„Byl to pro nás šok a pořád dokola jsme si kladli otázku, proč zrovna my? Se ženou jsme měli vždy hektický život, vzali jsme to tedy jako výzvu a rozhodli se z Ivy vychovat normální aktivně fungující dítě,“ prozrazuje Jiří Karásek. 

Tehdy naštěstí ještě existovala ve Zlíně specializovaná školka pro zrakově postižené děti, kde se Ivě věnovaly kvalifikované učitelky, dokud nedošlo k inkluzi, což pro ni nebylo šťastným řešením.

Základní školu však s pomocí asistentky zvládla bez problému, i když to mezi zdravými dětmi neměla jednoduché. „Na třídní kolektivy jsem neměla štěstí. V nižších ročnících jsem si to částečně zavinila sama, protože jsem kvůli lékům na ADHD měla rozhozené emoce a vrstevníky jsem od sebe spíš odháněla. Na druhém stupni základky mi spolužáci zase dělali samé naschvály. Smutné bylo, když se chtěl jeden kluk se mnou opravdu bavit, ale ostatní se mu kvůli mně vysmívali,“ vzpomíná jednadvacetiletá Iva.

Později úspěšně odmaturovala na zlínském gymnáziu a v současnosti je studentkou druhého ročníku oboru sociální pedagogika na Univerzitě Tomáše Bati. „Mým cílem je stát se doktorkou v oboru pedagogika.“

Pro většinu lidí je nepředstavitelné žít bez zraku. Přibližte nám, jak běžně fungujete s tímto hendikepem? 

Iva: V určitých věcech potřebuju asistenci. Nejdůležitější je, jestli někam trefím, nebo ne. Do školy a zpátky chodím sama, mám naučenou cestu na trolejbusovou zastávku a používám speciální krabičku, která mi hlásí čísla spojů a názvy zastávek. V porovnání s vidícím člověkem vždy potřebuju na cestu o hodně času navíc.
Jiří: Spousta lidí si neuvědomuje, že pro Ivu je trasa z bodu A do bodu B odlišná od zpáteční. Každou trasu si musí přesně natrénovat a trvá to i půl roku, než se ji naučí bezpečně nazpaměť. Všeobecný problém je, že lidi neví, jak se k nevidomým mají chovat. Když vidí Ivu s hůlkou, různě mlčky uskakují, přitom jednoduše stačí jen promluvit.
Iva: Já většinou nepotřebuju pomoc od kolemjdoucích. Je pro mě ale nepříjemné, když lidi nemluví. Bojím se jich, protože nevím, co od nich mám čekat.

Jaké technologie pomáhají Ivě při učení?

Jiří: Pro Ivu je od dětství jedinou komunikační možností počítač. Díky různým speciálním programům se naučila psát všemi deseti a používá písemnou komunikaci. Jsme rádi, že jí to na základní škole umožnili, měli jsme štěstí i na zlatou paní asistentku. Zná také Braillovo písmo. Teď jsou pro ni problémem například digitální dotykové terminály.
Iva: Základem je audio, používám notebook s programem, který čte nahlas úplně všechno, co je zobrazeno na stránce. Bohužel to má i nevýhody, protože je to dost zdržující. Například přijímačky na vysokou školu pro mě byly očistec.
Jiří: Zkoušky pro ni byly náročné po časové stránce. Běžně člověk sleduje očima periferně celou stránku, už dopředu ví, jak je otázka dlouhá, co ho dál čeká. Ale Iva to neví a nemůže se tomu přizpůsobit jako vidící student.

Zmínil jste Braillovo písmo, je to pro nevidomé stále základ?

Jiří: Iva se Braillovo písmo naučila už jako malá ve školce, také umí psát na Pichtově psacím stroji pro nevidomé. Mladá generace se zrakovým postižením se už ale Brailla neučí, protože telefony, počítače a jiné technologie na ně mluví. To je ale špatně, protože z nich budou vlastně analfabeti. Je to stejné, jako by vidící člověk neuměl číst a psát.
Iva: Když jsem se Brailla učila, hodně jsem na ta písmenka tlačila, takže moje prsty byly sedřené úplně do krve. Používám levý ukazováček, text čtu nahlas, ale bohužel strojově. Mrzí mě, že neumím číst tak, abych vyjádřila emoce, například jako herec při četbě audioknihy. To bych se chtěla naučit.
Jiří: Někteří nevidomí používají při čtení obě ruce, pravý prst jakoby předčítá, takže si ta písmena lépe a rychleji spojí ve slovo. Iva sejme prstem jedno písmeno, proto je to pomalejší. 

Ivo, jaký je váš „pohled“ na svět? Máte bez zraku o to větší představivost a fantazii?

