V posledních týdnech toho hlavně kvůli festivalu fotografie Czech Art Photo Zlín 2026 moc nenaspal. Takže si někdo řekl, že asi musí být nějaký Chuck. „Já jen doufám, že to není narážka na to, že jedu bez zastavení, protože občas bych si rád dal pauzu, ale zatím mi ji nikdo nenaplánoval,” dodává se smíchem zlínský rodák, uznávaný fotograf Martin Skřivánek. 

Jaký máte rád humor? Ten váš ostatní popisují jako osobitý až černý.

Miluju humor ve všech podobách. A jsem rád, že spousta lidí kolem mě se dokáže naladit na stejnou vlnu. Možná je to i odraz dnešní doby. Každý den se setkáváme se situacemi, které samy o sobě moc humorné nejsou, a právě proto je někdy potřeba si ten humor vytvořit. I kdyby byl trochu černý. V minulosti přišly i těžší chvíle, kdy člověk vnímal věci úplně jinak. Dnes mám pocit, že se mi ten smích zase vrátil. Dobrá nálada a radost ze života jsou pro mě důležité a tím humorem to vlastně dávám najevo. 

Pětačtyřicet let s fotkou. Je to pořád radost, nebo spíš závazek?

To je šílené číslo… to tam radši ani nepište. Ale vážně – vždy to byla především radost. Fotografie pro mě byla únikem, relaxací i způsobem, jak se vyjádřit. A myslím, že to tak musí zůstat. Ve vlastní tvorbě a prezentaci je to pořád čistá radost. Tam si člověk jde svou cestou, bez kompromisů, bez tlaku. Když ale přijde na spolupráci s ostatními fotografy a organizaci projektů, tam už se přidává i druhá stránka, odpovědnost. A někdy docela velká. Takže ano, je v tom i závazek, ale dokud převažuje radost, tak je všechno v pořádku

Posledních dvacet let fotíte ženy. Nenabažil jste se jich už dost?

Já myslím, že ženské krásy se nabažit nedá. A pokud ji člověk může zachytit a předat dál prostřednictvím fotografie, je to vlastně dar. Ale není to o kráse, jak ji často vnímáme komerčně, není to o dokonalosti. Je to o přirozenosti, emocích, příběhu. O všem, co ženské tělo i osobnost přináší, od mládí až po stáří. Každá žena je jiná, každá nese něco jedinečného. A právě to je na tom fascinující – že pořád je co objevovat. Žena byla odjakživa jedním z největších zdrojů inspirace pro umělce, ať už malíře, sochaře nebo fotografy. A myslím, že to tak zůstane vždy.

Ale zároveň se nevěnuji jen ženě jako takové. Velkou část mé tvorby tvoří i scénická fotografie, kde si celý koncept stavím od samotného nápadu přes scénář až po aranžování finální scény. Není to tedy jen zachycení momentu, ale spíš vytváření vlastního malého světa, který pak prostřednictvím fotografie vypráví příběh.

Takže ne, nenabažil jsem se. Spíš mám pocit, že jsem teprve na začátku.

Co je ten první krok k tomu získat odvahu a být autentický?

První krok? Těch kroků je vždycky víc. A většinou ani nevíte, který z nich byl ten úplně první. Zkoušíte, hledáte sami sebe – styl, techniku, téma a ani si neuvědomíte, že už jste vlastně vykročili. Pak se jednou ohlédnete a zjistíte, že za sebou máte tisíce, možná statisíce kroků. A že jste našli něco, co jste dlouho hledali. Možná žádný konkrétní krok neexistuje. Důležité je ho prostě udělat a jít dál. Ale přitom vědět nebo aspoň tušit, kam chcete dojít. I když někdy je na té cestě stejně nejhezčí to, že to vlastně úplně nevíte.

Ke které fotce nebo sbírce máte speciální vztah?

Tak to jste mě dostala. Upřímně, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Mám rád asi všechny svoje fotografie a soubory. Každý mi něco dal, někam mě posunul a každý vznikl v určité fázi mého života. A možná právě proto mají všechny své místo. A u každého z nich bych možná dnes udělal něco jinak. Možná je to tím, že se člověk pořád posouvá a dívá se na věci jinýma očima. Ale nejraději mám vždy ten poslední soubor. Ten mě totiž vždycky nakopne udělat něco dalšího.

Ve fotografii hledáte svobodu. Které pravidlo porušujete nejradši?

Asi všechna. V umění žádná pevná pravidla neexistují. To nám spíš vysvětlují profesoři ve školách… možná proto, aby měli o čem vyprávět a měli pocit, že nás musí něco naučit. Ale umění je přece o svobodě. O vyjádření vlastních pocitů, myšlenek, snů a vizí. A právě v tom ta svoboda spočívá. Moje jediné pravidlo je vlastně docela jednoduché – může se mi to líbit, nebo nemusí. Můžu jen říct, že bych to udělal jinak, ale tím to končí.

Robert Vano vám otočil život o 180 stupňů. Jak konkrétně?

