Šestačtyřicetiletý kněz pochází ze slovácké obce Vnorovy, kde byli lidé vždy zvyklí navštěvovat kostel. Od malička patřil k ministrantské partě chlapců, se kterou jezdíval na tábory a sportoval. Jako dospívajícího kluka ho však čím dál víc zajímala otázka, proč se má vlastně do kostela chodit?

„Ne všichni, kdo chodí do kostela, jsou věřící. Někteří chodí jen proto, že je to kulturní tradice nebo zvyklost rodiny. A to není úplně autentická tvář, je to jen forma, kde se na vztah s Bohem nedbá a co je v srdci, se moc neřeší,“ myslí si Libor Všetula.

Hlubší způsob prožívání víry objevil až v sedmnácti letech díky pobytu v táborovém středisku v křesťanské komunitě mladých lidí, kde mu začalo docházet, jak může víra člověka naplňovat a že se dá prožívat jinak. Tam ho poprvé napadlo, že by se mohl stát knězem. Po středoškolském studiu Managementu strojírenství v Uherském Brodě nastoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích, který v té době sloužil jako úvodní rok formace pro zájemce o kněžství. Právě zde si však postupně ujasnil, že cesta diecézního kněze pro něj není tou pravou.

Blízký vztah k mladým lidem a zájem o výchovu (původně chtěl být učitelem) ho nakonec přivedly k Salesiánům Dona Boska. V rámci salesiánské formace následně vystudoval teologii v Českých Budějovicích. „Salesiáni jsou v katolické církvi progresivní, mají volnější styl, žijí v komunitách a věnují se mladým lidem. A to bylo pro mě to pravé,“ vysvětluje Libor Všetula, který byl knězem vysvěcen ve svých třiceti letech.

Ještě jako jáhen (roční přípravná fáze před vysvěcením na kněze, pozn. red.) odjel na zkušenou do Anglie. „Chtěl jsem si zdokonalit jazyk a poznat jiný úhel pohledu. Působil jsem v centru, které je podobné Domu Ignáce Stuchlého ve Fryštáku, kam jsem měl namířeno, takže pobyt v Anglii pro mě byla příprava a sbírání zkušeností. Žil jsem v salesiánské komunitě společně s ostatními dobrovolníky. Intenzivně jsme se věnovali skupinkám dětí a trávili s nimi volný čas různými aktivitami.“

Po návratu působil dva roky ve Fryštáku, až dostal nabídku práce v Brně, kde pomáhal budovat salesiánské mediální centrum a později se stal ředitelem komunity. „Pro mě byla média velmi blízkým oborem. Vždycky jsem zkoušel natáčet, stříhat filmy a podobně, takže mě to lákalo. Pořádali jsme různé mediální školy pro mládež i dospělé. Považuji média za jednu z důležitých oblastí, kde se dá v dnešní době potkávat především s mladými lidmi,“ tvrdí Libor Všetula, jehož cesta z Brna po dvanácti letech vedla do Zlína.

U Salesiánů ve Zlíně působíte od roku 2024. Co všechno vaše práce zahrnuje?

Věnuju se především práci s mladými lidmi a médiím. Ve farnosti působím jako výpomoc – sloužím mše, podílím se na přípravě ke svátostem a zpovídám, nejsem však farářem farnosti. Jako pedagog učím náboženství a mediální výchovu na církevní základní škole ve Zlíně a v salesiánském středisku vedu mediální kroužek zaměřený na tvorbu podcastů. V rámci salesiánské provincie se podílím na formačním kurzu pro animátory a mám na starosti mediální oblast Salesiánů v České republice – od webu a Salesiánského magazínu až po spolupráci s médii. Část mé práce dnes tvoří i tvorba obsahu na sociálních sítích. Vedle toho občas vyjíždím na přednášky a duchovní obnovy, takže se často pohybuju i mimo Zlín.

