Když jsem si v regionálním tisku přečetla, že umřela oblíbená smuteční řečnice, okamžitě mi blesklo hlavou: a kdo jí bude mluvit na pohřbu? Stačila si, mezi řečí, vychovat svou nástupkyni? 

Tak jako bývaly v dobách minulých na každém dobrém pohřbu plačky, které rozjížděly emoční poryvy, tak byli a mnohdy dodnes jsou součástí posledních rozloučení placení řečníci, popravdě většinou ženy. Dává to smysl, když o zesnulém či zesnulé mluví někdo, kdo profesionálně odvede svou práci. Jeho hlas se neláme v plačtivém tremolu. Mluví srozumitelně, aby bylo rozumět každému slovu navzdory posmrkávání posluchačů. Bere tu tíhu okamžiku na sebe. Většinou s patosem, který je na hranici vkusu, ale kdo by v takovou chvíli řešil malichernosti.

Po pravdě, není to asi vysněná brigáda či snadný přivýdělek. Je to služba bez konce, protože lidé umírají každý den. V kostele se této role ujímá farář, v případě některých církví i farářka. Ale při civilních obřadech je třeba mít po ruce někoho, kdo zvládne přečíst připravené vzpomínky pozůstalých nebo použije obecné fráze tam, kde nikdo vzpomínat nechce. Proto je dobré se na svůj odchod zavčasu připravit, ideálně si smuteční řeč na vlastní pohřeb připravit předem. A taky playlist skladeb, které mají zaznít. 

Pokud máte svou oblíbenou písničku, kterou můžete poslouchat pořád dokola až za hrob, napište ji k instrukcím do seznamu. Určitě na tom není nic špatného, myslet na věci poslední. Ale ve jménu těch, kteří vás možná o pár let přežijí, moc prosím: napište si skladby na papír, založte je do obálky a přidejte k rodnému listu. Až přijde váš čas, pozůstalí jistě budou vaše přání ctít. Ale do té doby, proboha, nikomu neříkejte, jaké je složení vaší závěrečné hitparády. Nikomu. A už vůbec ne své rodině a blízkým přátelům.

Já znám song připravený na pohřeb mé maminky. Těší se skvělému zdraví a veselé mysli, ale když v rádiu zaslechnu Kolo mlýnské v srdci mém, moje srdce se na chvíli zastaví. Nenávidím tu písničku od chvíle, kdy vím, že je na seznamu. Nechci ji slyšet. Nikdy! Svoji vlastní písničku Lover, Please Stay od Nothing but Thieves můžu naopak poslouchat od rána do večera. Ups! Že bych taky prozradila něco, co vědět nechcete? 

Pokud jde o smuteční řeč, je to mnohem těžší. Přesto je to jedno z mých oblíbených kreativních cvičení. Jak chcete, aby na vás lidé vzpomínali? Co chcete, aby se o vás po smrti říkalo? Napište si to, zkuste to přečíst. Protože když si tohle ujasníte, můžete si položit tu jedinou zásadní otázku: co pro to můžu udělat, dokud ještě žiju? Mým největším přáním je žít tak, aby se jednou lidé při vzpomínce na mě bezděky pousmáli. Pokud ale zemřu jako slavná, leč nepřístupná nositelka Nobelovy ceny za literaturu, budeme se s tím muset všichni nějak vyrovnat.  

Ať už si jen tak pro zábavu napíšeme smuteční řeč nebo vybereme oblíbené skladby, možná se budeme připravovat na něco, co vůbec nenastane. Ne že bychom byli nesmrtelní, ale lidé jsou stále méně odolní čelit emočně vypjatým situacím. Postupně city a těžké chvíle eliminujeme a vytláčíme je nejen ze života, ale i ze smrti. Dnes už se téměř na žádném pohřbu nekondoluje, protože si to rodina nepřeje. Čelit nekonečné řadě těch, co vám chtějí vyjádřit soustrast, je těžké. Bývala to součást truchlení. Ale kdo dnes chodí v černém na znamení smutku? Smutek se prostě nenosí.

Jestli je to dobře, nebo špatně, to nedokážu posoudit. Nemůžeme si vybrat, jak z tohoto světa odejdeme. Určitě je dobré si v hlavě ujasnit, jakou poslední cestu si přejeme. Ovšem nejdůležitější ze všeho je užívat si života a být laskavým člověkem. Jediné, co po nás na tomto světě opravdu zůstane, je vzpomínka na to, jak se lidi s námi cítili. Pracujeme na tom, dokud je čas. 

Krásné léto!