Při příležitosti letošního jubilea se nabízí ohlédnutí, avšak jedno je jisté – Městské divadlo Zlín hledí hlavně kupředu a těší se na nové výzvy, které na něj během aktuální sezony čekají. Nejen o nich se v rozhovoru rozpovídali umělecký šéf Patrik Lančarič a dramaturgové Katarína Koišová a Vladimír Fekar.

V jaké kondici je zlínský herecký soubor na začátku letošní slavnostní sezony?

Lančarič: Soubor je momentálně ve velmi dobré kondici, což se promítá do celkové atmosféry v divadle. Je stabilní, vyvážený, a to jak generačně, tak genderově, ale především disponuje výraznou uměleckou kvalitou.

Mimochodem, Patriku, jak se ohlížíš za svým dosavadním působením na pozici uměleckého šéfa?

Lančarič: Uplynulých osm let bych rozdělil na tři určující etapy, a sice na etapu „před covidem“, etapu „covidovou“ a pak tu „po covidu“. Na téma covidu už není třeba cokoliv dodávat, všichni jsme rádi, že je toto období za námi, každopádně do mého zlínského působení vstoupilo zásadně. Všechno, co jsme v divadle do té doby rozpracovali, bylo najednou přerušené prakticky na tři sezony. Považuji za velmi důležité, že jsme právě tyto časy ustáli se ctí, ba co víc, že jsme situaci v divadle stabilizovali a mohli začít znovu naplno systémově i umělecky tvořit a růst. Poslední sezony svědčí o tom, že se nám to daří, a opět i za podpory města a našich skvělých diváků sebevědomě stoupáme vzhůru.

Zlínské divadlo mělo odjakživa celorepublikový zvuk. Platí to podle vás stále?

Fekar: Děláme všechno pro to, aby se zvuk divadla republikou šířil i nadále...

Lančarič: Přesně tak. Ale abychom nemluvili jen do větru, ukázat si to můžeme na konkrétních příkladech. Každý rok vidíme na přehlídce Zaráz, kterou pořádáme společně se Slováckým divadlem, rozbory odborné kritiky a častokrát během nich zaznívá velmi vysoké hodnocení zlínského souboru i naší dramaturgie právě v kontextu celorepublikovém. Za posledních osm let jsme měli celkem čtyři širší nominace na Cenu Thálie, což taky o něčem svědčí, stejně jako skutečnost, že inscenace Osobní poplach a EGBDF, společný projekt s Filharmonií Bohuslava Martinů, rezonovaly divadelní obcí, a dokonce je natočila Česká televize. Inscenaci Masaryk/Štefánik, významný koprodukční projekt s Divadlem Aréna v Bratislavě, natočila zase Slovenská televize. Prosazujeme se i na jiné úrovni, kupříkladu náš loňský vizuál byl zařazen mezi čtyři nejinspirativnější v České republice, hned vedle Národního divadla a Divadla Pod Palmovkou.

Koišová: Snažíme se zvát ke spolupráci zajímavé tvůrce s celorepublikovým významem. A pokoušíme se o dramaturgii, která je na region odvážná – dáváme prostor novým neověřeným textům, hledáme témata, která rezonují. Zlínské divadlo se nikdy nespokojilo s tím být jen takzvaným „regionálním kulturním stánkem“. Vždy chtělo být součástí širšího divadelního kontextu v rámci celé republiky. A já myslím, že se nám to daří i dnes. O tom jistě svědčí i naše opakovaná účast na prestižních festivalech nebo celorepublikový věhlas, který má náš česko-slovenský festival Setkání Stretnutie.

Pokud bychom se podívali zpět za těmi uplynulými osmdesáti lety, jakými proměnami zlínské divadlo prošlo? Mířím tou otázkou k jeho nejvýznamnějším etapám, které můžeme považovat za jakési pomyslné vrcholy.

