Není žádným tajemstvím, že právě Jan Antonín Baťa na svého o dvaadvacet let staršího sourozence, zakladatele světového obuvnického impéria, jenž mu byl po celý život vzorem, navázal nejenom po stránce pracovní, ale do jisté míry také myšlenkové, a to v rámci důkladně nastolené firemní filozofie.

„My ve Zlíně nevěříme na bohatství peněz, bot, fabrik a drahokamů. Věříme na bohatství lidských schopností, kázně, píle a věrnosti. Věříme na bohatství lidského štěstí, jaké je v práci. Vychovávejte republice muže a ženy, schopné vytvářeti pracovní příležitosti podnikatele.“
J. A. Baťa

Jan Antonín Baťa se narodil v březnu 1898 v Uherském Hradišti jako jedno z pěti dětí z druhého manželství Antonína Bati s manželkou Ludmilou. Konkrétní den jeho narození ovšem není zcela jasný – v rodině se traduje, že přišel na svět 7. března, matrika pak zaznamenává 11. března. V Uherském Hradišti vychodil obecnou školu, avšak poté na přání svého bratra Tomáše přešel do Zlína na školu měšťanskou. Do firmy Baťa nastoupil 1. června 1912 ve věku čtrnácti let. Pracovní zkušenosti postupně získával nejenom ve Zlíně, ale také v cizině – například v Německu či v Anglii.

V roce 1920 vedl nepříliš úspěšně pobočnou továrnu firmy Baťa v americkém Lynnu a po vojenské službě a sňatku s Marií Gerbecovou, dcerou zlínského městského lékaře, se vrátil do bratrova zlínského podniku, v němž zastával řadu vedoucích pozic. Pracoval jako vedoucí nákupního oddělení, poté náležel ke skupině sedmnácti vedoucích, kteří v roce 1929 tvořili širší vedení firmy.

Po tragickém úmrtí Tomáše Bati v červenci roku 1932 se stal Jan Antonín Baťa šéfem firmy a patřil spolu s Dominikem Čiperou a Hugem Vavrečkou k jejímu tříčlennému vedení, které nadále úspěšně rozvíjelo koncernovou politiku a strategii firmy, zvláště její strojírenský, chemický a stavební program.

V době, kdy stál v čele firmy, byl ve Zlíně založen Studijní ústav, Škola umění a byly zde pořádány rozsáhlé přehlídky moderního umění, takzvané Zlínské salony. Nejvýraznější budovou, která byla za Jana Antonína Bati postavena, je takzvaná jedenadvacítka, chcete-li Baťův mrakodrap – v roce 1939, kdy byl zkolaudován, druhá nejvyšší užitková budova Evropy. Mrakodrap byl správním a administrativním centrem firmy Baťa, nyní je sídlem Krajského a Finančního úřadu Zlínského kraje. Budova patří ke kulturním památkám České republiky a turisty láká pověstnou pojízdnou kanceláří, ve které však žádný z Baťů nikdy neúřadoval, ačkoliv mnohé legendy praví opak.

Jan Antonín Baťa procestoval Evropu, Afriku, Asii a Ameriku, zaměřoval se na propagaci a reprezentaci Baťova koncernu, mimo jiné třeba svou cestou kolem světa uskutečněnou letadlem, lodí a vlakem v roce 1937. V roce 1938 se dočkal čestného doktorátu technických věd Vysokého učení technického Dr. Edvarda Beneše v Brně.

„Sebevědomí je znamenitá věc. U našich mladých mužů ve Zlíně je přímo vědecky pěstujeme. Jsou ovšem různé druhy sebevědomí. To naše zlínské: dovedu, dokážu, provedu, vytrvám, zvítězím.“
J. A. Baťa