Ano, to je člověk, kterého si nesmírně vážím a jsem nesmírně šťastný za naše přátelství.  Vážím si ho nejen jako výjimečného fotografa, ale především jako člověka. A v čem mi otočil život? Vlastně úplně ve všem. 

Ve chvíli, kdy je vám padesát, máte pocit, že už všechno víte. Že máte svůj styl, své postupy a že by to všechno mělo být tak nějak dokonalé. A pak přijde pár dní, které vám to celé otočí. Najednou zjistíte, že všechno může být vlastně strašně jednoduché. Jen my si to pořád zbytečně komplikujeme – ve fotografii i v životě.

Řešíte techniku, objektivy, tiskárny a nakonec zjistíte, že o tom to vůbec není. Že nepotřebujete investovat desetitisíce do vybavení, ale spíš si srovnat věci v hlavě. Mít pokoru, lásku a úctu k rodině, přátelům i k lidem kolem sebe. A od té chvíle mám pocit, že to všechno jde nějak samo. A hlavně správným směrem.

Proč vzniklo Czech Art Photo? A kam jste se za těch jedenáct let posunuli?

Chtěli jsme, aby fotografie nezůstávala „v šuplíku“, a tak vzniklo Czech Art Photo.  Původně ve spolupráci s Robertem Vanem jako nápad na workshopy a besedy. A od té doby je to jedna velká jízda, která nás pokaždé překvapí něčím novým. Dnes pořádáme každoročně desítky workshopů, besed i projektů a neustále vymýšlíme, jak fotografy posouvat dál. Říká se o nás, že jsme trochu „oživili amatérskou fotografii“. My říkáme, že jsme jen dali lidem prostor, kde si mohou navzájem ukazovat, co v nich je. A hlavně je vracíme z online světa zpátky mezi lidi, kde to někdy cvaká ještě líp než na displeji.

Vystavujete na místech, kde to ještě donedávna nikoho nenapadlo. Na Hlavním nádraží v Praze, na letišti Václava Havla. 

Proč by měla být umělecká fotografie zavřená jen mezi čtyřmi stěnami galerie, když může cestovat mezi lidmi? Náš cíl je jednoduchý – dostat fotografii k široké veřejnosti, nejen k úzkému okruhu odborníků a „zasvěcených“. Možná to děláme trochu na hraně, ale o to víc s nadšením.

A mezitím se z toho stal mezinárodní projekt. Spolupracujeme s fotografy ze Slovenska, USA i Nizozemska, pořádáme soutěže, salon fotografie, vydáváme knihy a připravujeme II. ročník Photo Art Fest Znojmo, který se rychle stává jednou z největších fotografických přehlídek u nás. Ale nejdůležitější na tom všem je, že to nikdy neděláme sami. Za každým projektem stojí stovky fotografů, bez kterých by to byla jen hezká myšlenka na papíře. My jsme spíš ti, kdo to zkouší držet pohromadě, a občas říkám: Pojďme to zkusit ještě trochu bláznivěji. A zatím to naštěstí pořád funguje.

Za tím vším stojíte jen vy a vaše žena. Co z toho máte?

Ano, ten hlavní díl práce děláme ve dvou. Já jsem spíš přes ty výtvarně-realizační nápady, moje žena Maru je naopak přes tu realitu a přízemní svět. Tedy organizaci, účetnictví, finance, systém, řád a pořádek. Zkrátka to, bez čeho by moje nápady zůstaly jen hezkými myšlenkami na papíře. A za to jí patří obrovský dík! Co z toho máme? Baví nás to, i když je to občas na zabití, a taky jsme díky tomu poznali neskutečné množství kamarádů, inspirativních lidí a osobností, které by člověk jinak nikdy nepotkal. A to je vlastně ta přidaná hodnota – ne jenom fotky, ale to, co kolem nich vzniká. 

Díky tomuto projektu vznikla obrovská komunita fotografů. Kolik z nich má reálnou šanci uspět mezinárodně?

Myslím si, že šanci uspět má úplně každý. Není to o štěstí, spíš o každodenní práci, trpělivosti a schopnosti vydržet i ve chvílích, kdy to nejde podle představ. Klíčové je najít si vlastní styl, nebát se jít svou cestou a nenechat se odradit prvním ani desátým neúspěchem. Dnes už je spousta „odborníků“, kteří perfektně zvládají techniku. Jenže technika sama o sobě z nikoho fotografa neudělá. Důležité je jít si za svým, poslouchat hlavně vlastní intuici a mít cíl. 

A pak je tu ještě jedna věc: co vlastně znamená mezinárodní úspěch? Pro někoho jsou to ocenění, pro jiného být rozpoznatelný. A právě to považuji u našich fotografů za zásadní – že si vytvoří vlastní rukopis, podle kterého je lidé poznají, aniž by museli číst jméno pod fotografií. To je podle mě ta nejcennější zpětná vazba. Svět je obrovský a fotografů jsou statisíce, ale každý, kdo má co říct, si v něm svoje místo najít může.

Právě teď jste vidět ve Zlíně. Které snímky ve vás zanechaly největší dojem?