Jste tedy docela „multifunkční“ duchovní. V čem se cítíte jako ryba ve vodě?

Jsem spíš rozjížděč, vizionář a obvykle mě naplňuje nějaká výzva. Nabíjí mě hlavně kreativní činnosti, baví mě mediální práce, mám rád třeba přímé přenosy v TV Noe a také tvorbu na sociálních sítích, kde mi hodně dává smysl projekt Bosco Boys na Instagramu. Ale baví mě také nedělní mše.

Jaké myšlenky předáváte na mších ve vašich kázáních?

Snažím se sdělit myšlenky na základě emoce. Vycházím z úryvku Božího slova, které jde aplikovat na dnešní dobu, ať už jde o něco radostného, nebo naopak dráždivého. Někdy jsem více spontánní, občas improvizuju. Cílem kázání je způsobit u posluchačů přemýšlení, což se mi daří, protože pak za mnou chodí a chtějí diskutovat. Bývají to až dojemná témata, která se jich hluboce dotýkají. Občas mám i nesouhlasné reakce, ale to je úplně v pořádku. Hodně zpětných vazeb mám i ze sociálních sítí nebo TV Noe.

Vraťme se k Bosco Boys, co je to za projekt?

Mladí lidé se dnes běžně pohybují na sociálních sítích, proto jsme se rozhodli vytvořit profil na Instagramu, kde se je snažíme kultivovat a nabídnout obsah relevantní pro jejich život, který je zaujme a pobaví. Společně se dvěma spolubratry Salesiány natáčíme několik formátů příspěvků. Jedná se o krátká, úderná a vtipná videa s určitým motivem ze života, který přetváříme do církevního prostředí. Také každý týden rozebírám konkrétní myšlenky z evangelia a snažím se zasáhnout podstatu věci. Pojímám to odlehčenou formou, s hloubkou a nadhledem.

Vaše videa mají obrovský ohlas, přes 36 tisíc sledujících a miliony zhlédnutí. Kam až byste se chtěli s Bosco Boys posunout?

Máme revoluční plán, do kterého investujeme hodně energie a kreativity – přenést online interakce do offline. To znamená, že by si mladí lidé prostřednictvím sledování našeho kanálu vytvořili virtuální vztah, aby byli motivovaní po naší výzvě setkat se naživo, tedy odložit displeje a vytvářet vztahy v reálném světě. Pokud by to zafungovalo, byl by to nový pastorační přístup v rámci církve. První takovou akci rozjedeme ve Fryštáku v období Velikonoc a jsme zvědaví, jaký to bude mít ohlas.

Mezi dopívajícími se cítíte jako doma. Jak byste charakterizoval současnou mládež?

V určitém hledisku jsou stejní, jako jsme byli my, protože mají stejné touhy, zranění i tendence v sobě, jen formy se mění. Mají spoustu možností, ale čelí i tlaku na výkon, mají obavy, že pak neuspějí ve světě. Někteří se tváří, že už jsou dospělí, ale jsou stále děti a nemají nadhled, takže jsou v něčem zranitelnější. Velkým problémem je nadměrné používání sociálních sítí, které může vést k závislosti. Je to pro ně levný dopamin, který mají pohodlně neustále k dispozici. Neuvědomují si, jak moc to ovlivňuje jejich trávení volného času, schopnost učení a překonávání těžkostí.

Obracejí se na vás často se svými problémy?

Ano, občas se na mě obracejí, ať už osobně nebo přes sociální sítě. Spíš než jako „jiného faráře“ mě vnímají jako někoho, komu mohou důvěřovat a s kým si mohou otevřeně promluvit. Velmi si té důvěry vážím. Ne vždy jde přímo o otázky víry – často řeší vztahy, osobní dilemata, krize v rodině, někdy i citlivá témata jako sebepoškozování nebo sexualitu.

Dospívání vás také inspirovalo k napsání knihy s názvem Lukáš.