Dlouhodobě se zabýval také otázkami národohospodářskými. Ve třicátých letech rozvíjel firemní myšlenky, jak by mohlo celé Československo dosáhnout ještě vyšší úrovně v ekonomické, technické i dopravní oblasti a vypočítal, že pomocí lepších metod v zemědělství celá země uživí až 40 milionů lidí. V souvislosti s následným vydáním jeho knihy „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“ v roce 1937 prohlásil: „Projížděje za svou prací světem poznal jsem téměř všechny státy a většinu kulturních národů. Není to pouze láska k rodné zemi, nýbrž i zkušenost a přečetná srovnání, jež mne vedou k závěru, že Československo je od přírody jedním z nejbohatších a nejpříznivějších krajů na světě. Jeho obyvatelstvo patří k nejnadanějším a nejpracovitějším lidem světa. Je pravda, máme své chyby. Hlavní spočívá v nedostatku iniciativy a ve strachu před ní. Obojí se projevuje strachem z podnikavosti a váhavostí při budování nutných podniků. Ale tyto chyby lze velmi rychle a velmi snadno odstranit. Ovšem – pouze jediným prostředkem: prací a odvahou k iniciativě.“

Stále častěji musel čelit výzvám politicky konfliktní druhé poloviny třicátých let, ať již v podobě angažování se v sudetoněmecké otázce, veřejně diskutované prezidentské kandidatury v roce 1938 nebo ostře medializované oponentury prezidentu Edvardu Benešovi a pomnichovské politiky Druhé republiky. Předválečné dočasné zatčení gestapem při záboru Sudet v polovině listopadu 1938, nejspíše vynucená osobní setkání s Hermannem Göringem, definitivní odchod z Protektorátu Čechy a Morava v červnu 1939 do USA a v lednu 1941 do Brazílie a také opatrnický postoj k Benešově exilové politice znesnadnily Baťovo válečné i poválečné postavení. Dostal se na dvě černé listiny a v květnu 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k patnácti letům vězení, ztrátě občanských práv a konfiskaci veškerého československého majetku. 

Jan Antonín Baťa byl připraven o takřka veškerý majetek mimo Brazílii (dodejme, že v rámci dlouholetého soudního sporu se synovcem Tomášem Baťou juniorem o vedení firmy Baťa získal továrnu na Haiti a také uspěl při soudním sporu v Nizozemí), ve které vedl svůj průmyslový podnik v nové osadě Batatubě, věnoval se agrární kolonizaci a založil další tři místa – Mariapolis (1942), Bataguassu (1943) a Batayporu (1953). Po vynesení rozsudku reagoval Jan Antonín Baťa dopisem, ve kterém mimo jiné stálo: „Odsoudili jste mě za to, že jsem se veřejně neprohlásil stoupencem zahraniční vlády za války. Kdo z vás, vážení soudcové, se za války veřejně prohlásil jejím stoupencem? Můžete namítnout, že já jsem jako vy v Protektorátě nežil, ale právě jako vy jsem měl ve vlasti desítky příbuzných, tucty osobních přátel a na padesát tisíc spolubojovníků.“

Zemřel 23. srpna 1965 v Sao Paulu, očištění svého jména se však nedočkal, ačkoli se o něj snažil. Rehabilitace se Janu Antonínu Baťovi dostalo až v roce 2007, tehdy Městský soud v Praze anuloval rozsudek z roku 1947 a se soudním rozhodnutím byl spokojen i toho času dvaadevadesátiletý Tomáš Baťa junior, synovec J. A. Bati, který mimo jiné u soudu vypovídal v jeho prospěch. Podle slov Bati mladšího původní proces komunisté zmanipulovali, aby mohli ukrást strýcův majetek: „Jan Antonín Baťa byl celý svůj život poctivý československý vlastenec a toto byla komunistická lumpárna".

„Kdo je podnikatel? Je to člověk, který má vrozené, ale i vychované schopnosti jednati iniciativně, odpovědně a přeměňovati myšlenky ve skutek!“
J. A. Baťa 

JAN ANTONÍN BAŤA POHLEDEM HISTORIKŮ

Hana Kuslová
Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Jan Antonín byl nevlastním bratrem zakladatele věhlasné obuvnické firmy Tomáše a po jeho tragické smrti se možná neočekávaně stal jeho nástupcem. V Československu byl po 2. světové válce odsouzen Národním soudem. Faktem ovšem je, že Jan Antonín Baťa byl Národním soudem osvobozen ve všech bodech obžaloby, které byly proti němu vzneseny, a byl odsouzen za činy, které vůbec nebyly součástí původní obžaloby a jejichž trestnost byla více než sporná. Nebyl odsouzen za zradu ani spolupráci s německými okupanty. Proces s Janem Antonínem Baťou před Národním soudem byl veden po faktické i formální stránce pouze s jediným cílem a tím bylo odsouzení obviněného bez ohledu na předložené důkazy. Jan Antonín Baťa musel být odsouzen Národním soudem, aby neměl možnost odvolání a aby mu mohl být zkonfiskován bez náhrady majetek. Aby byl zdiskreditován on sám, jméno Baťa i celý systém „batismu“, jehož byl hlavním představitelem.

