Unikátní vzdělávací hra chce ukázat, že i procvičování české gramatiky může mít podobu dobrodružné výpravy. 

Než začneme, řekněte mi, co vás tento týden nejvíc potěšilo, ať už profesně nebo osobně?

Asi nejvíce mě potěšila jedna zpětná vazba, kterou jsem dostal od rodičů, kteří s dětmi testují naši hru. Paní si našla moje číslo a rovnou mi volala s tím, že její děti hra opravdu baví a že by ji ráda doporučila i ve školní komunitě, kde působí – tam je kolem padesáti rodin. Z takových zpráv mám vždy velkou radost, protože najednou vidíte, že vaše práce opravdu něco znamená. A co se týká nepracovní radosti, tak tou jsou moje dvě děti – to je každodenní radost.

Tak pojďme nejdřív k té práci. V těchto dnech oficiálně vyšla vaše nová vzdělávací hra s netradičním názvem Češťyňák, která chce děti motivovat k prohlubování znalosti češtiny zábavnou formou. Jak vznikla myšlenka na takovou hru?

Vznikla z potřeby. Rok jsem působil jako průvodce pro děti ve věku 3. až 5. třídy v komunitní škole a denně jsem sledoval, jak je pro ně český jazyk těžký a složitý. Zábava je u něj skoro nulová a motivaci k procvičování složitějších jevů je obtížné dlouhodobě udržet. V té době jsem už znal nějaké edukativní hry především z matematiky a tak jsem hledal něco podobného pro češtinu. Ale marně. Hry, které existovaly, byly buď jen digitalizovaná cvičení nebo nudné procvičování bez zábavy. 

Takže jste se jako učitel tehdy rozhodl, že naprogramujete pro děti vlastní hru? 

Ano. Myšlenku jsem představil dětem a hned jsme na ní společně začali pracovat. Vysvětlil jsem jim, jak se hra bude hrát, a ony mi pomáhaly vytvářet příběh, postavy, mini hry i jednotlivé úkoly. Na konci školního roku jsme měli hotový prototyp. Děti kreslily ilustrace, přicházely s nápady, jak propojit procvičování gramatiky s herními aktivitami. Takže hra od začátku vznikala tak, aby děti bavila. I když je o češtině. A rodiče ji mohli svým dětem pustit bez výčitek svědomí. Postupně se pak kolem projektu začal formovat tým nadšenců – pedagogů, programátorů, grafiků a dalších odborníků.

Jak by tedy měla vypadat moderní vzdělávací hra, která dokáže zaujmout dnešní děti, přitáhnout je příběhem a zároveň je motivovat k procvičování češtiny? Jaké prvky jsou podle vás klíčové, aby děti nejen hrály, ale skutečně se při tom i učily a bavily?

Byl to samozřejmě oříšek, ale díky tomu, že jsme hru od začátku připravovali ve spolupráci s dětmi, vyhnuli jsme se snad slepým uličkám. Motivujeme je především dobrodružným příběhem plným záhad a dobrodružství, který chtějí dohrát až do konce. To je základ. Důležitá je postava, se kterou se mohou ztotožnit, a krásná pixel-art grafika s animacemi. K tomu přidáváme herní mechaniky, jako je objevování světa, vylepšování postavy nebo kutilství – děti se tak baví a ani si nevšimnou, že zároveň nenásilně procvičují češtinu. 

Jaké konkrétní gramatické jevy hra procvičuje?

Zaměřili jsme se na ty nejtěžší pravopisné jevy pro děti na prvním stupni. A to jsou slovní druhy, měkké a tvrdé souhlásky, vyjmenovaná slova či shoda podmětu s přísudkem. A prostřednictvím hry chceme, aby se děti s jazykem setkávaly pravidelně, každý den. Proto má hra unikátní systém omezení herního času na třicet minut denně, během kterého děti splní úkoly ve hře, posunou děj, procvičí si gramatiku a po dosažení limitu se hra sama zastaví a malého hráče upozorní, že je čas na jinou aktivitu. Tím udržujeme rovnováhu mezi zábavou a vzděláváním. 

