Oceňovaný pedagog z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži je přesvědčen, že jsou mladí lidé o to zranitelnější v reálném životě a úkolem učitele 21. století je provést je nánosy zbytečných informací a všemožných manipulací virtuálu k dospělému vnímání světa. Největší zbraní je podle něj vnitřní ticho, které je základem dialogu a tolerance.

V roce 2024 jste se stal vítězem Global Teacher Prize Czech Republic. Změnilo se od té doby něco ve vašem pedagogickém přístupu?

Ne, spíše naopak. Stále víc se mi osvědčuje, že si s žáky buduju vztah. Podle mě je to základ. Když se ve třídě vybuduje atmosféra a pocit bezpečí, daleko lépe se v takovém prostředí učí. Pokud se totiž někde cítíte v ohrožení, mozek funguje v módu obrany a nepřijímá tolik informací. Jakmile se ale cítíte dobře, tak se prostě učí skoro samo. Když se studenti nebojí mluvit a udělat chybu, práce jde dopředu násobně rychleji.

Když se ohlédnete dva roky zpět, co to ocenění znamenalo pro vás osobně?

První věc je, že se mi otevřely dveře ke spoustě témat a míst. Člověk mohl začít víc nahlas říkat svůj pohled na některé problémy. Víc jsem se vyjadřoval a moje myšlenky se tím začaly dostávat k více lidem. Dostal jsem se do pozice, že když v rámci profese něco řeknu, někdo to kromě studentů také poslouchá, což je celkem důležité.

Teď mě napadl jeden vtip. Jaký je rozdíl mezi učitelem a policistou? Učitel nenosí uniformu. Což ve vašem případě asi neplatí…

(směje se) Ne, to ne. Neznamená to, že bych měl v hodině chaos, ona má svůj řád, ale je to jiné. Myslím si, že budoucnost pedagogiky je v tom, že se učitel trochu ztiší a začne studentům, které má před sebou, naslouchat. Z toho nám pak vyplyne, jak směřovat výuku, aby byla opravdu úspěšná a pro život. Není to jenom nějaké plnění osnov. Studenti by se kromě znalostí měli naučit také komunikovat, vést dialog, dokázat definovat svoji myšlenku a říct ji nahlas.

Pracoval jste nějaký čas s Romy v Bulharsku. Jaké to bylo? Jaký je rozdíl mezi tamními dětmi a třeba dětmi z takzvaně „dobrých katolických“ rodin, protože jsme na arcibiskupském gymnáziu?

(směje se) Pozor, tady je spoustu nevěřících dětí. Tato škola má prostě dobré klima. A hlavně: není to o škatulkách rodin, spíš o tom, jaké vztahy a důvěru se podaří ve škole a ve třídě vytvořit. Ale k vaší otázce. Na Balkán jsem se dostal přes Saleziány (Společnost sv. Františka Saleského, katolický řeholní řád, který se zaměřuje především na výchovu a práci s mládeží, pozn. red.), dvakrát jsem tam byl na takové dobrovolnicko-misijní činnosti. Pro mě to byla absolutně nezapomenutelná zkušenost. Romové jsou úplně jiná mentalita, je to jiné vidění světa. Tam jsem si uvědomil, že absolutně nefunguje zaběhnutý úzus, že všichni musíme být stejní. Svět je úžasně bohatý, krásný a barevný. Kdybychom byli všichni stejní, to by bylo šílené. A srovnání? Jsou mnohem živější. Jih je prostě temperamentní a společnost tam funguje jinak. Víc jsem tam potkával lidi, kteří žili v machalách, což je vlastně takové ghetto. Hodně jich pak odešlo do zahraničí, do Velká Británie, na Maltu a podobně. Málokdo z těch lidí, které jsem poznal, zůstalo v Bulharsku. A co jsem si přinesl? Když je člověk bezprostřední, čitelný a ochotný s nimi vést dialog a je schopný budovat důvěru, pak se dá najít způsob, jak lidi, které má před sebou, oslovit a možná i někam vést.

Jací jsou dnešní studenti, v porovnání s tím, když jste začínal?

Děsím se toho, abychom nesklouzli do konstatování: za našich mladých let to bylo  jiné a lepší a tak dále. Není to pravda. Dnešní mladí lidé jenom prožívají skutečnost jinak. Moje generace nebo generace našich rodičů řešila jiné problémy, než mají dnes oni. A museli se k tomu nějak postavit. V žádném případě nejsou horší. Možná nám víc utekli do virtuálu. Ale myslím si, že na začátku to byl problém nás, ne jejich, protože dostali do rukou technologie a nikdo jim nedal návod. Problém byl ten, že ani my jsme nevěděli, co to přinese. Tak jsme jim ty mobily a tablety pustili a oni byli zticha. A když byli zticha, mysleli jsme si, že je problém vyřešený. Nevědomky jsme si ale na problém teprve zadělali. A teď jim to vyčítat? Myslím, že to není rozumné. 

A co umělá inteligence a školství?

