Když si s ní povídáte, občas si nejste jisti, jestli mluvíte se Zuzkou nebo s Jarmilou, o které víte, že už několik let zpívá v muzikantském nebi. Jediný rozdíl je prý ve výběru tónin. Zuzka má o něco níže položený hlas než měla její maminka.

Jako sólová zpěvačka se přitom muzikantka a učitelka paní Zuzka začala objevovat na koncertních pódiích teprve nedávno. Valašská královna lidové písně Jarmila Šuláková předala své dceři pomyslnou štafetu is ogary z kapely Fleret v době, kdy už sama nemohla ze zdravotních důvodů koncertovat.

Jaké to je, vydat se na „stará kolena“ ve šlépějích maminky? Nepřišla nabídka zpívat pro vás pozdě?

Všechno má svůj čas. Vůbec nelituji, že to přišlo až nedávno. Od dvaceti let jsem hrála v cimbálce violu – kontry, potom od třiceti moderní muziky na klávesy. A v mých sedmapadesáti, v roce 2016, kdy mamka už nemohla, přišli muzikanti z Fleretu, jestli bych to nechtěla zkusit s nimi.

Co na to vaše maminka říkala?

Ptala jsem se tehdy mamky: Mami, bude ti vadit, když místo tebe budu s nimi zpívat? Její reakce byla úplně perfektní. Říkala, co blbneš? Kdo by to měl jiný zpívat než ty? Byla úplně nadšená. V té době už nemohla chodit. A to ji tehdy nakoplo. Dlouhé hodiny jsme spolu probíraly všechny písničky a prozpěvovaly jsme si. Po každém koncertu se mě ptala, jak bylo. Bylo to moc fajn.

Takže vám načasování život přinesl v ten pravý okamžik…

Dobře, že to začalo tak pozdě, protože zase člověk udělal kus muziky jinde. A abych řekla pravdu, vůbec mi to není líto, že to přišlo až teď. Když můžu chodit, zpívat, je to bonus. Moc si to užívám.

Jaký je život s Fleretem?

S Fleretem je život bezvadný, protože jsou to fajn ogaři. Ještě než to začalo, přijeli si mě vyzkoušet. Hrach (Zdeněk Hrachový) dorazil tenkrát s kytarou a Staňa (Stanislav Bartošík) s houslemi. Prý, že si něco dáme. Hrach mně potom říkal, že měl strach, co na to řekne Staňa, protože ten je takový barometr. Jak se mu něco nelíbí, tak to dá najevo. Takže jsme zpívali, zpívali a Staňa se začali usmívat. A to bylo dobré.

Co zájezdy?

S Flerety je na zájezdech ohromná sranda. Dřív jsme na štaci i přespávali. Dnes už jezdím domů hned po koncertě. Kluci také nechtějí být doma. Tak když jsme někde spali, hráli jsme na pokoji Riskuj a karty nebo jsme zpívali a hráli. Je to s nimi opravdu fajn. Teď už je to trošilinku volnější. Oni toho moc mají a já s nimi jezdím jen sem tam.

Máte za sebou i velký koncert v Lucerně. Jaké to bylo?

Lucerna byla vynikající. Lidi byli nadšení. Atmosféra úžasná. Miluju Jardu Nohavicu, tak jsme tam furt spolu jak „můj s mou“ přivrkávali. Byl tam také Lou Fanánek Hagen a další. Prostě výborná sestava muzikantů. Myslím, že se koncert Fleretům moc podařil.

A jsem šťastná, že jsem mohla být v Lucerně dvakrát. Poprvé to bylo, když jsem začala s Fleretama zpívat. Byla jsem prostě hozená do vody, rychle jsem se musela všechno naučit. Byl to tehdy pro mě obrovský stres. Na zpáteční cestě to na mě všechno dolehlo a opravdu mi nebylo fyzicky dobře. Abych to shrnula, teď podruhé jsem si to s nimi opravdu užila naplno. Úplně mě to nakoplo.

Jak na vás reagujete na návštěvníky koncertů? Nebála jste se srovnávání s maminkou?