Říkal jste, že na začátku vývoje stály děti. Jakou roli pak sehrály v další fázi vývoje? Jak jste si testovali, že hra má skutečně větší potenciál? 

Když jsem měl hotovou hrubou verzi, která už se dala nějakým způsobem hrát, už jsem ve škole neučil. Ale za dětmi jsem chodil dál a sledoval je při hře, čemu rozumí, čemu ne, co je pro ně těžké a co zvládají. Bylo to takové první „ořezávání“, učení se z jejich reakcí. Potom, když vznikla ucelenější část hry – konkrétně úvodní kapitola ve vesnici – domluvil jsem si oficiální testování na základní škole ve Valašských Kloboukách. Měl jsem k dispozici dvě třídy třeťáků. Děti během hodiny češtiny seděly u počítačů, hrály „Češťyňáka“ a já je pozoroval. Po skončení vyplnily dotazníky, kde hodnotily, jak se jim hra líbila, a já si zároveň zapisoval, kde se zasekly a co jim dělalo potíže.

Výsledek mě potěšil i překvapil. V průměru hra dostala čtyři až pět srdíček z pěti a devadesát procent dětí řeklo, že se jim líbila. Samozřejmě se našli i tací, kteří nadšení nesdíleli, ale to je přirozené – nikdy se nezavděčíte úplně všem. Zajímavé pro mě bylo, že pozitivní reakce nepřišly jen od kluků, ale i od děvčat, u kterých jsem si tím zájmem zpočátku nebyl jistý. Tahle zkušenost byla pro mě zásadní. Díky testování jsem mohl hru upravit dřív, než bych ji pustil na trh a zjistil, že děti nebaví. 

Jaké největší překážky jste museli při vývoji hry překonat?

Bylo jich hodně. Tou největší jsou samozřejmě finance. V tomhle ohledu pro mě byla obrovským impulzem účast v podnikatelském akcelerátoru „Můj první milion“. Díky němu jsem viděl, že projekt má potenciál, podařilo se mi ho přetavit do řeči čísel, sestavit byznys plán a hlavně – získal jsem konečně sebevědomí, které jsem do té doby postrádal. Přestal jsem se bát vzít si půjčku nebo zaplatit si první pomocníky, například grafičku, protože jsem viděl, že čísla dávají smysl.

Postupně se mi podařilo zajistit i další podporu – sehnal jsem soukromou osobu, která byla ochotná projekt financovat za rozumný úrok, lepší než jaký bych získal u banky. Díky tomu se hra posunula a já měl jistotu, že na tom nemusím pracovat úplně sám. A další problém byli lidé. 

V jakém smyslu? 

Sehnat kvalitní a spolehlivé lidi do týmu. Na začátku jsem se totiž snažil hledat spolupracovníky hlavně v našem okolí, aby mohli dojíždět do kanceláře do Valašských Klobouk a pravidelně se potkávat. To mě hodně zbrzdilo, protože regionální okruh byl přirozeně hodně omezený. Uvědomoval jsem si, že u videohry se dá fungovat i na dálku, ale zároveň je tvorba hry hodně kreativní proces, který podle mě nejlíp funguje, když se lidé setkávají osobně a vzájemně si vyměňují nápady. Nakonec se podařilo najít kompromis. Mám pár lidí, kteří jsou zblízka a můžeme se víc potkávat. Většina týmu je ale rozesetá po celé republice a dokonce i v zahraničí – třeba tvůrce hudby je z Rumunska. Dnes náš tým tvoří zhruba dvanáct lidí různých profesí od grafiky přes programování až po marketing. A já si můžu říct, že jsem si splnil sen – založil jsem vlastní herní studio.

A to nese docela originální název – Hore Hrou. Vysvětlíte jeho význam?  

Název „Hore Hrou“ má dvojí význam. Jednak odkazuje na naše valašské kořeny – chceme ukázat, odkud pocházíme. Proto slovo „hore“ jako nahoru. A zároveň vyjadřuje i filozofii našeho studia: naše hry by měly vždy vést k obohacení hráče, k jeho vnitřnímu rozvoji. Chtěl bych vytvářet hry, které mají smysl a které mohou lidem pomoci prohlubovat vztahy nebo rozvíjet dovednosti. „Hore Hrou“ není o objemech zaměstnanců nebo o komerční expanzi. Je to spíš o partě lidí, kteří sdílejí stejnou myšlenku, baví je pracovat na projektech, které mohou posouvat hráče dál, a chtějí se při tom dobře bavit.