Když nastoupily sociální sítě, nikdo nedokázal dohlédnout dopad. Dneska u umělé intelignece se varovné hlasy ozývají mnohem dřív. Nemyslím si, že mladí lidé by byli urvaní v technologiích. Jak to vnímám, tak velká část umělou inteligenci využívá jako běžný uživatel. Málokdo z nich jde do hloubky. Ještě bych se ale vrátil k sociálním sítím. Podle mne tam hledají někoho, kdo má o ně zájem a bude jim naslouchat. To si myslím, že je výzva pro nás starší. 

Jak podle vás vaši studenti sami vnímají virtuální realitu?

Možná vás to překvapí, ale jsou velmi rozumní. Když jsem se ptal prváků, od kolika let by dali svým dětem mobil, a to je generace, která na technologiích vyrostla, říkali: nejdřív od deseti, jedenácti let. Dřív určitě ne. A mám tady dokonce studenty, kteří zásadně sociální sítě odmítají. Dokonce i zavrhují možnost, aby za ně cokoliv vypracovala AI. Není to o tom, že by byli staromilci. Jednoduše chtějí v životě jen trochu toho lidského. Může to znít úsměvně, ale myslím si, že k tomu časem bude směřovat většina společnosti. Technologie budeme využívat v práci a když budeme moct, rádi se odpojíme a budeme znovu reflektovat člověka. Například starší studenti už si podle mne otázku, kde jsou hranice člověka a kde to za ně dělá stroj, kladou. 

Je nebo bude AI problém pro klasicky vzdělaného pedagoga? Přece jenom dříve učitel předával znalosti. Dnes stačí párkrát kliknout a odpověď si každý najde sám…

Naopak, myslím si, že AI je výborná věc. Protože nás pedagogy donutí pracovat a přemýšlet jinak. Prostě už nebudeme google, ale budeme se muset věnovat studentům. Naše role nebude podle mne jenom v předávání informací, protože na internetu je toho až nebezpečně mnohem víc.

Můžete být konkrétní?

Za prvé. Role pedagoga bude stále víc v tom, naučit děti s informacemi pracovat. Dokázat je filtrovat, vybrat to podstatné. Druhá věc je, že pedagog bude víceméně jakýsi formátor. Bude jim pomáhat vyrovnat se s životem mimo virtuální realitu, protože ten reálný je opravdu úplně jiný. Třeba když student něco přinese vygenerované AI, nemá to skončit zákazem. Já spíš řeknu: dobře, ukaž zdroje, vysvětli vlastními slovy a pojďme najít, kde to kulhá. AI může být start, ale ne hotová práce.

A jde to vůbec?

Už dnes je v souvislosti s tím potřeba studentům říkat, já jsem tady od toho, aby sis dovolil udělat chybu, protože právě z té chyby se poučíš. Ne z toho, že ti všechno nalajnuju, dám pod nos nebo že si to synteticky na netu najdeš a použiješ. To vůbec ne. Pedagog musí říct, tak pojď, udělej to, zkus to. Našel sis to, vyzkoušej a uvidíš. Nevyšlo to? Tak pojďme společně zjistit, kde je chyba. Proč ta chyba vznikla, kam nás může posunout?

Takže pedagog bude řekněme takový průvodce?

Ano. Jasně, že teď jsou názory v pedagogické veřejnosti takové rozdvojené. Jedni říkají jakýpak průvodce? Moje práce je předat jim znalosti. Jiní zase říkají, že znalosti si najdou na internetu, takže tam budeš tím, kdo je těmi znalostmi provádí. Osobně si myslím, že cesta učitele je někde uprostřed. Myslet si totiž, že víme všechno nejlíp, je lhaní si do kapsy. To není pravda. Některé děti jsou v mnoha věcech zběhlejší než my. Mají problém na úplně jiné úrovni než ve znalostech. Myslím si, že jim chybí jakási sebeúcta. Potřebují vědět, že mají hodnotu. Často slyšíme: ti jsou sebevědomí, ale i to velké sebevědomí zakrývá jejich křehkost, neschopnost reálně posoudit, kdo jsem. Budeme je tedy muset kromě znalostí, které jsou důležité a nutné, naučit také nějaké životní kompetence. A sebepřijetí je podle mne jedna z velkých výzev vlastně pro všechny. 

Kdybyste měl neomezený rozpočet a volnou ruku, co byste jako první změnil ve vzdělávacím systému?

Přijímačky na vysoké pedagogické školy. A asi bych se víc než na znalosti uchazečů soustředil na jejich osobnost. Jestli jsou nastavení pro učitelskou práci. Vím, že si to školy teď nemohou kvůli financím dovolit, ale pokud bych toto mohl změnit, udělal bych to jako první.

Existuje student, který vás změnil víc než vy jeho?

Každá třída mě každý rok nějak mění. To není jednosměrná komunikace, to je ovlivňování se navzájem. Když jdu do třídy, nevcházím do hodiny ve stylu, teď jsem tady a budu vám hlásat nějaké pravdy a vy budete poslouchat. Vždycky jim říkám, že hodinu utváříme společně a v tu danou chvíli jsme partneři. Není to o tom, že jsme na stejné úrovni, nejsme. Učitel není kamarád, ale tu hodinu vytváříme společně. Reaguji na studenty, oni reagují na mne. Hodina má být postavena na dialogu, nikoliv na bezmyšlenkovém opisování nějakých prezentací. Když toto klapne a naladíme se takto, dochází právě k tomu vzájemnému ovlivňování.