Ze začátku jsem se bála moc. Nedávala jsem to najevo, ale uvnitř jsem ten měla strach. Vůbec poprvé jsme hráli v Opavě. To bylo o Vánocích, mamka ještě žila. Když jsem začala zpívat a viděla jsem, jak se lidi začínají usmívat, strach pomalu odcházel. Vzali mě. Ale trvalo mi to tak rok dva, než jsem svůj vnitřní respekt, který jsem vždycky z mamky měla, dokázala jsem to zvládnout.

Ještě dřív, když jsme s mamkou zpívali, vůbec jsme nemuseli přemýšlet doma nad hlasem, který kdo bude zpívat. Jednoduše jsme otevřeli pusu a šlo to samo. I nádechy, délky, fráze, všechno a hlavně kdykoliv. Takže základ byl.

Jste si i podobní.

Mám takovou historku. Stalo se to ve Vlčnově na Jízdě králů. Stáli tam nějací chlapíci a už byli v náladě. Naše manažerka Silva je pak slyšela se mezi sebou bavit: Ta Šulačka vypadá čím dál lepší. (smích) Oni si prostě mysleli, že jsem mamka. Tak jsem dopadla.

Jste prostě věrná kopie…

To vždycky říká z legrace Hrach z Fleretu, že jsem odlitek. Já mu dám odlitek! (smích)

Máte už nějakou svoji flereťáckou písničku?

Mám dvě. Jsou na novém CD V podroušeném stavu. Jedna se jmenuje Tož tak né. A ta druhá Už su tu. Na koncertech nahráváme jenom Tož tak né. Protože text v Už su tu už neodpovídá realitě. S ogarama totiž už zpívám dlouho.

Mé nové písničky jsme nahrávali v době covidu v garáži u bubeníka Rosti Koplíka. A moc se mi to líbilo. Osobně nemám ráda studio. Ke zpěvu ik muzicírování potřebuju kontakt s lidmi. Dělat na ně opičky, smát se, užívat si ten okamžik. Ve studiu je to pro mě divné. Je tam ticho a nikde nic. No a v té garáži, to bylo pro mne takové příjemné, komorní. A i ta nahrávka se opravdu zadařila.

A když jsme u těch písniček, jaká je vaše ta vůbec nejoblíbenější?

Mám ráda Nasela si žitečka, ačkoliv je to šílený evergreen a doslova klasika. Tato písnička má takový náboj, že sama jsem, když ji zpívám, našponovaná jak drát. Úplně jak kdyby mě někdo tahal seshora. A nutí mě to až stát na špičkách.

Z těch umělých, co zpívám s Fleretama, mám nejraději Juro, ty už nejsi to, co býval. Ale já jsem si text překopala na ně. Začnu při první sloce Staňú, že není, co býval, a už to pokračuje, Hrachu, ty za nic nestojíš, Orfe, jako chlap už není vůbec za nic. A na každého mám slovo. Lidi se u toho baví, ten text je takový opravdu trefný.

Pojďme si odskočit od legendárních „Šuláček“ a Fleretů trochu jinam. Můžeme zavzpomínat na vaše tatínka? Legendárního vsetínského primáše? Co jste po něm podědila?

On mně umřel, když jsem měla dvanáct let. Ale u nás, na to nikdy nezapomenu a to je vklad šílený, se v kuchyni pořád hrálo a zpívalo. Když přišli bratři Trličíci, jeden hrál housle, druhý Trličík citeru, tata také na housle a mama zpívala. Sešla se celá rodina i plno lidí z celého domu. Díky tomu bývaly u nás třeba nádherné Vánoce. Taťka byla nepřeberná studnice. S mamkou pochodovali po horách a sbírali písničky. On je pak upravoval pro kapelu, dělal aranže. Naštěstí jsem právě toto zdědila po něm. Něco jsem upravila pro cimbálovku, ale především jsem dělala aranžmá moderních písniček. Dokázala jsem je přepsat z nahrávek do poslední notičky. Hrávali jsme takové ty klasiky jako je Phil Collins, Freddie Mercury a další. A to bylo právě díky tatovi.

Takže jste po něm zdědila i hraní na housle?

Vždycky jsem chtěla hrát na akordeon, ale tata mě nutil do houslí. Tak jsem je za dva roky hodila do Bečvy, uplavaly. Zbil mě tehdy jak hada. A bylo po hraní. Jsem přeučený levák a mně to opravdu nešlo. Něco mi to ale nakonec dalo, protože jsem pak v cimbálovce kontrovala (hrála harmonické doprovody, pozn. redakce) na violu.

