Příběh bratřejovského cestovatele přinášíme výjimečně formou vyprávění samotného Tomáše Konečného. Nejlépe tak vynikne autenticita zážitků, emocí i okamžiků, které se během cesty odehrály. 

Když se dnes ohlédnu zpátky, vlastně se tomu sám musím usmát. Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, že jednou sednu na kolo a pojedu z Arménie až domů na Valašsko, asi bych si klepal na čelo. Přesto se to stalo.

Všechno začalo úplně nenápadně.

V Bratřejově, kde žiju, se jel cyklistický závod a já jsem si na něj tehdy půjčil kolo. Nic velkého jsem od toho nečekal. Jenže právě ten jediný závod ve mně probudil něco, co jsem do té doby neznal. Zjistil jsem, že mě jízda na kole neskutečně baví. Bavilo mě překonávat sám sebe, poznávat krajinu a být celý den venku.

Po závodě už nebylo cesty zpět.

Koupil jsem si vlastní horské kolo a začal jezdit čím dál častěji. Nejdřív jen kolem domova, potom delší výlety. Každý měsíc jsem přidával kilometry a zjišťoval, kam až vlastně dokážu dojet. Postupně jsem začal dokupovat cyklistické brašny, vybavení na spaní a všechno potřebné pro delší cesty.

První opravdovou cyklistickou výpravou byly slovenské Tatry. Byl to vlastně první okamžik, kdy jsem zjistil, že se člověk nemusí na kole vracet večer domů. Že může několik dní putovat krajinou, spát ve stanu a druhý den zase pokračovat dál. 

Pak už to šlo samo. Každý rok jsem si nastavil o něco větší výzvu než ten předchozí. Objel jsem Českou republiku a postupně jsem začal přemýšlet, že bych vyrazil i za hranice.

První velkou zahraniční cestou bylo Španělsko.

Rozhodl jsem se projet ho od severu až na jih. Bylo to přes 2 200 kilometrů a poprvé jsem musel řešit i přepravu kola letadlem. Zpočátku jsem z toho měl respekt. Člověk neví, jak kolo zabalit, jestli se při přepravě něco nestane, jak bude všechno fungovat. Nakonec jsem zjistil, že to vlastně není nic složitého. Kolo se zabalí do krabice a letí s vámi. Mnohem náročnější je cesta zpátky, kdy musíte někde v cizím městě sehnat novou krabici, všechno znovu rozebrat a zabalit. Španělsko mi ukázalo, že podobné výpravy opravdu zvládnu.

Stejně jako u všech dalších cest jsem vyrážel úplně sám. Lidé se mě často ptají proč. Odpověď je jednoduchá. Když jedu sám, nemusím dělat kompromisy. Jedu svým tempem, zastavím tam, kde chci, změním trasu podle nálady nebo počasí a nemusím řešit, jestli tím někoho neomezuji.

Ve Španělsku jsem si uvědomil ještě jednu věc. Když projíždíte vesnicemi a zapadlým venkovem, poznáváte zemi úplně jinak než běžný turista. Nejste zavření v hotelovém resortu ani v centru velkých měst. Vidíte skutečný život místních lidí, jejich krajinu i každodenní rytmus.

Překvapila mě tam jedna věc. Odjížděl jsem s přesvědčením, že se všude bez problémů domluvím anglicky. Ve skutečnosti jsem často narazil na lidi, kteří anglicky neuměli vůbec. Musel jsem se naučit několik základních španělských slovíček, abych si dokázal objednat jídlo nebo pití. Přesto jsem nikdy neměl pocit, že by mi někdo nechtěl pomoci. Naopak mě překvapovalo, že i někde uprostřed ničeho jsem občas narazil na člověka, který anglicky mluvil výborně. Ve Francii, kudy jsem také projížděl, byla situace podobná.

Po návratu domů jsem už věděl jednu zásadní věc. Podobné výpravy budu opakovat. 

Moji přátelé několik let žili pracovně v Arménii. Napadlo mě, že bych za nimi mohl přiletět, chvíli u nich pobýt a potom se místo návratu letadlem vydat na kole domů. Ta představa mě fascinovala. Čím víc jsem nad ní přemýšlel, tím víc jsem cítil, že právě tohle je další krok. Samozřejmě jsem měl respekt. Do té doby byla moje nejdelší cesta dlouhá něco přes dva tisíce kilometrů. Teď mě čekala téměř dvojnásobná vzdálenost.

