Předseda Českého svazu ochránců přírody Kosénka vnímá ekologii jako komplexní vizi dosažení harmonie přírody a člověka. Les je pro něj živá bytost, která nepotřebuje lidských hospodářů. Proto začal se svými kamarády před lety skupovat lesní pozemky, aby mu dali svobodu. Založili první soukromou rezervaci Ščúrnica.

Ve své filozofii se navíc utvrdil návštěvou Ekvádoru, kde v lůně amazonského pralesa pomáhal se stejnými věcmi Indiánům z kmene Kichwa. V sedmdesáti letech tam s mačetou v ruce prosekával stezky pro zeměměřiče.

Ale pojďme pěkně popořádku…

Jak dlouho se věnujete ekologii?

Oficiálně vlastně od vzniku Tisu, úplně první nestátní organizace ještě za soudruhů. A to bylo v roce 1975. Tedy téměř padesát let. Režim tehdy povolil jeho vznik. Vzpomínám si, že to organizovali konzervátoři při Národním muzeu. Oni tehdy říkali, že nemohou plnit úkol ochrany přírody bez dobrovolníků. Díky tomu tahle organizace vlastně vznikla. Jenomže jsme byli velice rychle režimu nepohodlní. Byli tam skauti, trampi, věřící… prostě všechny nekalé živly. Takže po pěti letech existence byl obrazně řečeno Ti vykácen. A řeklo se, že musíme založit novou organizaci, ale ta pěkně půjde pod střechu Národní fronty, a to znamenalo, jak se říká: Držet hubu a krok… A tak vlastně nějak uměle vznikl Český svaz ochránců přírody (ČSOP).

Co vás vedlo k tomu se věnovat ochraně přírody?

Určitě to byla citlivost na téma přírody. Měl jsem za sebou trampskou éru. Někdy od patnácti let jsem narazil na kamarády, se kterými jsme měli společné vnímání světa. V trampingu fungovalo kamarádství, romantismus a stoprocentní demokratické principy. Odsud jsem vlastně dostal pevné základy i pro mou celoživotní činnost, pro naši práci.

Jen tak mimochodem, jako jste měl trampskou přezdívku?

Budulínek.

Jak vznikla?

Ve školních dobách jsme spolu s bratrem členy turistického kroužku v Novém Jičíně. Mimo jiné, chodil tam s námi také Karel Kryl, byli jsme dobrými přáteli. Ne, av té době mého dětství, jsme s panem profesorem chodívali tady po Valašsku a přes Hostýnské vrchy, kde byly památky na partyzány, byly tam zemljanky. Byl jsem z toho nadšený, a když jsem stále obhlížel ty díry v zemi a spadl do jakési jámy a nemohl jsem vylézt ven, celá družina už šla dál. Pan profesor vždycky po hodině kontroloval, jestli jsme všichni a zjistili, že Mirek Janík chybí. Tak se vrátili. Už jsem natahoval k pláči. Samozřejmě mě za dvě hodiny našli a zachránili... Když jsem tuto historku později vyprávěl svým kamarádům trampům, kteří mě přijímali do osady, tak to brali, že jsem byl neposlušný jak Budulínek z té pohádky. Tak mě dali Budulínka. Přátelé mi tak říkají vlastně dodnes.

Tramping sehrál roli v mnoha ochranářských organizacích…

Právě z toho trampského romantismu vzešli první ochranáři. Tehdy se začalo uvažovat o CHKO Bílé Karpaty a tady byl první pracovník CHKO, který hledal, kde se bude ta chráněná území zřizovat. A za kým šel? Za trampy. Našel si nás a ptal se, kde chodíme za romantikou. My jsme mu řekli, a on nám to vysvětlil, že když se o ty louky, kam chodíme, nebude nikdo starat, tak zaniknou. Poprvé jsem tehdy zjistil, že jsou tady třeba orchideje.

Vy jste z Nového Jičína? Myslel jsem, že jste rodilý Valach…

Ano, jsem z Nového Jičína, ale nezapomínám vždycky, že tata je z Velkých Karlovic a maminka z Horních Bečev. Když jsem se pak tady přiženil, byl to pro mě vlastně návrat na Valachy.

Valašský prales. Jak vás to napadlo, co k tomu směřovalo a jak to vypadá teď?