Tata byl především velmi chytrý člověk. Měl úžasný přehled. Uměl německy, francouzsky. U nás byly doma dokonce chemické indické učebnice. A bráši vystudovali díky němu, protože jim pomáhal. Sám napřed studoval medicínu, ale byl takový bonviván, že stařenka ho odhlásila, protože dělal binec. Jednoduše byl bohém. Tak začal pro změnu studovat práva. Dva měsíce před koncem jeho studií ale začala válka, nastoupil na nucené práce do Reichu a bylo po škole. Skončil pak jako úředník v bance, potom byl díky své němčině také konzultantem přes stroje v MEZu Vsetín. Nakonec její tehdejší režim poslal jako hlídače na skládku.

Moje mamka jej bezmezně milovala. Umřel jí, když měla čtyřicet jedna let a ona si od té doby nikoho jiného nenašla. Taťka měl z prvního manželství dva syny. Takže jsem měla dva nevlastní bráchy.

U vás v rodové linii Šuláček byla ještě babička Blažena…

Jasně, naše Bláža… Blaženka byla ochotnická herečka a děda byl muzikant. Hrál na harmoniku a saxofon. A zase. Ona se narodila v hospodě, kde se samozřejmě hrávalo prakticky pořád. Náš děda tam byl pečený, vařený. Babička jej stále naháněla, ale marně.

Její písničky, to byly dlouhé kuplety. Když třeba vařila, začala zpívat o jakémsi lvovi a to bylo opravdu minimálně dvacet slok, celý příběh. A všechno si to pamatovala. Snad ještě když měla osmdesát let, nahrávala s mamkou písničky. Ona měla soprán, takže zpívala hodně vysoko. A byl velký generál. Tu poslouchali všichni. Když zavelela, to bylo něco. Výrazná osobnost. Moc ráda na ni vzpomínám.

Nutili vás v dětství zpívat, když maminka byla vyhlášená a známá zpěvačka?

Mamka mě ani tak moc nenutila, spíš lidé v okolí. Brávala mě sebou jak kačena na všechny ty vystoupení. Neměl mě kdo hlídat, tak jsem dělala takový módní doplněk. A vždy to bylo stejné: Zazpívej něco, však mamka zpívá. A toto byla právě ta věta, kterou jsem opravdu nenáviděla. Měla jsem kvůli tomu ještě na gymplu mindrák přednést básničku.

Ale doma jste spolu zpívaly…

Samozřejmě. To mně nevadilo, ale jakmile to chtěl někdo na povel, tak ze mě nevypadlo ani ň. Vlastně mě to pustilo až na pajdáku, když se člověk opravdu musel otrkat. Vykládali jsme pohádky, museli jsme zpívat i hrát na klavír.

Hrávala jste pak iv cimbálovkách. Byl folklór kvůli věhlasu vaší maminky pro vás do jisté míry i slepá ulička?

Ne. Nikdy. Tady vevnitř v srdci je vždycky lidová písnička na prvním místě. Miluju harmonii. A na tu violu jsem začala hrát v Malé Jasénce. Chyběl jim tam tehdy kontráš. Tak jsem říkala, půjčte mi violu a já to zkusím. Mám naštěstí dobré, že když si řeknu, že se na něco naučím hrát, tak se to prostě naučím. A naučila se. A hrozně mě to bavilo. V Malé Jasénce jsem hrávala s Vlastíkem Křížem, Jankem Tkadlecem, Jurou Holínkem a Pavlem Filkem. To bylo fajn. Ze zkoušky jsme chodili ještě do kavárny, kde jsme hráli kolikrát i do dvou do rána. Krásné časy. To bylo zhruba v polovině osmdesátých let. Pak jsem přešla do souboru Lipta v Liptále a ještě jsem hrála v Jasenném, asi to už byl tenkrát soubor Portáš. Cimbálovka byla opravdu pro mě srdcovka.

Pak jste ale radikálně změnila žánr…

Zhruba po těch deseti letech v cimbálovkách mě oslovili z taneční kapely Leonard, chyběl jim tehdy klávesák. A s nimi jsem pak hrála myslím pětadvacet let.

Žánrově jste hráli co konkrétně?

