Z obyčejného chlapa, který se po letech bez sportu rozhodl zvednout z gauče, se stal trojnásobný mistr světa v nejtvrdších překážkových závodech planety – Spartan Race. Sport měl Martin Helebrand v sobě odjakživa. 

„Se sportem jsem začal už ve školce a byl to hokej,“ říká s úsměvem, jako by mluvil o něčem samozřejmém. Pohyb pro něj nebyl povinností, ale přirozenou součástí dne, stejně jako pro jeho maminku, která se věnovala atletice. Není divu, že její příklad i Martinova energie ho nakonec vedly na sportovní základní školu v Třinci – a s ní i k dalšímu sportu, atletice.

V dětství tak Martin střídal led i dráhu: ráno hokej, odpoledne běh, o víkendu závody. „Bavilo mě všechno, co mělo soutěžní nádech,“ uvádí. Kombinace týmového hokeje a individuální atletiky z něj postupně tvarovala univerzálního sportovce, který se umí spolehnout jak na kolektiv, tak na vlastní hlavu.

Po základní škole se ale směr změnil – hokej i atletika ustoupily, aby uvolnily místo novým výzvám. Martin začal hrát hokejbal a trénovat judo. V obou sportech našel to, co ho lákalo odjakživa: dynamiku, tvrdost a jasně měřitelné cíle.

„Vždycky jsem byl soutěživý,“ přiznává, „rád sportuju, pořád. Vždycky si stanovím cíl a snažím se ho splnit. A pak posunout dál.“

Toto vnitřní nastavení a neúnavná chuť překonávat sám sebe se později staly motorem jeho úspěchů. 

Bolest, vyčerpání a pocit beznaděje

„K závodům Spartan mě dovedl spolupracovník Jiří Košina a za to mu jsem vděčný,“ vzpomíná. Bylo to v období, kdy už nějakou dobu nesportoval. Pohyb šel stranou, váha ukazovala sto pět kilo a energie ubývala. Jenže Jiří mu nadšeně vyprávěl o závodech Spartan – o bahně, překážkách, kopcích i atmosféře, která prý člověka strhne. A právě v tu chvíli se v Martinovi znovu rozhořela jiskra, kterou kdysi měl. „Řekl jsem si, že to zkusím,“ dodává s úsměvem. A když se tehdy postavil na start, netušil, že se právě začal psát příběh jeho životní proměny.

Na svůj první závod prý nikdy nezapomene: rok 2019, Dolní Morava, sprint na šest kilometrů. Jen týden před startem mu ale lékaři diagnostikovali boreliózu. Většina lidí by účast odložila – Martin ne. „Nechtěl jsem závod rušit,“ říká prostě. A tak stál na startu s antibiotiky v těle a s jediným cílem: dojít do cíle. Na trati mu dělal průvodce právě Jiří, který ho musel co chvíli povzbuzovat, aby pokračoval. „Když přišly kopce, musel jsem si každých padesát metrů sednout,“ směje se dnes. Do cíle dorazil po více než dvou hodinách úplně vyřízený, ale s jasným rozhodnutím, že takto by to nešlo, že toto nebyl konec, nýbrž začátek.

Jako opičí dráha z dětství

„Tehdy se ve mně něco zlomilo,“ přidává. „Řekl jsem si, že takhle ne! Že začnu zase makat,“ popisuje. A taky že začal. Ještě ten rok zvládl další dva závody – Super (11 km) a Beast (21 km) na Lipně, kde doběhl v čase čtyři hodiny a deset minut. Každý další závod byl krokem k dalšímu závodu, každé bahno a každý pád posilovaly jeho vůli i tělo.

Co ho na Spartan Race tak přitahuje? „Na těch závodech je super všechno,“ směje se. „Asfalt mě nikdy nebavil, ale běhy v terénu, to je něco jiného. Překážky mi připomínají opičí dráhy z dětství, které mě vždycky bavily. A ta atmosféra? Parádní. I ti lidé jsou úžasní.“

Pro Martina Helebranda není Spartan jen obyčejný závod, je to komunita lidí, ve které si všichni navzájem fandí a ve které každý překonává nejen překážky na trati, ale i ty v sobě.

A začalo to cinkat

A hned po první sezoně přišel další zlomový okamžik. „Řekl jsem si, že přes zimu budu makat, abych se zlepšil a třeba se někdy postavil na bednu.“ A povedlo se. Už v roce 2020 se několikrát umístil mezi nejlepšími, o rok později začal vyhrávat.

„A na konci roku 2022 se mě manželka zeptala, co bych chtěl v dalším roce dokázat?“ vzpomíná. Martin se prý jen usmál a s nadsázkou odpověděl: „Vyhraju všechny závody.“ „No, byla už vypitá nějaká ta sklenka vína,“ směje se, „v tu chvíli jsem to myslel spíš jako legraci.“ 

Vítězství není náhoda

Jenže v roce 2023 odstartoval sérii osmnácti závodů – a jeden po druhém začal vyhrávat. Po pátém vítězství to ještě bral jako náhodu, po desátém už věděl, že jde o něco víc. Když pak přišlo mistrovství světa v řecké Spartě, vyhrál všechny tři závody a stal se mistrem světa Spartan Race.