Se slovem prales musíme opatrně, bylo to trošku píár, abychom získali podporu. My jsme ale začínali už před těmi čtyřiceti lety s ochranou bělokarpatských luk. První státní ochranáři, kteří zakládali tady CHKO, se zaměřovali na orchidejové louky, které jsou nejbohatší co do rozmanitosti v Evropě. Musí se kosit, a my jsme s tím začali. Proto máme název KOSÉNKA. Přímo v tom názvu je také ideogram. Karpatské Ochranářské Sdružení Ekologů, Nepolitiků, Křesťanů, Altruistů. Na Slovensku byla zase KOZA. Tedy Karpatské Ochranárske Združenie Altruistov. Tak jsme si říkali, že budeme KOSA. To ale spíše evokovalo smrt a já nevím, co ještě. No az toho se nakonec vyklubala pěkná, libozvučná KOSÉNKA.

To zní téměř jako Nomen Omen…

Z počátku jsme skutečně ty louky kosili. K lesu jsme došli až před zhruba patnácti lety. Tedy nešli jsme na to, jak říkali naši předkové od lesa, ale naopak. Pak jsem si řekl, že louky jsou sice velký kulturně ekologický fenomén Karpat z období valašské kolonizace, ovšem základ naší původní krajiny je v lesích. Kdyby nebylo civilizace a člověka, tak tady máme dodnes pralesy. Uvědomil jsem si, jak jsou lesy pro udržení biodiverzity důležité. Zajištění stability krajiny, hydrologického režimu. A lesy nakonec ty karpatské louky obklopují. Dnes na besedách vždycky říkám, my jsme si ty louky od lesa jenom vypůjčili, protože naši předkové, aby se uživili, tak lesy vyklučili. Valaši tak měli na čem pást ovce, vznikly louky a pole.

Než jste došli k tomu lesu, tedy k založení Ščúrnice, bylo tady dodnes populární kosení luk a dokonce si lidé na váš popud kupovali ovce…

To byl velice pěkný projekt. Pomáhali jsme místním ovčákům obnovit stáda. Ale to jsou takové drobné historie…

Louky vám jezdí kosit Pražáci, ovce si kupovala celá republika…

Bylo to tak. Lidé si ty ovce zaplatili a my jsme pronajali zemědělcům, aby rychleji generovali mateřská stáda. Byla tam taková zpětná vazba. Pro ovčáka byly důležité jehničky, aby se rodily jehňata a lidé, kteří se účastní, za odměnu dostává za dva roky beránka ke konzumu.

Váš přístup k ochraně přírody je komplexnější než v jiných ochranářských organizacích. V čem je ta finta?

Celá ta moje myšlenka je o svobodě lesa. Pro mě to má ještě takový duchovní rozměr. Jsem v kontaktu s Indiány a podle jejich pohledu na svět je les živá bytost. Přírodní národy to měly jinak než naše křesťanská kultura. Podle nich jsou lesy živé bytosti a já to vidím tak, že v našem projektu dáváme tomu lesu v první řadě volnost. My nepotřebujeme znát úplně do detailu vědecké principy, jestli se tam prosadí dříve buky nebo jedle nebo něco jiného. Věda je dnes plná poznatků jako je půdoochranná funkce, klimatická, vodoochranná, biodiverzitní… O tom všem se dají dělat velké přednášky. My ve Ščúrnici k tomu přistupujeme podle hesla: Bez svobody přírody nebude svoboda člověka. Vnímáme to tak, že příroda má svůj svobodný demokratický program. Pokud my nepřipustíme, že příroda se svobodně udrží, ani ta naše demokracie nebude fungovat. Prostě všechno tak nějak souvisí se vším.

Tímto jste mi nahrál na další otázku. Byl jste pomáhat zachraňovat prales v Ekvádoru. Řekněte, co podle vás spojuje jihoamerický prales a „váš“ les tady na Valašsku?

