Na cyklu Tradice na Valašsku, ve kterém maloval lidové zvyky a symbolizuju výjevy z jednotlivých tradic, pracoval čtyři roky. Práci mu komplikovala bolest nohou, on ale věřil, že cyklus dokončí. Bohužel se jeho přání už nevyplní. 

Magazín PATRIOT přinesl v lednovém vydání možná úplně poslední rozhovor, který tento osobitý malíř, jehož tvorba se vyznačovala citlivostí, výraznou barevností a schopností zachytit atmosféru i emoce okamžiku, novinářům poskytl. Vyzpovídali jsme ho při slavnostní chvíli, kdy přebíral od Zlínského kraje ocenění Pro Amicis Musae za celoživotní tvorbu. 

Rozhovor přinášíme ve zkrácené verzi jako vzpomínku a poctu této výrazné osobnosti valašské i české kultury. 

Co vás v poslední době nejvíc potěšilo?

Uznání Zlínského kraje, kdy jsem obdržel ocenění Pro Amicis Musae. Jsem opravdu vděčný, že si vzpomněli na ten rozsah výtvarné práce, kterou jsem za svůj život odvedl. Ocenění obsahovalo celou škálu námětů a výtvarných objektů, které jsem vytvořil. Jednak to byly obrazy, ale také věci do architektury, kde jsem pomáhal zlepšovat nebo okrášlit interiéry veřejných budov jako třeba na městském úřadě u nás v Karolince. Jedná se o rozměrnou skleněnou vitráž z leptaných skel a jmenuje se Poezie rodného kraje.

Vy jste začínal v ryze sklářském prostředí. Zavzpomínejte, prosím.

Pocházím z jednoho ze sklářských rodů, které sem do dnešní Karolinky kdysi přišly ze Šumavy, když tady Salomon Reich založil sklárny. Vzal s sebou skláře, kteří tady na Valašsku učili místní dělat sklo. Generace těch sklářů pak na sebe navazovaly. Když byl tatínek sklářem, tak většinou řemeslo přecházelo na děti. Z toho důvodu také moji rodiče měli zájem, abych byl se sklem trošku spojený. Takže jsem už od útlého mládí pomáhal tatínkovi třeba odnášet sklo a dělal prostě všechno, co bylo zapotřebí při jeho práci. Přirozeně jsem se tedy tu myšlenku práce se sklem snažil doplňovat a rozvíjet podle svých schopností. A nebylo to jednoduché. U leptání skla ve sklárně jsem trávil denně osm hodin. Ale celou tu dobu jsem se těšil, až přijdu domů, že budu moct malovat.

Malování byl tedy váš sen?

Ovšem. Mě bavilo vždy víc malování nebo grafika. Přemýšlel jsem, jak zužitkovat tu výtvarnou činnost sklářskou s grafickým řemeslem. To se mi podařilo. Začal jsem dělat leptané grafické věci ve skleněných tabulích. 

Vy jste se podepsal svými řekněme nemalířskými technikami také mimo Karolinku ve spoustě jiných místech po celé Moravě…

Co se týká právě toho leptaného skla, skleněné vitráže jsem instaloval ve spoustě interiérů. Například v Domě kultury ve Vsetíně, pak mám vitráž Léto na Valašské louce v Zašové. Nebo i v Ostravě. Jsou to především interiéry a budovy, kde jsou jako grafické doplňky ve svatebních a obřadních síních.

Jste uznávaný především jako interpret valašské krajiny a vůbec Valašska. Vím ale, že jste se nechal inspirovat také na svých cestách v zahraničí…

Jezdí k nám na prohlídku obrazů spousty návštěv. Říkají, prošel jste mnoho věhlasných světových galerií, třeba pařížský Louvre a další, viděl jste mnoho děl od věhlasných malířů, máte po tom všem ještě chuť malovat? Vždycky říkám: nejenom průtrž mračen, ale i kapka rosy dává rostlině vláhu. Takže nejen Picasso nebo Rembrandt, ale i Hartinger dává trochu vláhy tomu výtvarnému stromu, aby mohl růst.

Měl jste přímo na Valašsku nějaké své vzory z řad místních malířů?

Jeden z velkých mých vzorů byl pan profesor František Podešva. V Praze měl výtvarný salon a studoval u Jana Preislera. Usídlil se tady na Soláni, říkali tomu Valašský Olymp. Měl v úmyslu založit tady na Valašsku pro výtvarníky školu v plenéru.

Jak jste se s ním seznámil?

Když jsem ještě dělal ve sklárnách, v každém závodě byly zájmové kroužky. U nás byl také výtvarný kroužek, který vedl výborný pan Jungwirth a znal se právě s Podešvou. Docílil toho, že když jsme dělali výstavy, profesor Podešva přišel za námi a výstavy hodnotil.  Ale co bylo pro mne ohromné, že když jsem s panem Jungwirthem chodil k němu na Soláň na chalupu do ateliéru, zahořel jsem pro malování. Stalo se to díky tomu mým velkým přáním a cílem, nechat za sebou práci ve sklárnách a jenom malovat. To se mi také nakonec podařilo a stal jsem se profesionálním malířem.

