve Zlíně.
●    Je rozvedený, má syna Jakuba (33 let).
●    Mezi další zájmy patří hudba, koncerty, kytara, horská kola.