Rodinné firmy, Hlavní A

04/07/2026

POCTIVÍ STATKÁŘI

Statek Slížany sází na poctivost a lásku ke zvířatům

Přes deset let už píše svůj příběh Statek Slížany. Na jeho počátku stáli dva nadšenci, pár metrů louky, obrovská píle a především láska ke zvířatům.

autor: Dominik Pohludka
foto: Ivan Dostál

Z místa, které dříve sloužilo především jako azyl pro zvířata zachráněná z nevhodných podmínek, postupně Jiří Červenka (na fotce výše vpravo) a Martin Lajda vybudovali půvabný statek s hospůdkou a mlékárnou, ze které dnes putují jogurty a sýry dokonce i do regálů supermarketů.

Dnes statkáři budují ještě malý obchod, ve kterém nabídnou kromě svých výrobků také produkty z okolních farem. To vše v podstatě na maloměstě. A i když už za sebou mají dlouhou cestu, původní myšlenky se nevzdali. Statek i nadále slouží zachráněným zvířatům. A tak zatímco si pochutnáváte třeba na dobrotách z místního grilu, zpoza plotu na vás pokukuje stádečko zachráněných oslů nebo zvědavá lama.

Statek Slížany vznikl trochu netradičně. Původně jste totiž byli spíše zachránci zvířat než farmáři. Je to tak?

Jiří Červenka: Na začátku bylo několik našich kamarádů, kteří spolu s námi zachraňovali týraná zvířata. Nikdy jsme ale nebyli žádná oficiální záchranná stanice. Pouze jsme chtěli pomoct. Mezi zachráněnými zvířaty byla tehdy i kráva, která ještě dojila. Z nadojeného mléka jsme zkusili něco vyrobit a rodině i známým naše výrobky tehdy zachutnaly. Později jsme proto přikoupili další krávu a postupně se nám to celé začalo nabalovat. Dneska máme okolo dvanácti až patnácti krav a kromě toho ještě prasata, koně, osly, kozy, lamu, pávy, slepice, králíky... Zkrátka vše, co ke statku patří. (smích)

Pořád zachraňujete zvířata z nevhodných podmínek?

Martin Lajda: Ano. Přestože dnes primárně vyrábíme mléčné produkty a máme vlastní hospůdku, tak původní myšlenka, že chceme pomáhat zvířatům, nám i nadále zůstala. Stále fungujeme jako rádoby „útulek“ pro velká zvířata. Aktuálně jsme třeba nabídli veterině, že poskytneme azyl týraným koním ze Šumperska. Loni jsme zase vzali pár zanedbaných ovcí z nedaleké vesnice. Víte, pro psy nebo kočky existují klasické útulky, ale pro velká zvířata nic takového není. I proto se snažíme pomoct.

Které ze zachráněných zvířat ve vás zanechalo největší stopu?

Martin Lajda: Kůň jménem Harry. Přišel k nám ve velmi zbídačeném stavu. Než ho k nám přivezli, veterináři zvažovali, že ho uspí. U nás ale dostal šanci. Za všechno byl neuvěřitelně vděčný. Kdykoli jsme přišli, hned za námi přiběhl a položil nám svou hlavu na rameno. Žil tady s námi skoro šest let. Ostatně všechna zvířata, která zachráníme, už u nás většinou zůstávají. Stejně jako zvířata, která se nám tady narodí.

Jak byste dnes váš statek popsali někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Jiří Červenka: Jsme malý rodinný statek, který se nachází nedaleko Kroměříže. Dnes už i s hospůdkou a mlékárnou.

Tím se dostáváme k dalšímu zajímavému příběhu. Mlékárnu jste otevřeli v roce 2020, tedy během pandemie koronaviru. To chtělo velkou podnikatelskou odvahu...

Jiří Červenka: Když jsme budovali mlékárnu, vůbec jsme netušili, že něco takového přijde. V praxi to vypadalo tak, že jsme slavnostně otevřeli a za čtrnáct dní nám volali, že musíme zavřít. Tři týdny jsme potom stáli, než jsme zase rozjeli výrobu. Od té doby jede mlékárna i s malou prodejnou nepřetržitě. Začátky byly ale opravdu náročné.

Co všechno v mlékárně vyrábíte?