Když už mluvíme o češtině — jaký k ní máte vy osobně vztah? Jaké jsou vaše vzpomínky na hodiny češtiny? 

Osobně vnímám výuku češtiny smíšeně. Jako dítě jsem češtinu bral jako něco, co je potřeba zvládnout. Dokud to dávalo smysl, bylo to v pohodě. Třeba rozdělení na životná a neživotná podstatná jména. To mi zprvu připadalo, že dává smysl. Ale když jsem pak zjistil, že i tady existují výjimky, které tu logiku narušují, tak jsem vlastně rezignoval na představu, že jde o systém, který se dá naučit. Došlo mi, že čeština je víc o pocitu než o striktním dodržování pouček.

A právě k tomu se snaží přispívat i naše hra. Myslím si, že děti potřebují češtinu zažívat co nejčastěji a v co nejrůznějších podobách – v příběhu, v úkolech, v rozhovorech. To je podle mě, z pohledu logicky uvažujícího programátora, jediná cesta, jak si osvojit pravopis. Proto jsme do hry zařadili i delší texty, které si děti musí přečíst a na jejich základě pak odpovídat na otázky. A také dialogy mezi postavami. Zvažovali jsme i dabing, nakonec necháváme veškerý text dětem k přečtení, protože kdybychom je dětem jen „odříkali“, přišli bychom o velký kus potenciálu, který Češťyňák nabízí.

Člověk si řekne, že když nějaké studio vyvíjí hry, tak je částečně pracovní náplní lidí i hraní jiných konkurenčních her. Je to tak, nebo se mýlím? Jak to máte vy s hraním videoher v práci? 

Já videohry hraju rád. Jednak pro zábavu, ale jak říkáte, je to hlavně abych sledoval trh a trendy. Teď mám dvě děti a firmu, takže času moc není. Kdysi jsem si dokonce v práci vyhradil páteční odpoledne jen na hraní, protože jinak bych si na to čas nenašel. Vydrželo mi to asi měsíc, postupně mi herní okénko přehlušila práce na hře. 

A co je nebo bylo pro vás ve vývoji hry největší inspirací?

Kromě dětí? Hlavně indie hry a pixel-artové tituly. Sleduji, jak se tvoří mechaniky, jak tvůrci dávkují obtížnost a jak motivují hráče. A velkou inspirací mi byla hra Matemág, která je založena na procvičování matematiky založené na metodě profesora Hejného. Obdivuju, jak chytře dávkují ve hře dětem obtížnost a umožňují dětem přemýšlet z různých úhlů.

První díl Češťyňáka je venku. A co bude dál? Můžou se rodiče a děti chystat na pokračování? 

Už pomalu začínáme pracovat na dvojce, máme rozepsaný příběh. Ale ještě než se na druhý díl, který bude zaměřený na látku 4. třídy, pustíme, čeká nás ještě docela dost programátorské práce na právě vydaném pilotu. Chceme dál vylepšovat uživatelskou zkušenost a ladit detaily. Následovat by pak měl třetí díl pro 5. třídu a čtvrtý pro 6. třídu. Vlastně už když jsem vyučoval na komunitní škole, napadlo mě, že by bylo skvělé vytvořit herní mechaniky, které by hravou formou procvičovaly učivo klidně až do 6. třídy. A to je teď náš cíl – postupně budovat sérii her, která děti provede češtinou krok za krokem.

MARTIN ŠENKEŘÍK

Narodil se v roce 1985.
Vystudoval GaOA Valašské Klobouky.
Prošel si jako programátor kolečko různými start-upy (např. Liftago).
Od roku 2017 žije v Brumově-Bylnici.
Založil herní studio Hore Hrou s. r. o.
Mezi jeho koníčky patří cestování a ochutnávání světa.
Má dvě dcery.