Nevěděl jsem, jestli to zvládnu. Nevěděl jsem, co udělá počasí. Nevěděl jsem, jestli to zvládnu fyzicky. Nevěděl jsem, co mě čeká v zemích, kde jsem nikdy předtím nebyl. Právě to ale byla ta největší motivace. Výzva. A přesně kvůli podobným výzvám na kolo sedám dodnes.

Když jsem přiletěl do Jerevanu, měl jsem jednu obrovskou výhodu. Čekali tam na mě kamarádi. Díky nim jsem nemusel po příletu řešit hotel ani hledat místo, kde bych si mohl složit kolo. Po dlouhém letu jsem měl čas v klidu všechno vybalit, sestavit kolo, připravit brašny a psychicky se naladit na to, co mě čeká.

Druhý den ráno jsem vyrazil.

Přede mnou bylo bezmála čtyři tisíce kilometrů. Trasa vedla z Arménie přes Gruzii, celé Turecko, Bulharsko, Srbsko, Maďarsko, Slovensko až domů do Bratřejova. Když jsem si to poprvé promítl na mapě, připadalo mi to skoro absurdní. Bylo to něco úplně jiného než všechno, co jsem do té doby absolvoval.

Doma jsem si spočítal, kolik kilometrů bych měl denně ujet, aby mi cesta vyšla. Dávalo mi to přibližně sto padesát kilometrů každý den. Na papíře to vypadalo jednoduše. Jenže papír neřeší protivítr, déšť, hory, únavu ani technické problémy.

V hlavě jsem měl připravenou i záložní variantu. Říkal jsem si, že kdyby se něco pokazilo, třeba v Bulharsku nebo v Maďarsku nasednu na vlak a poslední část cesty dojedu po kolejích. Nechtěl jsem si připustit neúspěch, ale zároveň jsem byl připravený na všechno.

Nakonec jsem vlak nepotřeboval ani jednou. Po šestadvaceti dnech jsem skutečně přijel až domů.

Když jsem pak počítal statistiky, skoro jsem tomu sám nevěřil. Necelé čtyři tisíce kilometrů, šestadvacet dní na cestě a průměr kolem sto padesáti kilometrů denně. Byly dny, kdy jsem ujel přes dvě stě kilometrů. Stačilo, aby foukal vítr do zad a krajina byla rovinatá. Jindy jsem celý den bojoval s horami a ujel málo. 

Nejtěžší část přišla hned na začátku.

Arménie, Gruzie a východní Turecko jsou nádherné, ale také nesmírně hornaté. Prakticky od gruzínských hranic jsem se pohyboval kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Každý den znamenal dva a půl až téměř tři tisíce nastoupaných výškových metrů. Člověk celý den šlape do kopce, večer sjede dolů a druhý den začíná znovu.

A přitom to byla právě tahle krajina, na kterou dnes vzpomínám nejraději. Když se člověk hodinu nebo dvě pomalu škrábe vzhůru a potom se před ním otevře nekonečný výhled na další hřebeny, všechny ty hodiny dřiny najednou dávají smysl.

Právě tam jsem pochopil, proč podobné cesty vlastně podnikám. Když projíždíte zapadlými vesnicemi, zastavujete v malých obchodech, sedíte s místními lidmi u čaje nebo hledáte místo, kde postavit stan, poznáváte opravdový život. Mnohem opravdovější než z okna autobusu nebo hotelového pokoje.

Každou cestu si předem pečlivě naplánuji. Na mapě mám připravenou trasu skoro den po dni. Přesto vím, že skutečnost bude vždycky jiná. Někde mě zdrží počasí, jinde se objeví krásné místo, které stojí za malou zajížďku. Občas mě začne bolet koleno, jindy přijde prudké stoupání, které jsem na mapě podcenil.

Proto nikdy nelpím na původním plánu. Stanovím si několik míst, která chci určitě vidět, a všechno ostatní nechávám na cestě samotné. Když člověk přijme, že nemusí mít všechno pod kontrolou, začne si cestu skutečně užívat.

Člověk si podvědomě nese různé předsudky a neví, co od podobných zemí čekat. Jenže už po prvních dnech jsem pochopil, že realita je úplně jiná. Lidé byli neuvěřitelně přátelští. Kamkoliv jsem přijel, zvali mě na čaj, ptali se, odkud jsem, jestli něco nepotřebuji, jestli mám dost vody nebo jídla. Často jsme si vůbec nerozuměli. Oni neuměli anglicky, já turecky. Přesto jsme se vždycky nějak domluvili. Úsměvem. Gesty. Nebo prostě tím, že lidská ochota žádný překladač nepotřebuje.