Teprve osmnáct let po pádu totalitního systému se konečně dočkal spravedlnosti. Pražský Městský soud v červnu 2007 na návrh státních zástupců, tedy vlastně žalobců, jeho kauzu obnovil a 25. června zrušil rozsudek Národního soudu. Případ vrátil státnímu zastupitelství k došetření. Státní zástupci dospěli 15. listopadu 2007 k závěru, že nebyl spáchán žádný trestný čin a případ byl založen. Po šedesáti letech byl Jan Antonín Baťa úředně prohlášen nevinným. To, že byl důstojným nástupcem a pokračovatelem Tomáše Bati, se už po roce 1945, tím méně po roce 1948, nepřipomínalo. Když už se muselo hovořit o rozmachu firmy Baťa pod jeho vedením, byla používána jednoduchá argumentace. Tomáš Baťa byl geniální a uměl si vybrat schopné spolupracovníky, kteří bystře plnili jeho příkazy. Jan Baťa byl neschopný megaloman, ale díky ředitelům a vedoucím, které zdědil po svém bratrovi a kteří dokázali napravovat jeho chyby, nedošlo k úpadku a zničení díla jeho předchůdce. Bylo to skvěle vymyšleno a do podvědomí veřejnosti nenápadně a úspěšně vštípeno.

Jan Baťa nastupoval na místo Tomáše, který firmu doslova vydupal ze země, měl ohromné charisma, byl neuvěřitelně silná osobnost a zemřel předčasně a tragicky. Jan byl se svým bratrem srovnáván a přes všechny úspěchy, kterých dosáhl, zůstával a definitivně zůstal v jeho stínu. Jan Baťa měl také smůlu, že nedokázal jednat diplomaticky a svou přímostí si jako běžící pás v továrních dílnách vyráběl vlivné nepřátele. Rovněž měl smůlu, že byl ve svém podnikání úspěšný, takže konkurence přivítala jakýkoliv důvod, který ho dokázal zneškodnit. A ještě měl Jan Baťa smůlu, že spor, který propukl po druhé světové válce mezi ním a synem a manželkou Tomáše Bati, umožnil budoucím pánům firmy i celé země kout železo antibatismu, dokud bylo žhavé. Výsledkem byl Jan Antonín Baťa černý jako uhel, bez špetky dobré vlastnosti v těle.

Jan Baťa se bezesporu zasloužil o rozvoj firmy, kterou vedl, města Zlína i zlínského regionu. Jeho životní příběh stále čeká na objektivní posouzení a zhodnocení bez osobních averzí, předpojatosti a postranních úmyslů. Nechci zastírat, že Jan Antonín Baťa je člověkem, který má moje velké sympatie. Právě proto si však myslím, že stejně špatné jako bylo vytvoření pokřivené podobizny Jana Bati jako zrádce, kolaboranta a neschopného podnikatele, by bylo vylíčení ideálního a dokonalého Jana Bati. Jan Baťa byl člověkem, který měl své klady a zápory jako ostatně každá výrazná osobnost. Jan Baťa nepotřebuje, aby byl idealizován. Dlužíme mu však objektivní zhodnocení jeho života, toho, co dokázal a vytvořil, i toho, co uskutečnit nedokázal.

Ondřej Ševeček
Filozofický ústav Akademie věd ČR

Jan Antonín Baťa (1898–1965) byl svého času jednou z nejvýraznějších postav první Československé republiky. Muž s charismatem, jehož figura lídra dravého koncernu s globální přítomností byla nepřehlédnutelná a v tisku téměř všudypřítomná. Přesto dnes zůstává ve stínu – ve stínu svého staršího bratra Tomáše (1876–1932), zakladatele firmy Baťa, podnikatelské legendy, českého Henryho Forda, jenž z ničeho vybudoval světové impérium. A také ve stínu Tomáše Bati juniora (1914–2008), svého synovce a později chráněnce, který se v nové geopolitické realitě vytvořené druhou světovou válkou dokázal lépe zorientovat, vybojovat a převzít vedení firmy, vysoudit zpět obří majetek na „západní polokouli“ a zachovat značku Baťa ve světě.

