Toto svérázné pěvecké seskupení je (nejen) v Uherském Hradišti fenoménem. Už třicet let. Právě Jana Gajdošíka napadlo v roce 1995 do té doby nevídané, spojit sborový zpěv s rockovou muzikou. A ve sboru nechat zpívat studenty uherskohradišťského gymnázia. 

Někdy třicetičlenná, jindy pětačtyřicetičlenná skupina často teprve lehce postpubertálních studentíků si díky svému sbormistrovi zazpívala s hvězdnými rockovými kapelami jako Deep Purple, Nazareth nebo třeba The Doors. Jiným dělala „předskokany“. 

„Jsem rád, že si mě lidé vybavují nejvíc v souvislosti se Svatým Plukem. Na rozdíl od herců, kterým spojování s jednou rolí spíš vadí. Pluk, to byla a je moje srdeční záležitost. Mám v tom moc vlastní práce a taky nejvíc úžasných vzpomínek,“ říká Jan Gajdošík. 

Jak byste popsal Svatý Pluk, kdybych vás požádal o definici na Wikipedii?

Jako studentský sbor, který v originálních úpravách zpívá rockové písně světových kapel. A který by klidně mohl doprovázet jakoukoliv světovou špičkovou kapelu. Což se nám i párkrát podařilo a já pořád věřím, že něco hodně velkého ještě přijde.

Pojďme postupně. Vy jste svoji první kapelu založil ještě jako student uherskohradišťského gymnázia.

Jmenovala se G3. Hráli jsme takový jazzrock. Dodnes si vybavuji vystoupení na gymnaziálních Hrátkách, to bylo něco jako školní akademie. Hrál jsem na křídlo, bylo to hodně free, letěly tam emoce, tak jsem začal na klávesy hrát i nohama. Studentské publikum šílelo, horší to bylo s profesory. Rok 1973, moc nevěděli, jak reagovat. První nevydržel pan ředitel. Vlastně soudruh ředitel. Zvedl se a odešel. Někteří profesoři odešli s ním, jiní hrdinně zůstali, těch jsem si vážil.

Pak jste šel muziku studovat na vysokou školu.

Na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor Hudební a divadelní věda. Úžasné studium. Třeba pan profesor Miloš Štědroň. Jeho hodiny byly nabité a improvizační. Vykládal nám o své práci pro Divadlo Husa na provázku. Sedl si ke klavíru, ty věci nám hrál, vysvětloval, proč je udělal právě tak, jak je udělal, a my jsme ho hltali. 

Zmiňujete improvizační hodiny Miloše Štědroně. Navnímal jsem vás správně jako muzikanta, který improvizuje rád a často?

Určitě. Hodiny s panem profesorem Štědroněm mně v tom moc pomohly. Nebyl jsem vychovaný jako hudebník na konzervatoři, že si hraji z listu, nebyl jsem takzvaný listař. Postupně mě chytila právě improvizace. Že si věci můžu aspoň částečně zahrát podle sebe. Hudba se skládá z harmonie, z melodie a z rytmu. To jsou tři základní funkce a mou rolí je spojit to v celek, který zaujme posluchače. Tutéž melodii můžu zharmonizovat a upravit tak, že na konci je vždy úplně jiná písnička. Na to je úžasný třeba jazz, i proto jsem ve škole miloval jazzová praktika.

Tvoří úpravy všeho druhu dominantní část vaší práce?

Bohužel ano. To bohužel říkám schválně. Protože jsem pořád vnímaný jako ten, který upravuje, ale netvoří. Jsem aranžér, hlavně aranžér, méně tvůrce. Až poslední dobou jsem si řekl, že už toho bylo dost, a že začnu i víc skládat. 

A nebyla právě schopnost improvizovat tím, co vás přivedlo na jedno pódium s legendami světové muziky?

Jednoznačně. Jenom kopírovat totiž nestačí. To bych musel extrémně zaujmout technikou a být geniální virtuos, což musím přiznat, že fakt nejsem. Když slyším nějakého opravdu špičkového hudebníka, jakým je třeba Chick Corea, vždycky si říkám: „Jeníku, prosím tě, nech toho, nemá to cenu, na to nemáš.“ Možná i proto mě o to víc lákalo dělat věci jinak, muziku upravovat.

Mluvil jste o harmonii, melodii a rytmu jako o třech částech muziky. Speciálně u vás vnímám ještě čtvrtou složku, totiž energii.

