Jelikož si každé významné výročí zaslouží mimořádný akcent, což koneckonců v rozhovoru potvrzují šéfdirigent Robert Kružík a dramaturg Tomáš Koutný, vznikl skutečně bohatý program, který nejen mapuje bohatou historii zlínského orchestru, ale také podporuje jeho neustálý umělecký růst.

Pánové, pojďme se nejprve ohlédnout za nedávno skončenou sedmdesátou devátou sezónou. Jaká z vašeho pohledu byla?

Kružík: Určitě byla nabitá ve všech ohledech. Uvedli jsme celou řadu krásných programů, mimo jiné i další symfonii z Mahlerova díla, jemuž se věnujeme každoročně. Tentokrát došla řada na jeho Druhou symfonii Vzkříšení, která ve Zlíně zazněla vůbec poprvé. Určitě je potřeba zmínit, že za sebou máme i koncertní světovou premiéru, a to skladby Míjející půlnoc od Bohuslava Martinů. Objevil ji dramaturg Tomáš Koutný s tím, že v minulosti byla odehrána pouze její část, což je nebývalé, a naše zlínské uvedení proto považujeme za zcela výjimečné.

Koutný: Orchestr samozřejmě koncertoval hojně u nás i v zahraničí, spolupracoval s řadou skvělých interpretů i dirigentů a opravdu zněla vynikající hudba. Pro naše muzikanty to sice bylo období dosti intenzivní a náročné, ale zároveň velmi podnětné.

První polovina uplynulé sezóny se navíc nesla v duchu oslav „Roku české hudby“, proto se nabízí otázka, jak si momentálně česká vážná hudba vede? V jaké je kondici?

Koutný: Oslavy Roku české hudby, které probíhaly po celý kalendářní rok 2024, připomínaly bohatou tradici české hudby i výročí významných osobností našich dějin. Jejich cílem bylo zároveň oživit dramaturgii české hudby a představit ji nejen domácímu publiku, ale i posluchačům v zahraničí. České hudební umění je oblast, na kterou my Češi můžeme být právem hrdí. Stále se nám rodí noví talentovaní skladatelé, pěvci, houslisté, dirigenti nebo klavíristé a jejich tvorba či interpretace si kontinuálně nacházejí své publikum. Zájem o českou hudbu přetrvává, lidé ji mají rádi a věnují jí svůj čas, a to i ve Zlíně.

Kružík: Rok české hudby rezonoval ve všech tuzemských orchestrech a opět se potvrdilo, jak velké hudební dědictví máme. Díky velkým skladatelským jménům jako jsou Smetana, Dvořák, Janáček nebo Martinů má česká hudba výbornou pověst také za našimi hranicemi. Ostatně vážná hudba českých autorů zní na koncertních pódiích po celém světě doslova každý týden. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, v tomto oboru patří Češi dlouhodobě ke světové špičce.

Pokud byste měli vypíchnout nejsilnější zážitek z programu, který jste v minulé sezoně posluchačům nabídli, který by to byl?

Kružík: U mě je to poměrně jednoduché, vypíchnout musím Vzkříšení od Gustava Mahlera. Jedná se o skutečně nádhernou symfonii, se kterou jsem se pracovně setkal poprvé a zanechala ve mně hluboký zážitek. Nemluvě o tom, že jsme ji uvedli na moje narozeniny, což mi celý prožitek ještě umocnilo…

Koutný: Jako správný dramaturg bych měl asi vyjmenovat naprosto všechny koncerty, protože každý program byl svým způsobem jedinečný, oslovil jiné publikum a měl svou vlastní hodnotu. Ale dovolím si vypíchnout alespoň tři mimořádné momenty. Za prvé koncert se světově proslulým Rolandem Villazónem a neuvěřitelnou Kate Lindsey. To byl večer světové úrovně se špičkovými sólisty, skvělým dirigentem a s orchestrem, který hrál ve vrcholné formě. Za druhé provedení Míjející půlnoci Bohuslava Martinů ve světové koncertní premiéře. To je pro mě srdcová záležitost. Není úplně běžné, aby se regionální orchestr mohl podílet na světové premiéře díla světově významného skladatele. A provedení skutečně stálo za to. A za třetí úžasné uvedení Mahlerova Vzkříšení za řízení Roberta Kružíka. Téměř 200 účinkujících na pódiu, monumentální hudba se silným odkazem skladatele, která doslova strhla publikum, včetně mě.