Byly to převzaté věci. Orchestrálky jsme si udělali sami. Musím říct, že jsme byli k sobě velmi dobře hlasově sladění. Pepa Vondráček, Kotek, tedy Mira Kotrla a já. My když jsme otevřeli pusu, nemuseli jsme přemýšlet, co kdo má zpívat. Fungovalo nám to jak nikdy v životě. Pak s námi hrál na kytaru ještě jazzman Jára Larmer. Repertoár jsme vybírali pečlivě. Ne jenom, co se lidem zrovna líbí, jak je teď zvykem. Měli jsme fakt stálice. Hráli jsme moře písní od Collinse a nejkvalitnější vokálovky. I z české produkce se něco našlo, prostě všechno možné.

Poté, jak jsem se někde o vás dočetl, přišlo „flamenco, má láska“…

Flamenco je prostě flamenco. Tančila jsem je sedm let.

Jak jste se k tomuto tanci ze žhavého jihu Španělska dostala?

S holkami jsme tančily orientální tance. Tu hudbu miluju, ale nejde mi pod kůži. Na rozdíl od flamenca, to mám uvnitř, v sobě. Když tančíš, jsi napružený a energie vydáváš nohama, to je prostě něco úžasného… Jezdívaly jsme do Boskovic na týdenním semináři, kde jsme tančily sedm hodin v kuse. Bylo to úchvatné. Trénovaly jsme s šátkem, s kastanětami, prostě paráda. Pak jsem ale bohužel v Egyptě spadla a natrhla jsem si úpon. Od té doby to nejde.

Studovala jste tento tanec i ve Španělsku?

Baby jezdily, já jsem ale hrála s kapelou. Nemohla jsem odjet třeba na půl roku do Španělska a studovat tanec. To nešlo. Ale flamenco je můj vášeň do dneška, i když už ho netančím.

A napsal jsem si ještě jedno heslo: Egypt. Vy jste tam i žila?

Ne, žila. My tam máme byt. Před lety jsme se ještě s mamkou rozhodly, že si v Egyptě koupíme něco na bydlení. Poprvé jsme tam byly, když měla mamka osmdesát dva let. Velmi se nám tam oběma líbilo. A tenkrát tam byly byty za velmi slušné peníze. Tak mě napadlo, proč bychom měli sypat peníze pořád do hotelů? V Egyptě neplatíš vůbec nájem a daně. Platíš tam jenom elektriku, vodu a plyn. A když tam jezdíš pravidelně, do pěti let to máš zpátky. Takže jsme oslovili naši sestřenku z Ostravy, která má v této zemi známé. Koupily jsme byt přímo přes Egypťany, takže žádné přirážky pro cizince. A byt tam vlastnime od roku 2009.

A máte jej přímo u moře?

Ne, je první brázda u moře a my jsme hned ta druhá nad tím. Takže když chci jít na pláž, kterou mám ráda, sednu do taxíka, který stojí 20 liber, což je zhruba patnáct korun.

Kolik tam strávíte týdny v roce?

Když si je protahnu, tak jarní prázdniny, někdy i květen, když mě pustí pan ředitel. O prázdninách jsem bývala i šest týdnů. Ale v létě tam bývá dost horko. Pokud to situace dovolí, jezdím i na podzim, když bývá volno. O Vánocích bývám doma na Vsetíně. Je ale pravda, že dřív jsem občas jela i na Vánoce, protože tam mám známé. Když žila mamka, jely jsme tam spolu.

Takže asi i ovládáte egypttinu?

Co potřebuju, tak ano. Umím pojmenovat potraviny, které nakupuji, pak vím, jak se řekne dobrý den, děkuji, nashledanou. Pak ještě poslat dotěrného muže někam, což je důležité vědět, protože tam jsou někteří pánové opravdu zvláštní. Oni už ale vědí, že tam bydlím, tak neotravují. Musím ale říct, že když se člověk chová slušně, chovají velmi slušně také.