Jan Antonín Baťa vstoupil do čela firmy v roce 1932 – v dramatickém období světové hospodářské krize a krátce po tragické smrti jejího zakladatele. Situace nebyla jednoduchá a důvěra veřejnosti nebyla samozřejmá. Přesto se nezalekl. Zvládl roli lídra a firmu nejen udržel, ale vtiskl jí nový směr. Pod jeho vedením Baťovo impérium dál rostlo, zároveň ale získalo kultivovanější tvář – vznikala moderní města, nové továrny, reprezentativní budovy. Důraz na architekturu, urbanismus nebo vzdělání nebyl samoúčelný, ale součástí širší strategie – firma chtěla být nejen efektivní, ale i dobře vypadat a působit moderně. Rok 1932 se tak stal jeho hvězdným okamžikem: čtyřiatřicetiletý muž, plný sil a ideálů, stanul v čele podniku, který znal celý svět. A obstál. Navzdory turbulencím meziválečné doby držel směr, dokud to jen šlo. Přinášel nové vize a dokázal jednat i ve chvílích, kdy se Evropa řítila do zkázy. Nebylo to ale jednoduché – čekala ho druhá světová válka, vyvlastnění majetku, rozpad světa na východ a západ. Světová firma se mu pod rukama doslova rozpadla. Ani ne tak jeho vinou, ale vinou doby. A snad i vinou toho, že byla příliš viditelná a získala i mnoho vlivných nepřátel.

Jeho osobní tajemník z konce třicátých let Vladimír Krejčí (1908–1993) o něm ve svých pamětech napsal: „Šéf není takový silák, nezmar a diktátor, jakým se dělá… je v jádru dobrák, snílek a romantik. Své šéfovské siláctví spíše hraje kvůli lidem, aby v něm viděli druhého Tomáše Baťu.“

Veřejný obraz ale neponechával náhodě. Měl sklon k okázalosti a velkým prohlášením, s oblibou se stylizoval – někdy až přehnaně. Sebeprezentace pro něj byla nedílnou součástí vedení. Vystupoval rozhodně, tvrdě, bez pochyb, i když realita byla složitější. Byl to přímý moravský Slovák, který nešel daleko ani pro uznání, ani pro výtku. Právě tahle jednoznačnost a schopnost jednat bez okolků mu umožnily prosadit se v neklidné době, kdy síla a směr působily přesvědčivěji než pochybnost. Současně si tím ale získával i řadu nepřátel – jeho styl dráždil, působil ambiciózně, někdy vyvolával obavy. Politicky narážel, například na Edvarda Beneše (1884–1948), který vůči němu choval dlouhodobou nedůvěru. Baťovo sebevědomé vystupování, snaha o vliv a podnikatelský způsob uvažování nebyly po chuti těm, kdo prosazovali jiný model moci – méně ekonomický, více politický.

Kdo chce poznat jeho lidskou stránku, stačí, když sáhne po jeho několikasvazkových pamětech. Vyšly tiskem a svědčí nejen o jeho činorodosti, ale i o literárním talentu. Umění vyprávět není málo – je to schopnost poodhalit duši. Na stránkách těch knih ho poznáváme jinak. Ne jako tvrdého a autoritářského šéfa, ale jako člověka. A tam je nám sympatickým a srozumitelným průvodcem po zaniklých světech. Pro mnohé ale přesto byl také zosobněním tvrdého kapitalismu – systému, se kterým chtěli po válce skoncovat. V nové realitě, rozdělené železnou oponou, ztratil nejen vliv, ale i domov. Přišel o firmu, o jméno, o výsluní. A v exilu, odtržen od světa, který pomáhal budovat, trochu zvadl. Zůstala melancholie a možná i tichá jizva na duši. Ukázalo se, že ani výrazné osobnosti nemohou projít dějinami „vymknutými z kloubů“ bez újmy – právě proto, že byly vidět. Nesly odpovědnost, činily rozhodnutí, která z dnešního pohledu mohou být sporná. Ale lze vůbec projít bouřlivým stoletím bez šrámů – pokud jste byli u toho a nesli odpovědnost?