V čem podle vás tkví kouzlo a síla zlínského orchestru, před kterým je jubilejní sezóna s pořadovým číslem osmdesát?

Koutný: Když u nás hostují dirigenti nebo sólisté, často se jich během zkoušek ptám, jak se jim s naším orchestrem pracuje. A odpověď bývá téměř vždy stejná – ze zlínských filharmoniků vyzařuje pozitivní energie, orchestr je tvárný, otevřený různým uměleckým představám a přístupům a hudebníci mají chuť společně pracovat. Jejich výkon navíc od první zkoušky postupně graduje a na koncertě dosahuje vrcholu. Myslím, že právě to je velká síla našeho tělesa. Možná to souvisí i s tím, že máme nejmladší věkový průměr mezi českými orchestry. Hudebníci jsou energičtí, zapálení a většina z nich svou práci nebere jen jako povolání, ale i jako poslání.

Ve Zlíně nedávno debutovali arménský dirigent Sergey Smbatyan, umělecký ředitel a šéfdirigent Arménského státního symfonického orchestru, Chuhei Iwasaki, šéfdirigent Plzeňské filharmonie, či mladý americký dirigent Maurice Cohn. Znamená to, že Zlín je pro špičkové hudební osobnosti lákavým místem na celosvětové hudební mapě?

Kružík: Zlín je podle mého názoru stále pulzujícím městem, ve kterém sídlí filharmonie, v níž tepe mladý a svěží duch. Z toho důvodu se k nám rádi vrací špičkoví tuzemští dirigenti, ale cestu si nacházejí také dirigenti zahraniční, pro něž sice nejsme velkou filharmonií v kontextu světovém, ale jsme pro ně orchestrem, který má svůj špičkový zvuk a neopomenutelný lesk. A podstatná je ještě jedna věc, a sice že název zlínské filharmonie odkazující na skladatele Bohuslava Martinů, který je mimochodem v zahraničí mnohem hranější než u nás, má na světové mapě obrovskou váhu a takzvaně nám otevírá dveře.

Stávající název Filharmonie Bohuslava Martinů přijal orchestr v roce 1989. Jaký příběh se za tímto výběrem skrývá? Proč padla volba zrovna na tohoto fenomenálního skladatele?

Koutný: Tuto otázku dostáváme poměrně často: proč právě Bohuslav Martinů a jaké měl tento skladatel vlastně vazby na Zlín nebo na náš orchestr? Odpověď je ve skutečnosti jednoduchá – téměř žádné. Anebo alespoň o žádných spolehlivě nevíme. Martinů pobýval naposledy v Československu v roce 1938, ještě před svou nedobrovolnou emigrací, tedy v době, kdy ve Zlíně žádná filharmonie neexistovala. Přesto lze jisté stopy najít. Ve 30. letech oslovila skladatele firma Baťa s nabídkou vytvořit hudební podklad ke krátkému reklamnímu filmu Střevíček. Jeho hudba k tomuto drobnému baťovskému snímku je pak zřejmě jediným doloženým dokladem kontaktu Bohuslava Martinů se Zlínem. Z dochované korespondence také víme, že v březnu 1935 plánoval skladatel navštívit město a setkat se s Janem Antonínem Baťou. Zda se tato návštěva skutečně uskutečnila, ovšem zůstává nejasné.

Proč tedy zlínský orchestr nese jméno někoho, kdo možná ve Zlíně nikdy nebyl?

Koutný: Odpověď je třeba hledat v 80. letech. První důležitý impuls představovalo založení gottwaldovské pobočky Společnosti Bohuslava Martinů, jejímž cílem byla propagace skladatelova díla a posílení povědomí o něm v tehdejším Československu, kde byl paradoxně znám méně než v zahraničí. Druhým faktorem pak byla rostoucí zájezdová činnost orchestru. Ten v 80. letech navázal spolupráci s agenturou Pragokoncert, která otevírala českým orchestrům dveře na zahraniční pódia. A právě při zahraničních turné se ukázalo, že tehdejší název „Státní symfonický orchestr v Gottwaldově – Filharmonie pracujících“ je pro cizí pořadatele i publikum těžkopádný a nepochopitelný. Málokdo totiž věděl, kde se vůbec Gottwaldov nachází, natož kdo jsou ti „pracující“. Bylo proto jasné, že orchestr potřebuje nový název, který bude srozumitelný a zároveň vyjádří jeho český původ.