No jasně. Když lidé přijdou na muziku, zaslouží si vidět, že do toho dávám srdíčko. A to je, myslím, to nejpodstatnější, čím se Svatý Pluk lišil a liší od ostatních sborů. Ty sice zpívaly fantasticky, čistě intonovaly, všechno bylo dokonalé, ale bylo to chladné. Chladná dokonalost. Já jsem děckám ve sboru vždycky říkal, že nějakou chybku jim posluchači v pohodě odpustí. Ale nikdy jim neodpustí, když do toho nedají všechno. Energie je to, na co lidi vždycky dostanete.

Vy jste od roku 1980 hudbu učil. Působil jste na tehdejší Lidové škole umění, později na Základní umělecké škole v Uherském Hradišti i na tamním gymnáziu. Nikdy jste se nechtěl živit jako profesionální muzikant?

Po revoluci jsem měl profesionální kapelu, jmenovala se Blue Sky. Vypadalo to jako splněný sen. Vydržel rok. Agentura nás prodávala všude možně, šest dnů na place, den volno, byl jsem pořád pryč z domu. Plus rozpor mezi tím, co bych hrát chtěl, a co jsem hrát musel. Chtěli po nás popík, žádné složité kompozice, natož něco jako jazzrock.

Svatý Pluk vznikl v roce 1995. Tak povídejte.

Tehdejší ředitelka gymnázia chtěla, aby studenti měli možnost maturovat i z hudební výchovy, což do té doby nebylo možné. Tak jsme připravili osnovy a seminář pro studenty třetích a čtvrtých ročníků. Od vedení školy pak samozřejmě přišla i výzva na výraznou prezentaci školy, měli jsme se předvést na gymnaziální akademii. No jo, jenže já jsem tam měl deset nebo jedenáct studentů a většina hrála akorát na klavír, maximálně na housle. Z toho fakt kapelu neposkládám. Ale zpěv jim šel opravdu dobře. A já jsem v té době hodně poslouchal různé americké sbory a jejich spirituály. Fascinovalo mě, jak do toho buší, jak jedou, fakt mě to oslovilo. Napadlo mě, že rockové věci rozepíšu pro sbor a budeme zpívat big beat. Tak to začalo.

Svatý Pluk, to měla být parodie na pěvecký sbor Svatopluk, který v Uherském Hradišti působil více než sto let? 

Parodie určitě ne, to je silné slovo. Lepší je recese. Studentská recese. Byl to spontánní nápad od děcek. Původně to měl být Sbor svatého pluka. Pak jsme to zkrátili. Dodnes si myslím, že to byl blbý název. Část lidí to vnímala tak, že si děláme srandu z víry. Svatý Pluk, co to prý je? A k tomu jsme ještě vystupovali oděni jako hippies. I první myšlenka byla taková, že budeme hippies sbor. Holky měly šaty s kytičkami, korálky, prostě hippies z šedesátek. A to se mně zase líbilo, ta svoboda. 

Členové sboru vám říkají „Otec Pluka“, to vzniklo hned s názvem?

Úplně ne, nějak pozvolně. Ale zase to vymyslela děcka. No, děcka, já jim tak pořád říkám, ale spousta z nich už má rodinu, vychovává své vlastní děti.

Proč je Svatý Pluk takovým fenoménem?

Je originální. Už jen to spojení rock a sbor samo o sobě. Známé skladby jsou upravené, znějí jinak a jsou v nich emoce. Dneska je naše kvalita ještě násobně vyšší, než když jsme před třiceti lety začínali. Protože ti studentíci dospěli, mají vyzrálé hlasy, a když přidají už zmiňované emoce, pane jo, to už zní! Dneska když Pluk zaduje, je to třikrát silnější než v našich začátcích.

V nejsilnějších letech jste odzpívali i 120 koncertů za rok. Když jste začínali, uvěřil byste takovému množství?

To vůbec. První dva roky jsem si říkal, že nějak přežiji ta vystoupení pro gymnaziální publikum, ale pak se to nějak všechno rozkřiklo a pro pořadatele jsme začali být zajímaví. Nejdřív nás zvali na tancovačky, pak přišlo jedno z prvních větších vystoupení, bylo s Vlastou Redlem a s Fleretem, a najednou jsme byli úplně jinde. Brno, Praha, další větší města. A jak jsme rostli, začínalo vše být víc a víc náročnější. Organizace cest, autobus, zvukaři, vlastně jsem musel spoustu těch věcí financovat sám. Využíval jsem na to další svoje aktivity, třeba zisk z komponování scénické hudby pro divadla nebo peníze, které jsem dostával za ladění pian a klavírů.

Co na to doma?

Hm, tam to skončilo rozvodem. Ne kvůli těm penězům. Doma mi pomáhali, ale trávil jsem muzikou moc času. Nešlo jen o zkoušky, ale musel jsem vše aranžovat, nahrávat podklady, v noci jsem byl zalezlý doma ve sklepě, kde jsem měl své studio. Rodinu jsem trošku šidil, no. Promiň, ženo. Nevěnoval jsem se jí tolik.