„Říkal jsem si, že už jsem si splnil, co jsem chtěl, a že skončím,“ přiznává. „Ale manželka měla jasno. Řekla mi, že když tělo drží a výkonnost roste, byla by škoda to zabalit,“ dodává. 

A tak pokračoval. V roce 2024 obhájil titul v Řecku. V roce 2025 vyhrál mistrovství světa v USA a zkompletoval svůj vysněný vítězný hattrick. „Letos máme s manželkou desetileté výročí,“ říká s úsměvem, „tak ten hattrick věnuju jí, za všechno, co pro mě dělá.“

Za úspěchy Martina nestojí jen výkonnost, ale i pokora a schopnost nevzdat se, když to bolí. Spartan Race pro něj není jen sport – je to způsob života, v němž se potkávají disciplína, odhodlání a radost z pohybu.

Trénink a odříkání

Za každým vítězstvím stojí dřina, kterou většina lidí nikdy neuvidí. Martin Helebrand ji ale bere jako součást života, ne jako nutné zlo. „Tréninky mám převážně běžecké, zhruba čtyřikrát až pětkrát týdně,“ říká. „Rozděluju je podle zaměření – vytrvalostní, rychlostní, technické, a upravuju je podle toho, na jaký závod se zrovna připravuju.“

Do běhů často přidává i zátěž, aby simuloval náročnost Spartan Race, a jednou až dvakrát týdně zařazuje posilovnu. „Někdy to spojuju do takzvaných hybridních tréninků, kdy kombinuju běh se silovými cviky,“ vysvětluje. Překážky trénuje většinou po běhu z toho důvodu, že ví, že právě v únavě se rozhoduje o vítězství. „Je potřeba si je osahat, dostat do těla pohyb i techniku,“ dodává.

Vedle fyzické přípravy ale klade obrovský důraz i na psychickou stránku. „Psychická odolnost je v tomhle sportu klíčová,“ říká bez zaváhání. „Je potřeba ji trénovat stejně jako tělo. Většinu tréninků mám nastavenou tak, aby tam byla přidaná hodnota: moment, kdy to bolí a člověk by nejradši skončil. Právě tam se láme závod.“

Tahle schopnost překonávat nepohodlí, jít dál, i když hlava říká „dost“, je podle něj tím, co odlišuje dobré závodníky od těch nejlepších.

A co nutnost odříkání, omezení zábavy, koníčků, práce? A co rodina? „To je dobrá otázka,“ usměje se. „Co se týče koníčků a volného času, tak mým koníčkem je právě sport. Dělám to, co mě baví, i když to někdy bolí.“ Přiznává ale, že musel udělat několik zásadních změn. Pracoval v Otrokovicích, kde se jeho náročný tréninkový režim nesetkal s pochopením. „Bylo mi řečeno, že se mám rozhodnout, jestli chci pracovat, nebo závodit. Tak jsem odešel,“ říká klidně. Dnes má práci, která mu umožňuje trénovat naplno – a také žít v souladu se svým snem.

Největší oběť ale podle něj nenese on, nýbrž jeho rodina. „Oni se obětují pro mě,“ říká tišeji. „Kvůli mým tréninkům mě nevidí tolik, jak by si zasloužili. Snažím se jim to vynahradit při každé příležitosti. Za všechno, co pro mě dělají, je budu muset nosit do důchodu na rukou.“

V těch slovech není nadsázka – jen moudrost člověka, který ví, že ani ten největší úspěch nemá cenu, pokud ho není s kým sdílet.

Svatý grál 

„Je těžké říct, kterého vítězství si cením nejvíc. Každý závod mě posunul dál a pamatuju si úplně všechny. Ale kdybych měl vybrat jen jeden, byl by to ten první – ten, který bolel nejvíc a dostal mě tam, kde jsem dnes,“ připouští Martin Helebrand. 

Od té doby uběhl stovky kilometrů, překonal tisíce překážek – a nakonec i ty největší, vlastní limity. Třikrát po sobě se stal nejlepším Spartanem na světě.

„Asi mi to pořád ještě úplně nedochází,“ říká s úsměvem, který v sobě mísí hrdost, ale i skromnost. „Byly to kroky, které jsem dělal postupně. Každý závod byl další stupínek. To prohlášení, že vyhraju všechny závody, vzniklo ze srandy, ale nakonec se to podařilo,“ snaží se popsat pocit, který se slovy těžko vyjadřuje. „Jsem rád, že jsem nepolevil a šel si za svým. Každý, kdo sportuje, ví, že první vítězství je krásné, ale obhajoba je vždycky těžší. A třetí titul? To už je jako svatý grál.“