Řešením se tedy stalo pojmenování po některém z významných českých skladatelů.

Koutný: Ano. Nakonec padla volba právě na Bohuslava Martinů, jehož jméno již tehdy mělo ve světě zvuk a slibovalo orchestru přinést určitou prestiž. Na konci roku 1988 proto byla žádost o přejmenování filharmonie podána na Krajský národní výbor Jihomoravského kraje, který filharmonii zřizoval. Návrh byl schválen a od 1. ledna 1989 vstoupil název „Filharmonie Bohuslava Martinů“ v platnost. Zlínským filharmonikům tak toto jméno patří už více než 35 let.

Orchestr byl ve Zlíně založen v dubnu roku 1946 a pokud se nepletu, měla v tom prsty firma Baťa, je to tak?

Koutný: Z dobových záznamů víme, že hlasy volající po založení profesionálního symfonického orchestru se ve Zlíně ozývaly již v průběhu dvacátých let minulého století. A je pravdou, že hlavním iniciátorem této myšlenky tehdy nebyl nikdo jiný než firma Baťa. Samotná realizace se ale nerodila nikterak lehce, snad i proto, že meziválečný Zlín ani zdaleka nepatřil k městům se zvlášť bohatou hudební tradicí, jakou se mohla pochlubit například Olomouc. Snahy managementu baťovského korporátu se tak dočkaly svého úspěchu až krátce po druhé světové válce, kdy se z původní podnikové dechové hudby začal postupně formovat základ nového filharmonického tělesa, později nazvaného „Symfonický orchestr národního podniku Baťa.“

Co bylo dál?

Koutný: Za klíčový moment v historii naší filharmonie je považován začátek dubna 1946, kdy byl do čela nového, bezmála padesátičlenného orchestru jmenován brněnský dirigent Rudolf Kvasnica. Ten s muzikanty trávil dlouhé hodiny ve zkušebně a pečlivě formoval souhru tělesa, které se teprve učilo znít jako jednotný orchestr. Po intenzivních každodenních zkouškách se nakonec v poslední dubnový den podařilo uspořádat ve Velkém kině první veřejný koncert, a datum 30. dubna 1946 se tak navždy zapsalo do kronik zlínské filharmonie zlatým písmem jako oficiální začátek její koncertní činnosti.

Dokážete říct, kdy se orchestr vyprofiloval a získal první zajímavější tvář?

Koutný: Za osmdesát let prošlo řadami zlínské filharmonie několik generací vynikajících hudebníků, kteří s orchestrem spojili nejen svou profesní dráhu, ale mnohdy i osobní život, a společně budovali tvář filharmonie a její hudební identitu. Velmi významnou roli však sehrávali také šéfdirigenti, kteří orchestru udávali směr, formovali jeho umělecký vývoj a postupně jej posouvali stále dál. V této souvislosti proto nelze opomenout dirigenta Eduarda Fischera, který stál v čele filharmonie v letech 1957–1968. Jeho éra totiž byla v mnohém výjimečná. Tehdy teprve šestadvacetiletý Fischer přinesl do poněkud zkostnatělé dramaturgie tehdejší gottwaldovské filharmonie svěží vítr, což dokládají i programové inovace, které lze během jeho působení u orchestru pozorovat. Stojí rovněž za zmínku, že právě s nástupem Eduarda Fischera se začala formovat tradice mladých talentovaných šéfdirigentů, kteří později zlínskou filharmonii vedli. Ať už to byl například Jakub Hrůša, Tomáš Brauner nebo Robert Kružík.

Které další osobnosti se zapsaly zlatým písmem do historie orchestru?

