Můj mozek se začíná chovat jako přeplněná skříň. Když do něj nacpu ještě jednu věc, vypadne pět jiných. Zapomínám. Ztrácím. Mám mozkovou mlhu. Občas se ještě vzpamatuju a zachráním věci na poslední chvíli. Ale kdo zachrání mě?

Nedávno jsem vyrazila do města na obchůzky. Přijala jsem nabídku na kávu, poklábosila tam, postála onde. Když jsem si kupovala na trhu jahody, vzpomněla jsem si, že jsem nechala na plotně vařit vajíčka. Není na světě moc příležitostí vidět mě utíkat, ale toto byla jedna z nich. Zjistila jsem, že když se dám do pohybu, musím počítat se setrvačností a začít včas brzdit, jinak sroluju i všechno před sebou. Něco jako když v autě musíte prudce zabrzdit a ve zpětném zrcátku vidíte kamion nalepený na vaší espézetce. Vyběhla jsem v té hrůze dokonce i naše prudké schody.

Když jsem rozrazila dveře kuchyně, ještě nikde nehořelo ani se domem netáhl černý dým. Vejce už černala a kastrol červenal. I moje tváře brunátněly a kyslíkový dluh narůstal, ale dušička byla v péří. Stihla jsem to. Znovu, již posté, jsem se omluvila své babičce, že jsem ji v dětství neposlouchala. Vždycky mi říkala, že hospodyňka od plotny neodchází. A měla pravdu.

Narodila se dva roky před koncem 19. století. Byla skromná, pracovitá a nešťastná z doby, v níž musela jako vdova žít až do svých 87 let. Dělala jednu věc po druhé a všechny pořádně. Například sbírala na dvoře velkým placatým nožem kuřince a dávala je do železné nádoby, kde se z nich postupně stala kuřincová voda. Co s ní dělala, to si nepamatuju. Vím jen, že to pekelně smrdělo. Doma mně neustále vyhrožovali, že pokud si budu kousat nehty, do té vody mi namočí obě ruce. Byla jsem z toho tak vynervovaná, že jsem si je kousala o to víc.

I tak jsem se ve zdraví dožila 21. století. Doby, kdy všichni dělají všechno naráz, povrchně, říkají tomu multitasking a považují se za vyvolené. Já to považuju za zlo, ale bojovat proti němu hlubokou a soustředěnou prací dokážu jen občas. Protože ten svět kolem neumím zastavit. Tak tančím tak rychle, jak dokážu, abych přežila. Někdy ani z domu neodejdu, protože nemůžu najít klíče. Když nahlédnu do kuchyně, občas se nestačím se divit, proč je maso téměř spálené, když jsem byla jen pět minut u počítače v jiné místnosti.

Moc mě baví seberozvojové rady typu: Udělej si seznam úkolů. Jenže můj problém není, že bych nevěděla, co mám dělat. Můj problém je, že ten seznam je tak dlouhý, že než ho dočtu, je čas jít spát. A pak se uprostřed noci probudím s tím, že jsem ráno zapomněla vyndat prádlo z pračky. Jak se říká: Mnoho psů, zajícova smrt. Když nad významem tohoto přísloví přemýšlím, možná platí také: Mnoho zajíců, psova smrt. Je třeba chytat jednoho zajíce po druhém, protože všemi směry ani ten nejrychlejší pes běžet nedokáže.

Snad jen to kafe piju jedno po druhém. Někdy i druhé po prvním. Od voňavého nápoje se vyrušit nenechám, protože káva musí být horká a silná. Moje babička by sice řekla: Pij pomalu, ať ti nenaskáčou pihy. Ale já pihy miluju. Proto chci pít rychle a žít pomalu, s tváří nastavenou slunci. Aspoň do chvíle, než si vzpomenu, že jsem měla být už pět minut někde jinde s někým jiným.