Koišová: Zlínské divadlo prošlo za osmdesát let několika zásadními etapami, které se dají označit za vrcholy. Hned po válce se stalo sebevědomou profesionální scénou. Velkým milníkem bylo otevření nové budovy v roce 1967. Zlín tehdy získal nejen moderní divadelní prostor, ale vlastně i nové kulturní centrum města. Zahájení sezony bylo velkou událostí a inscenace, které tu vznikaly, vzbudily zájem odborné veřejnosti. Rok 1968 pak ukázal divadlo i jako aktivní součást společenského dění – reagovalo na okupaci aktuální dramaturgií i díky odvážnému dramaturgovi Otakaru Roubínkovi. Následující sedmdesátá a osmdesátá léta jsou spojena se jmény režiséra Aloise Hajdy, dramaturga Miroslava Plešáka, Ludvíka Kundery a ředitele Miloše Slavíka. Společně vtiskli divadlu jasný umělecký program, díky němuž se s inscenací Muž jako muž v režii Aloise Hajdy dostali až na prestižní festival v Berlíně a divadlo patřilo k tomu nejlepšímu, co tehdy československá divadelní tvorba nabízela.

Navzdory dobovým omezením se tu objevovaly inscenace i osobnosti, které mají dodnes velký význam pro celé české divadlo.

Koišová: Přesně tak. Zlomovým okamžikem byl také rok 1989, kdy se divadlo stalo centrem revolučního dění. Otevřel se prostor pro svobodnou dramaturgii, experiment a odvážnější inscenace. Velkou roli sehrál i festival Setkání Stretnutie, který začal do Zlína pravidelně přivádět špičkové soubory z celé republiky i ze zahraničí a dal tak divadlu nový rozměr. Dalším milníkem byl příchod Petra Michálka, který po personálních otřesech a změnách ve vedení přinesl stabilitu. S ním se divadlo nadechlo k nové kapitole i díky jeho koncepci postavené na otevřené komunikaci a aktivní práci s diváky i komunitou. V posledních letech pak sledujeme jednak modernizaci budovy, jednak vznik silných hereckých generací i dramaturgii, která se nebojí nových textů ani současných témat. A právě ta schopnost proměňovat se, reagovat na dobu a přitom si držet kvalitu je podle mě největším vrcholem osmdesátileté historie.

Místní divadlo bylo odjakživa společensky angažované. Důkazem jsou jeho zmíněné aktivity v období normalizace a sametové revoluce, ale i v poměrně nedávném období „Ovčáčků“. Čím si vysvětlujete, že je ve Zlíně tolik odvahy?

Koišová: Odvaha a společenská angažovanost zlínského divadla úzce souvisí s lidmi, kteří zde působili – s režiséry, dramaturgy i herci od poválečných let až po současnost. Díky jejich odhodlání, občanské angažovanosti, potřeby reflektovat aktuální dění a aktivně se na něm podílet a posouvat hranice dokázalo divadlo reagovat na dobu, ať už v období normalizace, sametové revoluce nebo i v porevolučním období. Jsou to jednotlivci nejen ve vedení, ale napříč všemi složkami, kteří umožnili, aby divadlo nikdy nebylo jen kulturním stánkem sloužícím pouze k zábavě, ale stalo se prostorem k diskusi, podněcovalo kritické myšlení a hledalo obsah a jazyk pro celospolečenský dialog. Byla bych ráda, kdyby si toto ponechalo i do budoucnosti.

Kdy se naopak divadlu příliš nedařilo? Dají se pojmenovat i tyto etapy?

Fekar: Divadlo se opakovaně muselo vyrovnávat se změnami, které jej na čas destabilizovaly nebo takřka paralyzovaly, ale myslím si, že pak se vždy ukázala jeho síla. Mám na mysli například nucený odchod režiséra Pokorného a dramaturga Roubínka po roce 1968 nebo období po nestandardním odvolání ředitele Miloše Slavíka v roce 1986. Obdobně složitým obdobím si muselo divadlo projít i po nečekaném odvolání uměleckého šéfa Doda Gombára. Nelehké byly i roky za pandemie covidu. Ve výsledku se ovšem divadlo jako instituce vždy zocelovalo.

Jaké osobnosti, ať už herecké či režisérské, v toku času divadlo formovaly?