Jiří Červenka: V podstatě téměř vše z mléčného sortimentu. Ať to jsou například jogurty, tvarohy, pomazánky, dezerty nebo sýry. Jediné, u čeho máme trochu deficit, jsou zrající sýry, protože na ně nám už nezbývá kapacita.

O co je největší zájem?

Jiří Červenka: Především o zákysy a jogurty. Sami si totiž vyrábíme i ovocné složky jogurtů. V tom jsme možná úplně jediní v celé republice.

Martin Lajda: Máme nedaleko statku vlastní sad, kde si pěstujeme ovoce. U Milotic pak máme ještě kousek vinohradu a také několik meruněk a broskví. Vše se snažíme vypěstovat sami. A když to nejde, tak kupujeme pouze prověřené ovoce.

Takže většina vašich výrobků je kompletně celá z vaší produkce?

Jiří Červenka: Ještě nemáme cukrovar, ale v podstatě ano. (smích)

I bez cukrovaru to ale stačilo, abyste získali ocenění „regionální potravina“.

Jiří Červenka: To jsme vyhráli za tvarohový dezert s čokoládou a mandlemi nazvaný Boženka.

Proč zrovna název Boženka?

Jiří Červenka: Boženka je moje babička. Pojmenovali jsme ho podle ní, protože když jsme začínali, tak babička byla asi jediný člověk, který nám věřil a podporoval nás. A i když je jí pětaosmdesát, tak k nám každou sobotu chodí do hospůdky na zákusek a kávu. Jsem za to moc rád, protože sám nemám moc času, abych ji chodil navštěvovat. Je to taková naše spřízněná duše.

Zmínili jste hospůdku, kterou jste otevřeli před pěti lety. Neměli jste tehdy obavy, že se zopakuje podobný scénář jako u mlékárny?

Jiří Červenka: Byl to obrovský risk. Zadlužili jsme se a šli jsme znovu do nejistoty. Od začátku jsme ale věřili, že to bude dobré.

Martin Lajda: Obojí jsme začali budovat už před pandemií. Měli jsme v tom spoustu peněz a už to v podstatě nešlo vzít zpět. Museli jsme riskovat a vytrvat.

Vytrvali jste a ještě se rozrostli. Kolik lidí se dnes podílí na chodu statku?

Jiří Červenka: Statek jsme zakládali spolu my dva. Teď se k nám čím dál více přidávají i naše rodiny. Například sestra nám vypomáhá v hospůdce, naše mámy pomáhají v mlékárně a otec nám opravuje zemědělské stroje. Dnes už jsme ve fázi, kdy máme i zaměstnance a brigádníky. Několik jich přibude také v hospůdce na letní sezonu. Celkově tvoří Statek Slížany parta asi deseti lidí.

Dá se tedy říci, že se vám daří a jste úspěšní?

Jiří Červenka: Těžko říct. Museli bychom si nejprve definovat, co je to úspěch. Momentálně si připadám spíše jako kůň, který táhne vlečku. Jen se mění rychlost jízdy. Cesta, kterou jedeme, mi přijde jako z pohádky Honza málem králem, kdy byla plná kamení… Ovšem poklad pod žádným bohužel nebyl. (smích)

Martin Lajda: Měli jsme totiž nějaký systém, který nám fungoval – zásobovali jsme našimi produkty malé obchůdky. Fungovalo nám to i během koronaviru, jenže pak přišla energetická krize a farmářské obchůdky začaly padat jako švestky. My jsme se proto museli přeorientovat a vydat jiným směrem. Proto mám poslední dobou pocit, že jsme neustále stavěni úplně na začátek.

Energetická krize na vás dopadla více než pandemie?

Martin Lajda: Během koronaviru lidé více nakupovali v menších obchodech. Jenže jakmile se začalo mluvit o zdražování energií, část obchodů rovnou ohlásila, že skončí. Z asi dvaceti prodejen, kam jsme naše produkty dodávali, jich rázem zbylo devět. Na druhou stranu se jim vůbec nedivím, jelikož nám samotným se elektřina zdražila ze dne na den asi o dvě stě procent a sami jsme tak uvažovali, jestli vše nevzdáme...

Jak jste na tohle zareagovali?

Jiří Červenka: Museli jsme najít jinou cestu, jak si zajistit odbyt. Začali jsme spolupracovat se Scuk.cz, což je online tržiště farmářských produktů. Po půlročním jednání také podařilo uzavřít smlouvu s Kauflandem. Dnes dodáváme naše produkty do jejich regionální sekce v celkem jedenácti prodejnách.