Iva: To je mýtus. Nemám dokonalou prostorovou představivost ani fantazii, nejdůležitější je pro mě audio – hlasy, zvuky, emoce, hudba, to vše hraje v mém životě hlavní roli. Nebaví mě učit se, jak věci fungují. Cokoliv materiálního, co si musím ohmatat, mě obtěžuje a moc mě to nezajímá.
Jiří: Nevidomí se dělí na dvě skupiny – sluchaře a hmataře. Někdo si musí člověka osahat v obličeji, ale to Iva nedělá, potřebuje ho slyšet.
Iva: V každodenním životě se radši bavím spíš s vidícími lidmi, s nimi sdílím mnohem víc. S nevidomými se potkávám hlavně při sportu.

Vaše dcera je úspěšnou reprezentantkou v showdownu, sportovní disciplíně pro zrakově postižené. Přibližte nám tuto hru.

Jiří: Tento sport se k nám dostal z Kanady, říká se mu aplikovaný stolní tenis pro zrakově postižené. Hraje se na speciálním stole s pálkou, ozvučeným míčkem a maskou na očích, aby měli všichni stejné podmínky, jelikož hráči mohou mít různé stupně zrakového postižení. Účelem je soupeři dát gól a zároveň bránit svoji branku.

Jak jste se k showdownu dostala?

Iva: Asi do čtrnácti let jsem plavala a lyžovala, ale ne závodně. Pak jsem se musela povinně účastnit multisportovního soustředění, které zahrnovalo šest druhů sportu a jeden z nich byl showdown. Hned napoprvé mě chytl tak, že jsem ho chtěla hrát závodně. Při plavání mě otravovalo, že musím stále zrychlovat. Ale tlak není nic pro mě, protože já chci sportovat na pohodu. A v showdownu nerozhoduje čas, ale góly. Ze začátku jsem vlastně ani nevěděla, že se mi na turnajích počítají nějaké body do mezinárodního žebříčku. Takže jsem se k tomu dostala jako slepý k houslím – vlastně jako slepý k showdownu (směje se).
Jiří: Během tří let se vyhoupla z devadesátého místa na špičku. V Česku máme jen šest holek, které hrají showdown na vrcholové úrovni, z toho tři jsou v první dvacítce. To je obrovský úspěch.

Táta je zároveň trenér a kouč. Rozlišujete to?

Jiří: Moje žena říká, že Iva je tatínkův projekt.
Iva: Táta je dobrý kouč, ale jen když vyhrávám. On umí jen dobré emoce, což je fajn, ale ty špatné už ne. Tlaky bohužel vytváří on, takže když se začne vztekat, vztekám se taky. Jinak jsem kliďas.
Jiří: Iva to cítí jinak než já. Rozumím jí, ale já vidím, jak se zápas vyvíjí. Občas jí poradím, aby byla razantnější. Když se naštve, najednou hraje jinak a přinese to ovoce. Má speciální úder, se kterým umí dávat neskutečné góly a všichni soupeři říkají, že jsou nechytatelné.
Iva: Hraju mnohem radši s mužskými soupeři, ale to je možné jen na přátelských utkáních. Škoda, že se nehraje smíšeně na mezinárodní úrovni.
Jiří: Iva nemá ráda tlaky, držíme se hesla – na pohodu. Zatímco se soupeři při zápase pořád na něco soustředí a hrozně to žerou, Iva nic neřeší, počká si na pohodu a pak je vyklepne. Jde jí hlavně o to, aby si dobře zahrála, a kolikrát je spokojená, i když prohraje. Jako kouč dodám, že Iva je mistr infarktových stavů a bookmakeři ji nemůžou milovat, protože jednou zdánlivě už vyhraný zápas prohraje, podruhé zase prohraný zápas vyhraje.

Kdo vaše cesty po turnajích financuje?

Jiří: Když chcete hrát neprofesionálně, ale závodně, stojí to velké peníze. Iva je registrovaná v Českém svazu zrakově postižených sportovců, který nás podporuje, nicméně většinou si polovinu nákladů musíme platit sami. Proto se snažím shánět sponzory. Loni nám hodně pomohla nadace Křídla pomoci, z jejíž sbírky můžeme čerpat finance na pokrytí turnajů ještě tento rok, za což jsme moc vděční. Hrací stůl nám zajistily nadace Světluška a Leontýnka. Díky tomu můžeme trénovat doma tak často, jak potřebujeme.

Vy ale závodíte pod hlavičkou pražského klubu. Proč?