Fekar: Na takovou otázku by se hodila jedině encyklopedická odpověď, která se ale do magazínu rozhodně nevleze. Když jsem si v souvislosti s výstavou připomínal historii divadla, zjistil jsem, že ten seznam by byl velmi dlouhý. Každá etapa měla sice několik dominantních jmen – namátkou například Karel Pokorný v šedesátých letech, Alois Hajda v letech sedmdesátých či Miloš Hynšt v letech osmdesátých, později pak Jan Antonín Pitínský – ale zpravidla sílu divadla tvořilo jejich úzké sepětí s ostatními spolupracovníky, jinými režiséry, dramaturgy, překladateli, výtvarníky a podobně, kteří, metaforicky řečeno, dokázali udržovat provozní motor divadla stále ve vysokých otáčkách. Dalším z fenoménů je, že bezesporu samotná atmosféra divadla vedla k tomu, že mnozí herci získávali často důvěru k tomu, aby se stali i režiséry či spolutvůrci. Tak se k režisérské práci dostali například Karel Semerád nebo František Houdek, k práci dramaturgické pro změnu Otakar Roubínek. Třetím výrazným fenoménem, který není zcela typický pro jiná divadla, je jeho úzké a přirozené sepětí se slovenskými tvůrci. V minulosti sem patřil kmenový režisér Ivan Balaďa či hostující herec Marián Labuda, uměleckými šéfy byli Silvester Lavrík, Dodo Gombár, v současnosti je jím Patrik Lančarič. Pravidelnými spolupracovníky byli Jakub Nvota či Jozef Krasula, ale seznam dalších hostujících slovenských tvůrců z řad choreografů, scénických výtvarníků či hudebních skladatelů je velmi rozsáhlý.

Letošní sezonu věnuje zlínské divadlo hrdinům, proto se nabízí také otázka, koho z jeho bohaté historie, ale samozřejmě i současnosti, považujete vy osobně za hrdiny?

Fekar: Co na to odpovědět? Je hrdinou divák? Každý řadový zaměstnanec divadla? Nápovědka? Inspicient? Chlapi v malírně? Vlásenkářky? Ne, neumím udělat seznam jmen. Ta sezona má podtitul hrdinové mezi námi, nikoliv nad námi. Tak je to pro mě asi i v historii divadla. Hrdinství těch, kteří se nepovyšují, hrdinství skryté, nenápadné, každodenní, přirozené. Není to falešné hrdinství samozvaných spasitelů, těch, co mají recept na pravdu, ale přitom plnou hubu lží. Před rokem jsme uváděli hru Garderobiér z hereckého prostředí – tam jsem si znovu a o to více uvědomil, jak kolem hvězd hrajících ty největší shakespearovské hrdiny musí šlapat tým těch neviditelných hrdinů divadelní každodennosti, kteří si zaslouží náš dík.

Lančarič: Já vypíchnu dvě jména ze současné éry, a to Janu Tomečkovou a Pavla Leicmana, kteří jsou v souboru nejdéle, a navíc ve skvělé formě. Je úžasné, že jsou i nadále aktivně s námi, protože kontakt s Janou a Pavlem je v podstatě také živý kontakt s velkou tradicí našeho divadla, zosobňují kontinuitu. Rád bych ale jmenoval všechny své současné kolegy ve všech složkách divadla, se kterými tu pomyslnou Thespidovu káru táhneme dál.

Koišová: Když přemýšlím o hrdinech zlínského divadla, nevidím jen jednotlivce, ale všechny, kteří se jakkoliv podíleli na jeho fungování. Největší hold bych však složila dramaturgii – a není to proto, že bych si chtěla přihřát vlastní polívku. Záměrně nezmiňuji dramaturgy, ale dramaturgii, protože myslím všechny, kteří se na ní jakýmkoliv způsobem a měrou podíleli. V minulosti byla tato činnost téměř neviditelná a málokdo tušil, co se za tím tajemným slovem skrývá. Dnes se to mění – a je to dobře, protože dramaturgii považuji za naprosto zásadní. Právě prostřednictvím ní divadlo vyjadřuje svůj pohled na současný svět, angažuje se a vede dialog se svým divákem. Divadlo je dialog na několika úrovních a velmi záleží na tom, o čem ho vedeme. Když se ohlédnu za osmdesáti sezonami, bylo těch hrdinských dramaturgických počinů skutečně mnoho. A právě díky nim si divadlo udrželo odvahu, tvář a prst na tepu doby.

