Jsem přísný, ale spravedlivý. Tuto větu nesčetněkrát slyšely moje dcery, teď už ji přenáším i na vnuky. A jelikož chci být vážně spravedlivý, tak musím alespoň občas věnovat nějaká písmenka také druhému vnoučeti. Jak by k tomu Vašík přišel, kdybych psal pořád jenom o jeho sestře. Taky nemůžu riskovat, že až bude v dospělosti hrát za Liverpool, tak dědovi nepošle lístky na zápas jen kvůli tomu, že psal výhradně o Izabelce. 

Co byste tedy měli o Vaškovi vědět? V polovině října bude mít pět měsíců. Je extrémně hodný. Na dědu reaguje výhradě pozitivně. Svoji radost, že mě vidí, zpravidla projevuje tím, že se buď bezelstně usmívá nebo mě počůrá, případně poblije. Oproti Izi žádná změna, jen jí věrně kopíruje. 

Přestože je mezi námi krátkou dobu, máme za sebou společně nachozených desítky kilometrů. Vycházky s kočárkem, to je super relax. Václav I. nikdy nemarní čas, většinou zhruba do tří minut usíná. Má to jedinou chybičku, jakmile kočár zastaví, okamžitě se probouzí. Zde je na místě vzkaz pro lidi, které potkávám. Ne, nejsem debil, když vozím kočárek zásadně na boku chodníku po trávě. Chápejte – na trávě nebo kamínkách to drncá, což je základní předpoklad pro Vašíkovu spokojenost. 

I obyčejná procházka s kočárkem se může proměnit v adrenalinovou záležitost. To když nastane souběh několika faktorů najednou. Vašek se probudí, má hlad a dává to docela hlasitě najevo. Izabelka současně odmítne pokračovat dál na kole a dává to hlasitě najevo. Není úplně snadné nést vnučku na krku, vnuka na rukou a přitom ještě vézt kočárek, na kterém máte naložené dětské kolo. To bývá velká výzva. 

Drobnou výhodu spatřuju v tom, že Vašek zatím neumí mluvit. Takže zatímco Izi moje „machrování“ před cizíma maminama vždycky shodí hlasitým voláním „dědo, pojď sem”, tak Vašík zatím moje divadlo ve stylu „sympatický tatínek v letech se vzorně stará o synka” nijak nekazí. 

Vnouček přišel na svět v naprosto správný čas. Izi nastoupila do školky, zvládá to tam skvěle, bohužel ani za dědou nebrečí, takže mi malý budoucí fotbalový reprezentant dokáže zaplnit „díru” v hledání náplně volného času. Snažím se nabízet k hlídání co možná nejčastěji. 

Až si říkám, jestli náhodu nejsou dcera se zeťákem z mých SMS zpráv na prášky. Mám pro tyto esemesky jasně dané schéma: ráno píšu „ještě spíte?“, během dne posílám „hola hola, děda volá” nebo „jak se máte, co děláte”, večer pak zpravidla „už spíte?”

Vše nasvědčuje tomu, že vztahy mezi oběma sourozenci budou v cajku. Izabelka nežárlí a fakt, že po třech letech v domácnosti tak trochu „spadla z lopatky”, bere naprosto v pohodě a s úsměvem. Vašíka má ráda. Snad jen jednou projevila nevoli, že se věnuju jemu a ne jí. A udělala to s velkou grácií, nezuřila, neplakala, jen prostě stála v koutku a se smutným výrazem v očích prstem ukazovala uraženě na mě, že držím Vašíka a nevěnuju se jí. 

Počítám s tím, že dilema vnuk nebo vnučka bude časem nabírat na intenzitě. A v tuto chvíli netuším, jak se s tím poperu. Ale určitě budu spravedlivý.