Právě díky tomu jsem se v Turecku nikdy necítil nebezpečně. Dokonce natolik, že jsem po čase přestal zamykat kolo, když jsem si šel nakoupit. Prostě jsem ho opřel před obchod a šel dovnitř. Nikdy se nic nestalo.

Přesto přišel jeden okamžik, kdy jsem měl opravdu zvláštní pocit. Bylo to vysoko v horách při průjezdu národním parkem. Několik dní předtím mě lidé po cestě varovali před divokými pasteveckými psy. Bral jsem to s rezervou. Jenže když jsem vystoupal na jeden z horských průsmyků, zastavili mě pastevci.

Začali na mě něco rychle mluvit turecky. Samozřejmě jsem nerozuměl ani slovo. Pak si jeden z nich vyhrnul rukáv. Celou paži měl pokousanou. Ukazoval střídavě na jizvy a směrem, kterým jsem měl pokračovat. Nebylo potřeba znát turečtinu. Pochopil jsem okamžitě. Tam někde přede mnou byli psi.

V hlavě mi během několika vteřin proběhlo snad tisíc myšlenek. Mám se otočit? Najít jinou cestu? Nebo pokračovat? Nakonec jsem jim ukázal mapu s plánovanou trasou. Začali něco živě řešit mezi sebou a pak mi ukázali jinou odbočku. Naznačovali, že když pojedu tudy, mělo by to být bezpečnější. Jel jsem s podivným napětím. Nic se mi nakonec nestalo.

Těžko mi bylo také, když jsem po deštích najel na silnici, kde se na kolo lepilo všudypřítomné bahno. Ne obyčejné bláto. Takové, které se lepí úplně na všechno. Během několika minut jsem měl obě kola úplně zalepená. Kolo přestalo jet. Nešlo ani tlačit. Bláto se nalepilo mezi pláště a rám tak, že se kola vůbec netočila. Stál jsem tam úplně sám. Přemýšlel jsem, co udělám.  Nakonec jsem si sedl vedle kola a začal bahno prstem doslova vyškrabávat z každého centimetru rámu.

Byla to nekonečná práce. Po chvíli se kola konečně trochu roztočila. Kus jsem šel pěšky, potom jsem znovu nasedl a pomalu pokračoval dál. Když se na to dívám zpětně, byla to vlastně banalita. Ale mě docela vykolejila. 

Podobně silný zážitek přišel o pár dní později. V horách se počasí mění během několika minut. Slunce. Vítr. A najednou černé mraky. Než jsem stihl vytáhnout pláštěnku, spustila se prudká horská bouřka. Vítr se opřel do kola takovou silou, že jsem musel zastavit. Byl jsem na otevřené horské planině. Nikde se nebylo kam schovat. Stál jsem tam chvilku, když se za mnou objevil pick-up. Místní lidé zastavili, naložili mě i s kolem na korbu a bez dlouhého přemýšlení mě odvezli do nejbližšího města. Nechtěli za to vůbec nic. Prostě viděli člověka v nesnázích. Dokonce mě ve městě ještě pozvali na čaj.

Takových okamžiků jsem během celé cesty zažil spoustu. Třeba v Gruzii. Chtěl jsem objet jednu rozbahněnou cestu přes malou vesnici. Najednou na mě od plotu začal volat starší muž. Nejdřív jsem mával, že nic nepotřebuji. Jenže on byl neodbytný. Nakonec jsem slezl z kola a šel za ním. Posadil mě ke stolu. Ukázal mi, kde si můžu opřít kolo. Doplnil mi vodu. A začal nosit jídlo. Domácí chleba. Sýry. Máslo. Všechno vlastní výroby. Nejenže mě pohostil, ale ještě mi zabalil zásoby na cestu. 

Tohle se nedá naplánovat. To člověk nezažije v hotelu. Musí tam být. Musí jet po těch malých cestách. Musí se nechat překvapit. 

Každý den vypadal vlastně podobně. Ráno kolem osmé jsem sbalil stan, naložil brašny a vyrazil. Večer kolem osmé jsem začal hledat místo, kde přespím. Za celý den jsem na kole strávil přibližně devět hodin čistého času. Když jsem po návratu sečetl data z navigace, ukázalo se, že jsem za šestadvacet dní proseděl v sedle něco přes dvě stě hodin. Průměrná rychlost vyšla téměř dvacet kilometrů za hodinu, což mě při zpětném pohledu docela překvapilo. Vzhledem k horám a převýšení jsem čekal, že bude výrazně nižší.