Koutný: Bez aktivit již zmíněného prvního šéfdirigenta zlínských filharmoniků Rudolfa Kvasnici by formování orchestru bylo nepochybně mnohem složitější. Kvasnica, ve své době velmi respektovaná persona, zanechal ve Zlíně hlubokou stopu. Neměl to jednoduché, protože po druhé světové válce, kdy orchestr vznikal, chyběly nástroje i dostatek kvalitních hudebníků, takže podmínky pro jeho práci byly značně náročné. Z dochovaných zpráv však vyplývá, že se ve Zlíně těšil velké úctě a že navzdory obtížím s orchestrem odváděl vysoce kvalitní práci. Postupně však přicházely další výrazné dirigentské osobnosti – Eduard Fischer, Zdeněk Bílek, Stanislav Macura, Rostislav Hališka, Miloš Machek, Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Stanislav Vavřínek, Vojtěch Spurný, ale i zahraniční dirigenti jako Peter Lücker, Kirk Trevor a celá řada dalších. Každý z nich přinášel svůj vlastní pohled, obohatil repertoár orchestru a výrazně přispíval k tomu, čím je zlínská filharmonie dnes. Živým pulzujícím orchestrem s jedinečným zvukem a s odvahou objevovat nové hudební možnosti.

Dlouhých padesát šest let sídlila zlínská filharmonie v Domě umění, dnešním Památníku Tomáše Bati. Které zásadní hudební okamžiky jsou pevně spjaty právě s tímto místem?

Koutný: V bývalém Domě umění sídlila filharmonie více než půl století, od roku 1955 až do roku 2010. Během této doby se zde uskutečnilo notně přes tisíc koncertů nejrůznějšího charakteru, vystoupily stovky a stovky významných domácích i zahraničních sólistů a koncerty navštívil přes milion posluchačů všech generací. Nutno podotknout, že původní zlínský Symfonický orchestr n. p. Baťa měl v prvních letech po svém založení v roce 1946 zázemí ve Velkém kině. Vystupovat na pódiu tehdy největšího kinosálu v Československu bylo sice prestižní, ale velmi brzy vyšlo najevo, že akustické podmínky pro koncertní umění jsou zde zcela nevyhovující. Ostatně šlo o budovu, jejíž funkce primárně nesloužila ke koncertním účelům. Už na počátku 50. let proto vznikaly první úvahy o přesunu do vhodnějších prostor. Nakonec padla volba na Památník Tomáše Bati, který byl v roce 1953 převeden z majetku závodu Svit do rukou filharmonie. Celá budova ovšem nejprve vyžadovala rozsáhlé úpravy zejména v interiéru, aby mohla plnit funkci plnohodnotného koncertního sídla. Plány počítaly s dokončením rekonstrukce do léta 1955, aby sezona 1955–1956 mohla začít již v novém prostředí. Termín se však nepodařilo dodržet, a první koncert v novém Domě umění se tak uskutečnil až 19. listopadu 1955. Krátce poté, 14. února 1956, byly slavnostně uvedeny do provozu i nové koncertní varhany. Ty patřily na konci 50. let k největším a nejmodernějším nástrojům svého druhu v Československu a poprvé zazněly 14. února 1956 při provedení Janáčkovy orchestrální rapsodie Taras Bulba. Ačkoli otevření Domu umění provázela velká sláva, už na počátku 70. let se ukázalo, že budova začíná být orchestru poněkud těsná. Na přelomu tisíciletí pak přestala vyhovovat zcela a pozdější výstavba nového Kongresového centra fakticky předznamenala její budoucnost. 

Jak vnímáte dnešní sídlo filharmonie, a sice Kongresové centrum? Proslýchá se, že tato stavba může konkurovat mnoha evropským kulturním domům. Cítíte to stejně?

Kružík: Zajímavostí je, že sál Kongresového centra stále patří i přes některá úskalí k nejmodernějším sálům v České republice. Jeho obrovskou výhodou je, že zlínský orchestr má prostor, ve kterém zkouší a zároveň i hraje, což kvitují zejména hostující dirigenti, kteří s námi spolupracují. Pro dirigenta jde v tomto případě skutečně o zcela klíčovou věc, jelikož staví zvuk přímo na místě, kde se následně koncert odehraje. Avšak tento komfort není běžnou záležitostí u nás ani za hranicemi. Většinou orchestry zkouší v úplně jiném prostoru, ostatně pro příklad nemusíme chodit daleko – stačí se podívat na ostravskou či brněnskou filharmonii, případně na Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který mívá zkoušky na Vinohradech, ale koncertuje v Obecním domě či v Rudolfinu.