Jak se váš styl během vašeho života vyvíjel? Byl jste myslím zpočátku krajinář…

Byl jsem především krajinář. Důvodem bylo to, že valašská krajina mi naprosto učarovala. Je pro mne natolik zajímavá, pestrá a výtvarná, že stačilo jenom do ní vstoupit a malovat. Samozřejmě jsem prošel Šumavu, Jeseníky, viděl jsem Krkonoše a další naše hory, ale přece jenom valašská krajina mi učarovala ze všech nejvíc.

A důvod?

Když se podíváte kolem, ať je to Soláň, Karlovice, kdekoliv, vidíte paseky, kde žijí lidé, kteří se sžili s tím místem. Pásli ovce, kravičky, měli skromná hospodářství a díky tomu byla valašská krajina přívětivá a zabydlená. Nebyla pustá ani osiřelá.

Postupem času se váš styl stával velmi originálním. Kam až jste se z vašeho pohledu technicky dopracoval? Krajina na vašich obrazech, kterou vidíme z posledního období, už není konkrétní, řekl bych, že už je to laicky řečeno imaginace…

Je to imaginace. Řekl bych, že je to jakýsi poetický romantismus a právě už to není krajina z nápodoby, ale z ideálu, který si dotvářím a ve své mysli představuji. To právě chci divákovi sdělit, aby viděl pohled, který na tu valašskou krajinu mám.

Dá se říct, že je to jakýsi váš vzkaz budoucím generacím?

Ano, chci tím předat vzkaz budoucím generacím o tradicích tohoto kraje, houževnatosti a pracovitosti zdejších lidí. Právě ve styku s místními pasekáři a výtvarnou připomínkou jejich živobytí chci předat dalším generacím, co pro nás udělali a co nám zanechali.

Máte nějaké následovníky?

Příležitostně, když přicházejí návštěvy, předáváme s manželkou v rámci debat i naše vidění výtvarna. Protože výtvarno je ještě trochu o něčem jiném než o napodobování konkrétních objektů.

Jste považován za nestora valašských malířů, máte nějakou radu nastupující generaci výtvarníků?

Mám jeden velký požadavek na mladou generaci. Aby nedbali na to, co se zrovna nosí nebo co je zrovna módní, ale aby měli pokoru a poctivost ve výtvarné práci. Aby si vážili toho, co dělají, a aby se to stalo jejich zaměstnáním a celoživotním posláním. Naši profesoři byli opravdu mistři ve svých oborech, v tom, co dělali, a říkali jednu věc: nejdůležitější je řemeslo. Jak říkali francouzští mistři: métier.

Říká se, že za každým úspěšným mužem jsou většinou minimálně dvě naprosto vyčerpané ženy. Jak je to ve vašem případě?

Moje manželka Jiřina je velkou pomocí při mojí práci. Tím, že také ona je akademickou malířkou a máme spolu vystudovanou školu u akademického malíře Antonína Strnadla, je úžasné, jak se navzájem doplňujeme. Když pracuji na nějaké náročné výtvarné záležitosti, potřebuji s někým konfrontovat, ověřit si svůj názor, abych byl veden tím správným směrem. Právě v mé manželce mám pomocnou ruku, abych věděl, jak to udělat a na jaké úrovni to mít.

Máte nějaké společné dílo?

Něco ano, ale technicky máme každý odlišný přístup. Manželka je přece jenom jemnější a citlivější. Kdežto u mě je to razantní. Hlavně co se týká skleněných plastik a reliéfů. Kdežto ona dělá většinou jemnou grafiku a perokresby a velké textilní tapiserie. 

Vaše obrazy můžeme vidět různě po galeriích ve Vsetíně nebo Luhačovicích. Vy jste ale vystavoval také ve zlaté kapličce českého malířství…

Před dvěma lety jsme měli vůbec první výstavu u Mánesů v Praze. Ještě když jsem studoval v Praze, chodil jsem do Mánesa na výstavy a říkal jsem si tehdy: Kéž by se mně podařilo, abych tady mohl vystavovat… Abych přiblížil, co to pro mne znamená, tak jak mají divadelníci Národní divadlo, tak my máme Mánes. A to se mi podařilo. Za to jsem nesmírně vděčný. Považuji to za vrchol a zadostiučinění, že jsem mohl vystavovat v takovém prostředí.

ILJA (JILJÍ) HARTINGER

• Narozen 20. srpna 1935 do sklářské rodiny.
• Dětství strávil v Karolince (dříve Karolinina Huť) na Valašsku.
• Akademický malíř a grafik.
• Člen Svazu výtvarných umělců od roku 1963.
• Je jedním z významných výtvarných reprezentantů Valašska, s tvorbou silně zakotvenou v regionální krajině a kultuře.
• V letech 1952–1957 studoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Brně.
• V letech 1957–1963 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze – na katedře malby a grafiky u prof. Antonína Strnadela.
• Po absolvování VŠUP se vrátil na Valašsko, kde žije a pracuje.
• Zabývá se širokým spektrem výtvarných technik: volná i užitá grafika, malba olejem, kvašem, akvarelem a pastely, textilní tapisérie a art protisky, monumentální dekorativní sklo (vitráže a leptaná skla).
• Výtvarná témata: váže se především k valašské krajině, její atmosféře, ročním proměnám a tradicím.