Jak se vám celý život žilo nebo žije s příjmením Šuláková? Vy to máte jako umělecký pseudonym, ale jste s tím provázaná vlastně od dětství…

Nevnímám to nějak zvláštně. Beru to jako rodinné jméno. Vždycky se nám říkalo Šulačky. Takže je to tak. A jsem ráda, že to tak lidé berou. Protože to asi už patří k tradici naší rodiny. Samozřejmě, když jsem byla v pubertě, bylo to jiné. Ale nikdy jsem se nedostala do bodu, že by mně to vadilo. Protože v podstatě člověk nikdy neslyšel na mamku nic špatného. Alespoň přede mnou ne. Ona měla velké srdce, opravdu by se rozdala a pomohla každému, kdyby mohla. Byla strašně hodná a velký grand. Ne jenom materiální. Nezkazila žádnou zábavu.

Bude po vaší mamce a po vás nějaká další „Šuláčka“? Nebo už je?

Mám vnučku Terezku, ta pěkně zpívá, ale bydlí daleko. Kdyby žila tady, myslím si, že by byla velmi šikovná a mohla by být tou pokračovatelkou. A přímo v regionu nevím, jestli nějaká taková zpěvačka roste. Je pravda, že mladé v cimbálovkách moc nesleduju. Jsem trochu mimo to folklorní dění, takže opravdu nevím.

A možná i doba je jinde…

Faktem je, že dnešní děcka nejsou tak v tom dobrém slova smyslu páclí, jak jsme třeba byli ještě my. Oni by jenom soutěžili. A když nemají jistotu, že vyhrají, radši tam nejdou. Třeba moje mamka byla vždycky druhá v pěveckých soutěžích. Ptala jsem se jí, a proč jako druhá? Smála se a říkala, protože jsem byla tlustá. (smích) Byla tam nějaká blonďatá šipina, ta to vyhrála a na mě zbylo to druhé místo.

Děláme ve škole takové ty školní „super stár“ a podobně. Soutěží tam i holčiny, které ke mně chodí zpívat. dále se je učit i jakousi pokoru. Vysvětluji jim, že nejde jenom o to vyhrát. Nebo že není problém, když se spletou. Říkám jim, však to není žádná hrůza, jsme lidi. Když se spleteš, tak se zasměj a jeď dál. Nejsme stroje. Jenže to v nich pěstují rodiče, že je hrůza, když se nedá bože splést. V tom je problém. A ony jsou pak opravdu zoufalé. Učím je proto, že nejde jenom o umístění ao ceny, ale o tu energii, kterou vám dají lidé, kterým uděláte svou muziku a zpěvem radost. To je ten vklad přeci.

Máte nějakou písničku, kterou byste ráda lidem zazpívala, ale ještě k tomu nedošlo?

Zdeněk Topfel připravuje pořad ke sto letům rozhlasu, tak vybírám nějaké písničky, které bych měla při té příležitosti zazpívat. A vzpomněla jsem si na jeden starodávný, což je obřadní valašský tanec, který mě maminka učila, když jsem dělala zkoušky na pajdák. Ta písnička se jmenuje Ach co ti bylo galánko moja. Je to nádherný starodávný. Je to melodicky náročné. Mám na něj samozřejmě při té příležitosti veselou historku. Mamka mě to tehdy nadřela, abych to uměla. A jak jsem přišla před tu komisi, začala jsem zpívat Ach synku, synku… A bylo zametené. Mamka tehdy jenom kroutila hlavou. Takže tuto písničku bych chtěla někde lidem zazpívat.

A můžeme něco na závěr prokázat svým přátelům?

Dokud to půjde, budu vám zpívat.

ZUZANA PAVLŮSKOVÁ

• Narodila se v roce 1959 ve Vsetíně.
• Absolvovala Střední pedagogickou školu a gymnázium. Nejprve pracovala ve škole a dělala vychovatelku v družině. Přitom už ale učila i hudební výchovu.
• Převzala štafetu po mamčině dívčím jménu. Za svobodna byla Šuláková, ale v občance měla Schmidtová.“
• Je rozvedená a má dva syny – Ondru a Jana. Janek dělá moderní muziku. Hraje na klávesy, ale miluje folklór. Starší syn Ondřej se kolem muziky jenom mihl. Dělá sport, potápí se a podobně. Na muziku není.
• Učitelka hudební výchovy na ZŠ Trávníky Vsetín. V roce 2020 dosáhla důchodového věku, ale stále se učí.
• Hrávala violu v cimbálových muzikách na Vsetínsku.
• Klávesistka taneční kapely Leonard.
• Tanečnice flamenca.
• Od roku 2016 zpěvačka kapely Fleret.