Kdy jste o sobě coby učiteli naposledy zapochyboval?

To bývá poměrně často. Máte připravenou hodinu, těšíte se, že bude skvělá, ale odezva není taková, jakou čekáte. 

A důvod?

Prostě se s tou třídou takzvaně nepotkáte. Není nálada, je těžký den, jsou unavení nebo vy jste utahaný nebo oni si řeší své interní problémy. Když ta odezva není, říkám si, dělám to dobře? V čem je chyba? Pak jsou tady pochyby o tom, jestli má smysl být učitelem, když musíte lidi přemlouvat, že to, co je učíte, má je vůbec k něčemu. Vlastně tam u nich chybí taková ta radost z poznání a vy je k tomu musíte přivést. 

A to mně připomíná ještě jednu z výzev pro naše školství. Naučit studenty zodpovědnosti, že být ve škole je jejich chlebíček, jejich byznys. Není to moje zodpovědnost coby učitele. Já jsem přišel a chci jim něco dát. Jejich zodpovědnost je, jestli si z toho něco vezmou, nebo ne. Není to o známkách, je to o nich, o jejich nastavení. Samozřejmě – moje role je vytvářet podmínky, motivovat a nést kus zodpovědnosti s nimi, jen chci, aby to nebylo celé postavené na tom, že je do učení musím neustále tlačit.

Kdyby vás měli vaši studenti ohodnotit, jaká by byla podle nich vaše největší slabina?

Tak to vím přesně (směje se). Dělám spoustu věcí na poslední chvíli a ne vždycky si napíšu, kde jsme skončili minule. Na to se obvykle ptám, takže tohle je asi moje největší slabina. Musím to zlepšit.

Učíte studenty, jak se nenechat manipulovat? Kde v tomto případě selháváme my dospělí?

Jednoznačně velká manipulace je ve virtuálním prostoru. Míří totiž především na emoce, tím dostává člověka ve velké míře do iracionální roviny a tam máme těžko věci pod kontrolou. Typicky to funguje přes krátké video nebo titulek, který ve vás vyvolá vztek či strach – a teprve pak vás to vede k rychlé reakci. Algoritmus navíc tlačí to, co vás emočně rozhýbe, protože to udrží pozornost. Virtuál často pracuje s tím, že představuje mladého člověka jako nedostatečného. Přesvědčuje jej, že mu pořád něco chybí. Málo studentů a mladých lidí, které potkávám, zná svou hodnotu. Když lidi znejistíte, potom jsou manipulovatelní. Už je jedno, jestli to udělá reklama v rámci nějakého byznysu nebo to bude nějaký politik. Cílíte na jejich nízké sebevědomí, jejich křehkost, nejistotu a pak si je dovedete, kam chcete. 

Říkáte, že škola potřebuje víc ticha. Myslíte, že dnešní společnost je ticho schopna unést?

Myslím si, že ho potřebujeme. Ticho vnímám jako luxus, který potřebuju k tomu, abych si od věcí vytvořil odstup a nadhled a nereagoval na první dobrou. Abych si vytvořil čas a do svých reakcí pustil rozum. 

Další věcí je to, že ticho je základem dialogu a to naše společnost moc potřebuje. Dialog není o tom, že na sebe navzájem neustále chrlíme informace, takže je to dost často monolog. Dialog je, že se zastavím a poslouchám, co mi ten druhý říká. Potom jsem na to schopný reagovat. A je to myslím si velká prevence, abychom se jako společnost nedostali do problémů. 

Co vás čeká v nejbližší době?

Začal jsem spolupracovat s ČT Edu na tzv. kabinetu pro osobnostně sociální výchovu. Potřebuju také dostudovat ročník, protože si ještě dělám magistra. Čeká mě lektorování učitelingu, což je výborná věc, která vlastně vysílá učitele oceněné Global Teacher Prize po republice školit zájemce z řad kolegů. Od března pak odbor školství ve Zlínském kraji rozjíždí rovněž vzdělávání učitelů. Jmenuje se to Sborovna a jednu takovou sborovnu mám na starosti já. 

KAREL GAMBA

• Narodil se v roce 1976 v Bojkovicích.

• Působí na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde učí mediální výchovu a základy společenských věd. 

• Původně vystudoval obor pedagog volného času se zaměřením na problémovou mládež a působil v Salesiánském středisku v Českých Budějovicích. 

• Během studia žil a pracoval jako dobrovolník mezi Romy v Bulharsku.

• Pracoval také ve středisku Archa v Rajnochovicích a poté jako moderátor a publicista v Rádiu Proglas v Brně. V tomto období se dostal k učitelské profesi, nejprve působil na Stojanově gymnáziu na Velehradě a na UTB ve Zlíně.