Většinu nocí jsem spal ve stanu. Obvykle čtyři nebo pět nocí za sebou. Potom jsem si našel malý hotel nebo penzion. Potřeboval jsem se pořádně umýt, vyprat oblečení, dobít elektroniku, doplnit zásoby a hlavně si na pár hodin odpočinout od každodenní rutiny. Druhý den ráno jsem ale zase seděl na kole. Nikdy jsem neměl potřebu dát si volný den.

Měl jsem zkušenost, že když člověk na jeden den úplně přestane, tělo začne regenerovat jiným způsobem a druhý den se na kolo vrací mnohem hůř. Dokud jsem jel každý den, organismus si na ten rytmus jednoduše zvykl. Výjimku bych udělal jen tehdy, kdyby celý den lilo. To se ale nestalo. Déšť mě několikrát zastihl, někdy jsem se schoval pod přístřešek, jindy jsem počkal, až přeháňka přejde. Celkově jsem měl na počasí obrovské štěstí.

Nejtěžší nebyly ani nohy. Byla to samozřejmě zadnice. Každý, kdo někdy jel delší trasu na kole, dobře ví, o čem mluvím. První týden si tělo zvyká. Asi třetí nebo čtvrtý den je nejhorší. Sedlo bolí, všechno je rozedřené a člověk přemýšlí, jestli to vůbec může vydržet další tři týdny. Jenže pak se něco zlomí. Tělo si zvykne a bolest téměř zmizí. Druhý a třetí týden už jsem to skoro nevnímal. 

Největší psychická krize přišla překvapivě až úplně na konci, když jsem dorazil do Budapešti. Kilometry mezi Budapeští, Slovenskem a Moravou byly úplně jiné než divoké hory v Turecku. Nekonečné roviny, dlouhé silnice a často protivítr. Člověk vidí desítky kilometrů před sebe a má pocit, že se krajina vůbec nemění. Právě tam jsem si několikrát říkal, že už bych byl nejraději doma. Ne proto, že bych cestu nezvládal. Ale protože největší dobrodružství už bylo za mnou.

Na druhou stranu jsem si cestu uměl zpestřit. V Bulharsku jsem se díky malé časové rezervě zajel podívat za kamarády, kteří zrovna trávili dovolenou u Černého moře. Znamenalo to zajížďku asi sto padesát kilometrů, ale nelitoval jsem ani minuty. Dal jsem si s nimi pivo, vykoupal se v moři a druhý den pokračoval dál. Byla to příjemná změna po dnech, kdy jsem byl na cestě úplně sám.

Občas se mě lidé ptají, na co člověk myslí, když je skoro měsíc sám. Pravda je, že asi úplně na všechno. Na práci, rodinu, budoucnost. Jindy jsem si pouštěl podcasty. Hodně poslouchám politiku, zpravodajství nebo vědecké přednášky. Člověk tak má pocit, že úplně nevypadl ze světa, i když je zrovna někde uprostřed tureckých hor.

Když jsem po šestadvaceti dnech přijel až domů, měl jsem za sebou téměř čtyři tisíce kilometrů, desítky tisíc nastoupaných metrů, více než dvě stě hodin v sedle a stovky zážitků, které se do žádné statistiky nevejdou.

Právě kvůli nim dnes každému říkám, aby nesoudil země podle předsudků. Do Turecka jsem odjížděl s respektem. Vracel jsem se z něj s obrovským obdivem. Nikdy jsem se tam necítil ohrožený. Naopak. Kdykoliv dnes někde slyším, že jsou Turci nebo lidé na východě nedůvěryhodní nebo nebezpeční, musím se usmát. Moje zkušenost je úplně jiná. Poznal jsem zemi plnou lidí, kteří byli ochotní pomoci úplně cizímu člověku jen proto, že to považovali za samozřejmé. A právě to je možná ten největší suvenýr, který jsem si z celé cesty přivezl.

Už teď vím, že cesta z Arménie do Bratřejova nebyla posledním dobrodružstvím, které jsem na kole absolvoval. Už se těším na další. 

Tomáš „Fred” Konečný 

• Narodil se 10. 2. 1993, žije v Bratřejově na Zlínsku. 
• Pracuje jako elektrikář ve společnosti Cominfo.
• Je svobodný, bezdětný. 
• Mezi jeho záliby patří cestování, stolní tenis, poker, tenis, šipky.