Jiří: Na těch zmiňovaných soustředěních jsme byli původně přihlášení pod klubem BSC Prague jen kvůli lyžování. Snažil jsem se o podporu tady ve Zlíně na kraji a magistrátu, ale neúspěšně. Bylo nám řečeno, že podporují jen kolektivy. Mrzí nás, že se Zlín Ivou nemůže pochlubit. My se všude prezentujeme jako Zlíňáci, ale bohužel v mezinárodním měřítku nás berou, že jsme z Prahy. Zakládat zlínský klub je nesmysl, Iva je tady jediná hráčka.

Co byste si přáli do budoucna?

Jiří: Kdyby se podařilo sehnat stálého donátora, který by si vzal Ivu pod křídla, budeme moc rádi. Taky bylo by skvělé, kdyby se showdown dostal na Paralympiádu, ale to je hlavně věc politiky. Je to bohužel menšinový sport a moc se o něm neví, přál bych si ho víc propagovat.
Iva: Pro mě je na prvním místě dostudovat školu. Co se týče showdownu, přála bych si někdy porazit spoluhráče a zároveň mé kamarády ze Slovenska.

Jakých turnajů jste se loni zúčastnili?

Jiří: Celkově jsme absolvovali deset světových šampionátů – na Slovensku, v Česku, Litvě, Lotyšsku, Itálii, Holandsku, Švýcarsku a nejdál v Jižní Koreji.
Iva: Tam jsme byli v prosinci a byla to velká zkušenost, protože tam byla největší koncentrace asijských hráček, které jsou na výborné úrovni.
Jiří: Iva skončila šestá, to je super výsledek. Porazila i Číňanky a Korejky, které jsou hodně rychlé. Nejvíc si vážíme desátého místa z italské Boloně, kde se dostala mezi dvanáct nejlepších hráček. Tam porazila i ty soupeřky, které před tím nikdy neporazila.

Kromě sportu máte také hudební talent. Na jaké nástroje hrajete?

Iva: Hraju na zobcovou a příčnou flétnu a na klavír. Učím se na ZUŠ Morava ve Zlíně a na příčnou flétnu jezdím k učitelce do Fryštáku. Chtěla bych se naučit hrát ještě na kytaru, ale bohužel nemám čas ani učitele.
Jiří: Pan ředitel ZUŠ Morava byl od začátku z Ivy nadšený a vzal ji s tím, že by byla škoda její talent nerozvíjet. Jsme vděční, že nám vyšel vstříc.

Jakým způsobem se učíte hrát skladbu?

Iva: Noty umím číst i psát Braillovým písmem, ale je to opravdu těžké a zdlouhavé. Nejdřív si přečtu rukou noty a uložím si je v hlavě, pak si vezmu nástroj a zahraju to. Některé skladby jsou chytlavé a zní v hlavě samy, jiné jsou zase těžké na naučení. Několikrát do roka máme koncerty a vystoupení se mi vždycky povede, to musím zaklepat. Zúčastnila jsem se i soutěží, ale u toho jsou zase tlaky, které stejně jako u sportu nemám ráda.

Existuje alespoň malá šance, že by se Ivino zrakové postižení změnilo k lepšímu třeba díky moderní medicíně?

Jiří: Problém je pravděpodobně ve zrakovém nervu, takže šance není. Iva má světlocit, ve sportu patří do klasifikační třídy B1, což jsou nevidomí bez progrese. Nicméně v jejím věku už by to ani nebylo žádoucí, protože mozek by ty zrakové vjemy už nejspíš nedokázal zpracovat. My to kolikrát obracíme v žert a říkáme: buď ráda, že nic nevidíš, aspoň nemusíš být naštvaná.

IVA KARÁSKOVÁ

• Má 21 let, žije ve Zlíně s rodiči a mladší sestrou.

• Absolvovala zlínské Gymnázium Lesní čtvrť, nyní studuje druhý ročník oboru Sociální pedagogika na Fakultě humanitních studií UTB ve Zlíně.

• Od narození je nevidomá, přesto má aktivní život, baví ji především sport a hudba.

• Je reprezentantkou ve hře showdown – aplikovaný stolní tenis pro zrakově postižené. Aktuálně se nachází na 11. příčce mezinárodního žebříčku IBSA (International Blind Sports Federation) z celkového počtu 213 hráček. Mezi českými reprezentantkami je na 3. místě. 

• Z dalších sportovních aktivit má ráda plavání, lyžování, jízdu na kole, potápění, lezectví.

JIŘÍ KARÁSEK

• Má 55 let. 

• Otec, kouč a trenér Ivy, doprovází ji na turnajích, zajišťuje manažerskou a organizační činnost. 

• Působí také jako rozhodčí v showdownu.

• Pracuje v oboru IT jako soukromý podnikatel.