Udělal byste v tom případě něco jinak?

Celý ten projekt Svatý Pluk bych táhl víc komerčně, šel po velkých agenturách, aby si nás některá vzala pod sebe. Aby nás dostala ven, myslím do Evropy, do světa. Po Evropě jsme samozřejmě účinkovali, ale bylo to jen příležitostné.

Myslel jsem tu otázku tak, jestli byste udělal něco jinak v osobním životě? Do odpovědi vás samozřejmě nenutím.

Asi jo, asi bych volil jinak.

Takže jste hráli před narvanými arénami, po boku největších hvězd, a ještě jste museli doplácet?

Spousta lidí si myslela, v jakém balíku musíme být. Že jsme pracháči, když zpíváme s Deep Purple. Finance jsme ale za taková vystoupení dostávali jen výjimečně. Agentury nám řekly, že můžeme být rádi za šanci. Prý: „Dáváme vám příležitost, berte, nebo nechte být.“ Tak to dřív bývalo.

Jak se to stane, že de facto studentský sbor zpívá se světovými hvězdami? To sedíte doma v obýváku, drnčí telefon a na druhé straně se ozve: „Pane Gajdošíku, prosím, nechtěl byste si zazpívat s Nazarethy?“

Ale no tak! Jasně, že musí Gajdošík prosit ty hvězdy. I když nějaké jméno jsme si postupně vybudovali a v Praze o nás poměrně rychle věděli. A pomohly i moje kontakty, v byznysu holt kontakty pomáhají. Bez nich nejste nic. Byl jsem se nedávno podívat v Montrealu na světový jazzový festival. Absolutní špička. Jen na ulicích tam hráli borci, kteří by tady byli za hvězdy. Tak byli vynikající! Tak na co si tady hrajeme?

Fajn. Tak pojďme už za těmi hvězdami. Já řeknu jejich jména a vy na první dobrou, co vám nejvíc utkvělo v paměti. Deep Purple.

To je top. Možná nejvíc za celé mé působení. Rok 2006, oba koncerty, které jsme s nimi odzpívali, byly úžasné, moc jim za to děkuji. Chovali se k nám neuvěřitelně přátelsky. Sami za námi přišli, pozvali nás do VIP, fotili se s námi, byli neskutečně vstřícní, fakt jsem čuměl. Gratulovali mně, ptali se, jak jsem dokázal mladé studentíky přesvědčit, aby zpívali staré šlágry ze šedesátých a sedmdesátých let. Asi největší profesní pocta, které se mi v životě dostalo. Možná pomohlo i to, že jsem si nechal název jejich kapely vyholit na hlavě.

Nazareth.

To bylo silnější tím, že byli u nás v Uherském Hradišti. Vyprodaný zimák. Už to samo o sobě. A pak vinný sklípek, kde jsme s nimi byli den před koncertem. Měli tým asi pětadvaceti lidí, který krásným vysokým autobusem přijížděl uzoučkou uličkou v mařatických sklepech. Když vystoupili, začali jsme se sborem zpívat jejich pecky. A Dan McCafferty, jejich zpěvák a hlavní persona, se okamžitě přidal. Emoční bomba. Pak ta pařba ve sklípku –  tiskovka druhý den byla taková hodně vláčná.

Kabáti.

To bylo neskutečně náročné. Poslali jsme jim nahrávky a oni nás vzali jako předkapelu. Ale museli jsme s nimi absolvovat všechny koncerty na turné. Brno, Ostrava, Olomouc, Zlín, Bratislava, Hradec Králové, Praha. Šlo to rychle za sebou. Od dvou odpoledne zkoušky, koncert, čekání na konec, doma jsme byli ve tři nebo ve čtyři ráno. Na dvě hodiny do postele, ráno všichni do školy a za dva dny jsme zase odjížděli jinam. Upřímně, pro mě to bylo hodně stresující. I když třeba koncert v Ostravě byl nezapomenutelný. Bylo to v roce 2004, po posledním zápase ostravského Baníku, v sezoně, kdy získal titul. A fanoušci hromadně přišli na Kabáty. Místo toho před ně jako první naběhl náš sbor a po něm já. „Co tady chce ten pedofil?“ ozvalo se z publika. Tak jsme se do toho obuli a po první písničce byli fandové naši. Dokonce jsme přidávali.

Další jména a kapely spojím. Vladimír Mišík, Radim Hladík, Blue Effect, Bára Basiková. 