Zlín je pro nás taková největší galerie – každoročně tu představujeme více než deset výstav a letos máme za sebou ikonickou výstavu „Zlínský podchod“, kterou pořádáme už potřetí. Ve svitovském podchodu vystavujeme pětadvacet velkoformátových portrétů žen a na čas tak dokážeme proměnit jinak šedý prostor na ten, který dýchá ženskou krásou a energií.

Každá z těch výstav ve mně zanechá stopu, ať už jde o práci Radky Kunovské, Davida Krause nebo dalších autorů, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. Zvláštní místo má ale pro mě projekt ART AKT, kolekce uměleckého aktu od jedenácti fotografů, na které jsme pracovali celý minulý rok napříč různými lokalitami po celém Česku. Vzniklo více než sto fotografií, které nabízejí jedenáct různých pohledů na ženskou krásu. Je to projekt, ze kterého mám velkou radost, a věřím, že bude pokračovat dál. 

Existuje ve Zlínském kraji ještě nějaké speciální místo, které by si v budoucnu zasloužilo výstavu?

Těch míst je několik a když se procházím městem, často už si v hlavě skládám, kde by co mohlo být a jak by to fungovalo. Jenže pak do toho vstoupí technické možnosti, legislativa, vlastnické vztahy… a spousta krásných nápadů tak zůstane v hlavě. 

Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi, jako je například Libor Brázdil nebo Pavel Rabas, kteří mají obrovskou technickou zdatnost a bez nichž by většina těchto nápadů vůbec nemohla vzniknout. Oni dokážou zrealizovat i to, co já s úsměvem nazývám „moje kreativní nesmysly“, a za to jim patří velký dík. Ale zpátky k vaší otázce. Těch míst je víc, ale některé si zatím nechám pro sebe. S lehkým úsměvem říkám, že ani konkurence nespí. Tajemstvím už ale není, že jednáme o velké výstavě v Bratislavě, a já pevně věřím, že se to letos na podzim podaří dotáhnout do konce a velkoformátové fotografie budou zase vidět o kus dál.

V létě slavíte šedesát a do Brna na vyhlášení Czech Art Photo má přijet ikona reportáže Nick Ut. To je hezký dárek, jak se vám to povedlo?

Říká se, že šedesátka je už „vážné číslo“, ale mám pocit, že je to spíš jen další startovní čára. Takže doufám, že Czech Art Photo ještě pár let s chutí potáhneme dál.

Nick Ut je pro nás trochu směs štěstí, náhody a krásných lidských spojení. Díky našemu kamarádovi Milanu Šabatovi, který žije už přes čtyřicet let v Americe a má mezi významnými fotografy řadu přátel, se podařilo Nicka nejen zapojit do poroty naší soutěže, ale také ho v červnu osobně přivítat u nás. Je to pro nás obrovská pocta. Protože když se podaří přivést takovou osobnost mezi naše fotografy, vzniká inspirace, která může ovlivnit stovky lidí. A to je možná cennější než kdejaký titul.

Na co se v brzké době nejvíc těšíte? Až už profesně nebo osobně.

Vlastně na úplně obyčejné věci. Že se ráno probudím, že vedle mě bude Maru, že si dám dobré kafe, že přijedou děti a vnuci a že můžu zajít pozdravit rodiče. To je pro mě ten nejdůležitější základ a na to se člověk těší nejvíc.

A pak samozřejmě přichází ta druhá rovina – fotografie. V hlavě mám spoustu plánů a snů a říkám si, že když se každý den podaří aspoň jeden z nich splnit, je to vlastně krásně prožitý den, který má smysl. A ten mi pak dá energii na to, abych se ráno zase mohl probudit a vědět, že vedle mě bude Maru, že si dám dobré kafe, že přijdou děti a vnuci a že budu moci zajít pozdravit rodiče… 

MARTIN SKŘIVÁNEK

• Ročník 1966, pochází ze Zlína, žije v Uherském Hradišti.

• Zakladatel projektu Czech Art Photo a projektu velkoplošných fotografií českých a slovenských nezávislých fotografů pod názvem „60tina“.

• Fotí 45 let a od roku 1990 se účastnil asi 250 samostatných a společných fotografických výstav a salónů ve více než třiceti zemích světa. Za vystavené fotografie a grafiky získal více než sedmdesát cen a čestných uznání.

• Začínal s reportážní a krajinářskou fotografií, na konci 80. let se věnoval fotografii scénické a figurální. Fotil koncerty a umělce pro média, v 90. letech prováděl otisky lidských těl na fotopapír. Vzniklo kolem padesáti originálních obrazů, z nichž více než polovina je v soukromých sbírkách.

• Největší milník v jeho tvorbě je rok 1995, kdy začala vznikat série grafických tisků, jejichž hlavním motivem je ženské tělo a jeho linie. Od roku 2010 se věnuje převážně uměleckému aktu, scénické fotografii, platinotypii, portrétní fotografii a zátiší. 

• Stojí za projekty Loucký klášter, Sestry, Torzo, Riviera, Ateliér 66, The Women of Bohemia, ART AKT, Royal Air Force,  Konstadina – film, který nikdy nešel do kin, Vzpomínky na život, Vteřina života, Fotomalba, Still Life, Croatia, Dům bez čísla popisného a další.