Co všechno tam dodáváte?

Jiří Červenka: Aktuálně je to nějakých devatenáct položek. Je to v podstatě od všeho něco – jogurty, mléko, zákysy, acidofilní mléko, tvarohové dezerty, sýry, pomazánky a tak dále.

Jak moc je pro statek vašeho rozměru důležitá takováhle spolupráce?

Jiří Červenka: Je to pro nás důležité, ale zároveň si uvědomujeme, že dneska to je a zítra to už být nemusí a my budeme stát zase na začátku, ale o tom dnešní podnikání asi je…

Jaká uplynulá dekáda byla?

Jiří Červenka: Těžká. S výročím každého dalšího roku si člověk vždy říká, jestli by nebylo lepší to všechno prodat a koupit si byt někde na sídlišti. Život by byl asi jednodušší, ale vím jistě, že by nás to nebavilo.

Martin Lajda: Když si to zpětně promítnu, musím říct, že před deseti lety to bylo fajn. Dnes je to ale čím dál náročnější fyzicky i psychicky. Když jsme rozjížděli mlékárnu, říkal jsem si, že tam budu chvíli dřít jako mezek a pak tam vezmeme zaměstnance a bude líp. Ale ono se tak úplně nestalo. A kvůli mému vztahu k práci asi ani nikdy nestane. Je to v podstatě moje dítě.

Oba se shodujete, že je to těžké. Co vás tedy žene dopředu?

Jiří Červenka: Když bylo nejhůře, vždy se objevil někdo, kdo nám třeba napsal, že byl u nás spokojený a moc mu chutnalo. To nás vždy velmi potěšilo a byla to zároveň obrovská vzpruha.

Martin Lajda: Možná to bude znít moc skromně, ale opravdu nás nejvíce nakopává spokojenost zákazníků a lidí kolem nás.

Když se ohlédneme ještě více do minulosti, napadlo vás někdy, že budete farmáři?

Jiří Červenka: Já měl kolem sebe zvířata v podstatě odjakživa, ale nikdy mě nenapadlo, že se to dostane do takové fáze. Všechno to přišlo tak nějak samo. A kdo ví, co nás ještě čeká...

Martin Lajda: Mě tohle vůbec nenapadalo. Ale souhlasím, že to vše přišlo samo od sebe. Já třeba před deseti lety ani nepil mléko, natož abych ho zpracovával. (smích)

Co dalšího připravujete?

Martin Lajda: Chtěli jsme nabídnout i něco pro děti. Proto jsme rozšířili zahrádku a pořídili skákací hrad, kde si děti budou moci během víkendů zařádit.

Jiří Červenka: A také jsme pořídili stroj na točenou zmrzlinu. Přes léto začneme vyrábět domácí zmrzlinu z našeho mléka a ovoce.

Pro děti také organizujete řadu akcí...

Jiří Červenka: V rámci příměstských táborů nebo škol máme pro děti připravený celodenní program. Děti si u nás vyrábějí vlastní sýr, povozí se na koni, povíme jim, jak to na statku chodí a tak dále.

Martin Lajda: Největší zážitek pro ně bývá právě výroba vlastního sýru. Z toho jsou nadšené.

Jak vás poslouchám, práce je před vámi stále dost. Občas je ale potřeba i vydechnout. Čím dobíjíte baterky?

Jiří Červenka: Když mám volnou chvilku, zajdu si třeba do ohrady za zvířaty a lehnu si tam nebo se opřu o krávu a užívám si klidu. Bez telefonu a všeho rušivého. Prostě jen vnímám klid, přírodu a zvířata. To mi ke spokojenosti úplně stačí.

Martin Lajda: Nebo jdeme do našeho sadu, který je úplně odříznutý od civilizace. Tam si opečeme špekáčky a jsme spokojení.

Rychlá otázka na závěr. Co máte na farmaření nejraději?

Jiří Červenka: Baví mě především to, že v tom vidím smysl a že se neustále posouváme. Dělá mi radost, když vidím, že naši zákazníci jsou spokojení.

Martin Lajda: Mám to podobně. Nejvíce mě baví, když vidím spokojenost lidí okolo. A také to, že jim mohu nabídnou něco, co nikde jinde neseženou. Vše si chystáme sami a lidé si toho cení...