Koutný: Zatímco Filharmonie Bohuslava Martinů slaví osmdesát let od svého založení, Kongresové centrum připomíná patnáct let od otevření. I po těch letech skutečně patří stále mezi nejlepší kulturní domy v republice, což je sice pozitivní, ale zároveň trochu smutné, když si uvědomíme, že za patnáct let se v Česku nepodařilo postavit nic, co by tuto úroveň překonalo. Nejde přitom o typický koncertní sál, je to multifunkční objekt. A i když jde na české poměry o vysoce nadstandardní sídlo, není samozřejmě zcela dokonalé. Hlediště je rovné místo stupňovitého, chybí koncertní varhany i automatická jevištní elevace a technické řešení zákulisí také není úplně ideální. Že by sál mohl svými akustickými kvalitami konkurovat té nejužší světové špičce, to se neodvážím tvrdit. Na druhou stranu právě fakt, že filharmonie sídlí v Kongresovém centru, se mnohokrát ukázal jako výhoda. Sál si totiž oblíbili i světově uznávaní umělci a jejich nadšení pro tento prostor mnohdy přitáhlo další hvězdy, což velmi pomohlo nejen filharmonii, ale i obecně kulturnímu životu ve Zlíně. A i přes své nedostatky jde pořád o skvělé místo, za které jsme opravdu rádi, že v něm máme možnost působit.

Pokud bychom měli zmínit největší úspěchy orchestru za uplynulých téměř osmdesát let, které by to byly?

Koutný: Za vůbec největší úspěch považuji to, že se filharmonii během osmdesáti let podařilo vyprofilovat ve vysoce respektované těleso, které pevně zakořenilo v kulturním životě Zlína, celého regionu i daleko za jeho hranicemi. Daří se nám pečovat o dědictví české hudby a zároveň ho šířit i do světa. Vystupovali jsme nejen na koncertech napříč celou Evropou, ale také v Americe, Indii, Dubaji nebo v Jižní Koreji, na pódiích jsme se setkávali se světovými hvězdami, jakými jsou Montserrat Caballé, Angela Gheorghiu, Jennifer Larmore, David Lomelí, Mischa Maisky, Olga Peretyatko, Fazıl Say, Rolando Villazón nebo Pretty Yende. A pozitivní ohlasy publika doma i v zahraničí jsou pro nás tím nejlepším potvrzením, že naše práce má smysl.

Pojďme nepatrně nahlédnout do blízké budoucnosti. Můžete prozradit, co vás a samozřejmě také nás čeká v té blížící se sezoně, která se ponese ve slavnostním duchu?

Koutný: Jak už bylo několikrát zmíněno, čeká nás jubilejní osmdesátá sezona, a tato „osmdesátka“ se stane tématem, které bude provázet celý programový rok. Slavnostní zahájení se uskuteční 18. září v Kongresovém centru koncertem s vynikající lotyšskou virtuoskou Baibou Skride a postupně budeme směřovat ke stěžejnímu datu 30. 4. 2026, kdy se na den přesně po osmdesáti letech od prvního veřejného vystoupení zlínské filharmonie uskuteční zcela mimořádný „narozeninový“ koncert k 80. výročí založení Filharmonie Bohuslava Martinů. Na něm se unikátně představí tři bývalí šéfdirigenti, kteří v minulosti u našeho orchestru působili, a sice Tomáš Brauner, Stanislav Vavřínek a Vojtěch Spurný, a chybět pochopitelně nebude ani ten současný, Robert Kružík. Tato dvojice koncertů představuje jakési dva základní pilíře, mezi nimiž se od září do dubna bude klenout pestrobarevný hudební most vystavěný ze skladeb rozmanitých jak co do žánrů a stylů, tak dobou svého vzniku, geografickým původem i národní tradicí.

Kružík: Čekají nás díla jako Stravinského Petruška, Mahlerův Titán či Mozartův Jupiter. Nová sezona, ve které jsme si dali poměrně vysoké cíle, ponese motto NAPLNO! NAŽIVO! NA ZDRAVÍ!, které zdůrazňuje, že naše filharmonie hraje s maximálním nasazením, že publikum zažije naše koncerty výhradně živě a v přímém kontaktu s orchestrem, který zároveň má důvod slavit.