Ne vždy ale byla cesta hladká. I Martin měl chvíle, kdy uvažoval o konci. „Nebývalo jich moc, ale pár ano,“ přiznává. „Hlavně když přišlo zranění. Nevíte, jak dlouho to bude trvat, jestli se vrátíte, jestli tělo ještě zvládne to, co dřív.“

V těch chvílích však pokaždé zvítězila jeho soutěživost. „Vždycky jsem hledal cestu, jak to nevzdat, i když to znamenalo úplně změnit přípravu nebo styl běhu. Někdy je potřeba jen přenastavit hlavu. Cestu jsem zatím našel vždycky.“

A právě tahle schopnost zvednout se, i když všechno bolí, dělá z Martina Helebranda šampiona. Nejen toho sportovního, ale i lidského – takového, který inspiruje ostatní nejen svými vítězstvími, ale i tím, jak klidně, poctivě a s pokorou o nich mluví.

Rodina jako pevný základ, úspěch jako puzzle 

Když se Martina Helebranda zeptáte, co stojí za jeho úspěchy, nezmíní hned trénink, disciplínu ani vítězství. Řekne jednoduše: rodina.

„Rodina je můj hnací motor,“ říká bez rozmýšlení. „Bez jejich podpory bych nebyl tam, kde jsem.“

Úspěch podle něj není dílem jednoho člověka, ale mozaikou drobných součástí – tréninku, regenerace, výživy, spánku, přístupu. „Je to jako puzzle,“ vysvětluje. „A rodina je pro mě ten stůl, na kterém to puzzle stavím. Kdyby nebyl pevný základ, nemůže být ani výsledek.“

Právě proto své vítězství na mistrovství světa věnoval manželce Jitce. „Bez ní by to celé nedávalo smysl,“ říká tiše. „Ona je ten klid uprostřed všeho pohybu.“

Nové výzvy za obzorem

I po zlatém hattricku má Martin jasno: konec se zatím nekoná. „Ještě závodit budu,“ říká s přesvědčením. „V příštím roce mě čekají další velké závody: mistrovství světa Spartan Sprint na chorvatském Hvaru, ultrazávod ve francouzském Morzine a finále Trifecta World Championship v řecké Spartě, které možná bude mým posledním Spartanem.“

Zároveň už ale míří i mimo svět překážek, do dálkových běhů. V plánu má legendární Sierre–Zinal ve Švýcarsku a o dva roky později i extrémní Marathon des Sables v marocké Sahaře. „Šest maratonů v osmi dnech, celkem dvě stě padesát kilometrů v poušti,“ říká s úsměvem, který prozrazuje, že i tohle bere jako výzvu, ne jako hrozbu.

Zároveň ví, že podobné projekty nejsou jen o kondici, ale i o financích. „Tyto závody jsou nákladné, takže záleží i na tom, kolik sponzorů se podaří oslovit. Ale věřím, že když člověk dělá věci poctivě, pomoc se vždy najde.“

Nová generace na scéně

Kromě vlastní kariéry se Martin čím dál víc věnuje trénování ostatních. „Poslední rok připravuju pár lidí – některé na Spartany, jiné čistě na běžecké závody,“ vysvětluje. A výsledky mluví samy za sebe: jeho svěřenci získali tituly mistrů i vicemistrů světa ve Spartan Race. „Jsou to bojovníci. Mají před sebou ještě spoustu práce, ale vidím v nich ten oheň, který kdysi zažehl Jirka ve mně.“

Letos navíc založil vlastní spolek Adventure Sport Team, který pořádá regionální závody Karpaty Race a Karpaty Race Junior. „Chceme dostat ke sportu co nejvíc lidí bez ohledu na věk. Hlavně děti, aby zjistily, že pohyb může být radost, ne povinnost.“

Vzkaz na závěr

Když má Martin shrnout, co by chtěl vzkázat těm, kteří o sportu třeba jen přemýšlejí, usměje se:„ Ať už je vám patnáct nebo šedesát, prostě vyrazte. Bude to bolet, ne vždy se to povede, ale důležité je zkoušet to. Hýbat se, zvednout se, když se nedaří. Protože ta skutečná odměna není jen v cíli, je v té cestě, kterou si sami prošlapete.“

MARTIN HELEBRAND

• Narodil se v roce 1983, pochází z Bánova.
• Je špičkový sportovec v oboru Spartan Race / OCR (překážkové závody).
• V době svého návratu ke sportu měl přibližně 105 kg, což naznačuje, že se musel vypořádat s velkou fyzickou proměnou.
• Dosáhl trojitého vítězství na mistrovství světa Spartan Race – získal tzv. hattrick světových titulů.
• K poslednímu velkému vítězství připojil osobní poselství: věnoval ho své manželce Jitce při příležitosti jejich 10. výročí svatby.
• Aktivně se věnuje trénování dalších závodníků, někteří z jeho svěřenců získali i tituly mistra světa nebo vicemistra světa v jejich věkových kategoriích.
• Založil spolek Adventure Sport Team, který organizuje regionální překážkové závody (například Karpaty Race a Karpaty Race Junior) a šíří pohybovou kulturu zejména mezi mladšími generacemi.