Co byste z letošního pestrého dramaturgického plánu vypíchli?

Koišová: Těším se na všechny tituly, ale především na všechny hrdiny, se kterými se díky tomu budu moct potkat jak na jevišti, tak i v zákulisí a v hledišti…

Lančarič: Myslím, že se nám podařilo poskládat opravdu velmi zajímavou sezonu a osobně se taktéž těším na každý její titul. Mám-li však některý vypíchnout, pak zmíním určitě tituly Tiše buší Ploština a Kryl. Proč zrovna tyto? Vysvětlím to trošku obšírněji. V posledních letech se věnujeme takzvanému dramaturgickému fokusu, v rámci něhož se vždy snažíme zaměřit na určité téma dejme tomu alespoň ve dvou či třech titulech. Za sebou už máme kupříkladu „Fokus Maďarsko“, „Fokus Božena Němcová“ a tento rok došlo na „Fokus region“, z čehož máme radost, protože dramaturgická linie regionálních témat je pro zlínské divadlo typická, řekl bych až erbová. Jak známo, každoročně se v divadle regionálním autorům či tématům věnujeme, a letos, když slavíme osmdesát let, se na ně zaměříme obzvlášť.

Fekar: Samozřejmě, jakýmisi pomyslnými vrcholy sezony budou inscenace mapující region, čili Kryl a Tiše buší Ploština. Jsem však rád, že budeme mít třeba českou premiéru hry Starý bílý muž, stejně jako mě těší, že se úvodní inscenace Ibsenovy Nory nadmíru podařila. Zároveň věřím, že inscenacemi Hra, která se zvrtla, Drákula, Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, ale i pohádkou Hrátky s čertem dokážeme, že umíme být hraví. Takže jsem vypíchl dramaturgický plán jako komplexní, mnohovrstevnatý balíček.

Pokud se nepletu, tak Hrátky s čertem byly historicky vůbec první inscenací uvedenou na zlínském jevišti. Jak vlastně to otevření divadla před osmdesáti lety proběhlo?

Fekar: Bylo by krásné ještě nalézt pamětníka té slavnostní premiéry, víme však, že bývalý výtvarník divadla Jožka Ruszelák a kronikář města Zlína Bohumil Galásek viděli reprízu Hrátek s čertem coby děti školou povinné. Z dokumentů vyplývá, že premiéra, plánovaná na 1. září, byla odložena až na 17. září, protože sál ještě nebyl upraven pro divadelní účely. Toho dne se začalo o hodinu a čtvrt později, protože na představitelku Káči Zdenku Zeithamlovou spadl během předpremiérových příprav reflektor a musela rychle do Baťovy nemocnice na šití. Nakonec se premiéra odehrála. Od té doby se mi zdá, že si s čerty sice zahráváme každý rok, ale že z toho – snad – vycházíme jako hrdinové, stejně jako Zdenka Zeithamlová se stehy na hlavě při první premiéře tohoto divadla.

Sezonu jste zahájili tradičním galavečerem, v rámci něhož jste předali i divácké Ceny Aplaus. Máte v plánu i podobné další akce při příležitosti výročí?

Lančarič: Plánujeme několik diskusních večerů, chystáme shodou okolností taktéž jubilejní třicátý ročník festivalu Setkání Stretnutie a velkou radost nám dělá i příprava komiksu o historii divadla, na kterém spolupracujeme s Ateliérem animované tvorby na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Spouštíme také lektorské vzdělávací programy pro školy. Česká televize by měla uvést záznam inscenace hry zlínského rodáka Toma Stopparda EGBDF, kterou jsme připravili společně s kolegy ve Filharmonii Bohuslava Martinů, kteří také slaví 80. sezonu. Věřím, že diváci si společně s námi přijdou na své.