Úder na moje srdíčko, tohle bylo úplně nejvíc. Blue Effect, Hladík, Prokop, to je pro mě absolutní špička. To jsou moje ikony. Byli vstřícní na maximum. S Blue Effect jsme měli velký koncert k výročí jejich kapely. Nabitá Lucerna. Od rána zkoušky a Hladík zjistil, že je tam tolik účinkujících, že nemáme kdy zkoušet přímo na pódiu. Tak vzal svoji španělskou kytaru, vzal nás úplně bokem a zkoušeli jsme na schodišti. My jsme to měli tak nadřené, že Radim v půlce písničky řekl: „Stačí, nemusíme dělat ani zvukovku. Honzo, jste skvěle připravení.“ A šli jsme na plac. Z voleje. Lucerna řvala, úžasné! Podobně s Bárou Basikovou v Luhačovicích.

Většinu vašeho sboru vždy tvořily dívky, nepletu se?

Teď nevím, jestli mám říct bohudíky, nebo bohužel. Kluci tam chyběli, jejich basy, tenory. Holky, to je jenom soprán a alt a to je takové, a teď holky sorry, takové trošku uječené, všechno ve výškách. Teprve až se tam ozvou i chlapi, začíná to mít tu hloubku, tu sílu.

To je profesní stránka. A ta lidská?

Co mám říct, o tom se těžce mluví. Jsem chlap, mám dvě dcery, ale pořád těm ženám asi málo rozumím. Ve sboru jsem s nimi ale žádné problémy nikdy neměl. 

Vy jste celý život prožil v Uherském Hradišti. Byla to nutnost, nebo vědomá volba?

Byla to radost. Měl jsem profesní nabídky z Brna i z větších měst. Ale já jsem Hradišťák, mám tady zázemí, kámoše. Slovácko, to je moje. I když o mně psali, že jsem folklorní barbar. Jen proto, že jsem řekl: „Dost bylo folkloru, teď přijde big beat!“ Ale to byla nadsázka, i já mám rád slovácké písničky. Hradiště jako město je pro mě ideál. 

Fajn, ale kdyby Svatý Pluk vznikl v Praze, bylo by to asi jiné.

To určitě. Mít takový sbor v Praze, máme za sebou možná už vystoupení v New Yorku. Svatý Pluk, to je velká skupina, plus minus pětačtyřicet lidí. Aby se takto velká skupina prosadila celosvětově, musí to už být velká mašinerie. To nemůže dělat jeden člověk na koleně, jako jsem to dělal já.  Ale jsem těm děckám neskutečně vděčný, bylo to úžasných třicet let. A 255 skladeb na repertoáru.

Dřív jste si před vystoupením dlouhé vlasy svázal čelenkou, vyběhl na pódium, vystřihl cosi jako roznožku a hned na úvod dostal lidi do varu. Je to těžší a těžší?

Je. Hlavně je to větší odpovědnost. Nechci zklamat. Jméno a pověst se dlouho budují a rychle se ztrácí. To fakt nechci.

Sbor stárne. A s ním i vaše publikum.

Jo, to je náš problém. Jsem strašně konzervativní. Možná se málo vyvíjím, mám pořád návyky na starou hardrockovou, melodickou muziku. Nemám rád techno, disco, jednoduché, stadionové hity. Mám rád kapku složitější muziku. Nejdu s trendem, asi i proto na nás už chodí spíš starší publikum.

Nesplněné přání ale určitě ještě máte.

Nemám žádný sen v podobě nějakého obyčejného koncertu. Chci nějaký, aby to byl opravdu speciální zážitek. Na něčem takovém už pracuji, ale zatím o tom nebudu mluvit. Chci začít dělat vlastní muziku a chystat si vlastní koncerty. I když třeba jen komorní. Možná je to opovážlivé, protože lidé slyší spíš na známé věci, ne na novinky.

Taky slyší na jméno.

To je možné. Ale já nevím, jestli mám jméno. Já jsem Otec Pluka, to je moje jméno.

JAN GAJDOŠÍK

• Vystudoval hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
• Učil 45 let na Základní umělecké škole v Uherském Hradišti, později také na tamním gymnáziu.
• Hrál ve skupinách G3, Spektrum, Konkláva, Formace, Reflexy, Special Music Group, R.O.C.K. Baby, DOGa UH.
• Komponuje scénickou hudbu pro divadla.
• V roce 1995 založil Svatý Pluk, původně studentský sbor, který v originálních úpravách zpívá rockové písně světových hudebních skupin. 
• Svatý Pluk si díky němu zazpíval s hvězdnými rockovými kapelami jako Deep Purple, Nazareth nebo třeba The Doors. Jiným dělal „předskokany“.