Knížka vyšla před dvěma lety a je o mladíkovi, který je naštvaný na rodiče, na svět, na kostel i na Boha, protože mu umírá babička. Hledá cestu v životě i ve víře. Část je autobiografická a jsou v ní střípky mých zkušeností a zážitků s mladými lidmi. Nejvíc mě potěší, když mi někdo napíše, že mu kniha pomohla odpovědět na otázku, kterou v sobě řeší. Už mám rozepsané volné pokračovaní.

Jste také pedagog, jakou formou vyučujete náboženství?

Pro mě náboženství není o tom, kolik informací si děti odnesou, ale především o tom, že se učí rozumět sobě, druhým a světu kolem sebe. Rozebíráme témata, která se dětí přímo dotýkají, třeba vztahy s kamarády, s rodiči, mentální zdraví nebo rozhodování o budoucnosti. Snažím se jim nabídnout zajímavé pohledy, které by pro ně mohly být inspirativní. V souvislosti s vírou řešíme třeba otázku zpovědí nebo jaký zážitek byl v poslední době Boží stopou nebo požehnáním, tedy pěstování vděčnosti, která mnohým z nás chybí.  

Jaká témata se objevují na vašich přednáškách?

Různá, například jak být sám se sebou, jak pracovat na sebepřijetí. Nedávno jsem přednášel na téma Bůh není jenom v kostele. Někdy stylizujeme Pána Boha jenom do kostela a pak se z toho stává institucionální prožívání náboženství, ale už to není víra. Také jako lektor rád dělám duchovní obnovy netradičním stylem, kdy pomocí různých technik vytvářím prostor pro lidi, aby došli do hlubších vrstev svého já. To bývá intenzivní zážitek.

Co vám dělá největší radost a co vás naopak trápí?

Největší radost mám, když za mnou přijde mladý člověk, který chce se svým životem něco udělat, s něčím se utkat nebo má touhu udělat něco pro jiné. Dojímá mě, když někdo potřebuje ode mě pomoc, třeba chce pracovat na vztahu s Bohem a neví, jak na to. Naopak největší bolest je, když v nás zvítězí sobectví. Třeba v církvi se lže, popírají se skutečnosti, které se dějí, aby se ochránila dobrá pověst, například se kryje zneužívání.

Dá se popsat, jakým způsobem cítíte Boha?

Pro mě znamená život s Bohem úplně celý život, který prožívám, nejsem s ním jen na mši nebo při modlitbě. Nedělím vztah se sebou, s druhými a s Bohem, protože on je propojen ve všem. Snažím se vidět ho i ve zdánlivě nezbožných věcech. Podle mě nás vede k pravdě, proto se nebojím těžkých témat – kde jinde by se měla otevírat než v církvi? Když se setkám s Bohem, nemůžu mít masku, musím ho nechat projít až do vnitřních světů. Žiju pohledem vděčnosti jako daru, podle teorie, že všechno, co potřebuju k životu a ke štěstí, mám k dispozici teď, stačí se na to správně dívat. Pokud někdo po nějaké zkušenosti neví, jak by svůj pocit popsal, bývá to znamení, že se opravdu setkal s Bohem. Ty nejsilnější okamžiky často nejdou dát do slov.  

LIBOR VŠETULA

• 46letý kněz farnosti Salesiánů Dona Boska ve Zlíně, delegát provincie pro sociální komunikaci, pedagog, moderátor, lektor.

• Zaměřuje se na práci s mládeží, organizuje formační a pastorační aktivity.

• Stará se o mediální oblast Salesiánů v České republice, natáčí příspěvky na sociální sítě, včetně úspěšného projektu Bosco Boys na Instagramu.

• Záliby: hudba, hra na kytaru a klavír, fotbal, badminton, aktivity s přáteli, domácí vaření piva, poslouchání podcastů, létání s dronem.

• Více na www.sdbzlin.cz.