Myslím si, že právě ta původní svoboda. Příroda na planetě byla původně svobodná. Asi bychom se měli bavit především o významu svobody. Podle mě tady funguje nějaký vyšší program nebo princip. Můžeme říci třeba boží záměr nebo záměr evoluce. Nemyslím tím ale tu bezbřehou svobodu, jak si ji často moje lidi představujeme. Je fascinující, jak příroda funguje. Jsou druhy, které tady dominovaly, pak vyhynuly, nastoupily další. Má to podle mne jakýsi hluboký, mohli bychom klidně říct duchovní smysl. Osobně vyznávám filozofii, že celý vesmír je živý. Ono to iv přírodě jenom zdánlivě vypadá jako chaos. I ten divoký les, prales vypadá jak chaos. Proto se jej lidé i trošičku bojí. My máme raději otevřenou pláně a stromy pěkně v řadách a mít to pěkně pod kontrolou. Ale podle mě je to fascinující vesmírný projekt. A to podle mě měli brát v úvahu jako základ všeho.

Přeskočme tedy z filozofické roviny do Ekvádoru. Pět týdnů mezi Indiány. Jaké to bylo? Co na vás udělalo největší dojem?

Když se člověk dostane do jádrového pralesa, který žije svobodně a lidé jej respektují, je to fascinující zážitek. Ovšem, vezměte si tu katastrofu, že Indiáni kupují za těžké peníze zpět svoji půdu, kterou jim Španělé kdysi sebrali. Přesto chtějí „jenom“ zachovat kousek pralesa pro sebe a své děti. To je prostě hrozné.

Jak vás napadlo, vydat se do Amazonie?

Mí blízcí se na mě domluvili, a cestu i pobyt mě zaplatili. Nejel jsem tam ale naslepo. My jsme se znali. Byl jsem tam pracovně, žádný turista. Kmen Kichwa má vlastně stejný projekt jako my. Stejně jak my vykupujeme Ščúrnicu, tak oni tam skupují kousky rezervací.

Jak jste prales vnímal?

Pořád řve, furt zpívá. Je to obrovský koncert, který prostě nepřestává. A to je iv noci. Ten první večer jsem si říkal, tady já přece nemůžu spát! Navíc, jinak to hraje v noci a jinak přes den. My v naší kultuře jsme zvyklí, že v létě ráno ptáci od rána řvou, až to někteří nemají rádi. Ale pak je většinou klid. Ale tam? To je permanentní koncert hymnus. Nakonec jsem si zvykl a vnímal to jako úžasně léčivý zvuk, jako když se ponoříte do skvělé koupele. Proto se tam i spousty lidí jezdí léčit. Ne jenom za nějakými rituály.

Říkal jste, že jste tam jel pracovat. Co jste tam dělali?

V tom vykoupeném pralese, aby to mohli zapsat do katastru, a aby tam mohli přijet zeměměřiči, museli příslušníci toho kmene prosekat pro ně stezky. Takže jsem se v sedmdesáti oháněl kdesi v džungli mačetou.

Pojďme teď k tomu, co evropský čtenář navyklý na skandální odhalení očekává od návštěvy exotických krajin. Zaslechl jsem něco o léčebných rituálech s drogami? Co vy na to? Prošel jste si něčím obdobným?

Ano, prožil. Shodou okolností Indiáne Kichwa, Augustýn, se kterým jsem se z kmene, je synem šamana. Oni samozřejmě udržují své tradiční medicínské postupy. Dneska je to obrovská móda. Osobně jsem měl štěstí. Viděl jsem ohrožen toho šamana. Když jsme o tom máte i, říkali, ano možnost jít nejenom do ajski, i do jiných drog. Třeba ayahuascu, chiri wayusu, ale i tabák. Ovšem není to tak, že dostanete drogu a jste v rauši. S tím léčebným rituálem souvisí příprava, dieta, očistné programy, které jsme absolvovali. Poznal na mě, že jsem nemocný. Říkal mi, že je to léčitelné, ale byl by to velmi dlouhý proces. Musel bych tam zůstat dlouhou dobu, třeba víc než rok. A také, když jsme šli k tomu obřadu, tak jsem dostal jenom třetinu hrníčku, podruhé mi dal půlku. Byl obrovský pozor. Jednoduše jsem věřil, že jsme v dobrých rukách.

A nějaký echt zážitek?

Byl jsem na ty věci hodně citlivý, protože mám skutečně své zdravotní komplikace. Bral jsem jednu tu drogu, která nebrala požití úplně vědomí. Úplně mi rozvibrovala celé tělo, cítil jsem dokonce vibraci nehtů a vlasů.

Pomohlo vám to?

Protože mám různé neduhy, doktor mě na tu cestu vybavil léky. Vařili mi ale čaje a díky těm čajům jsem mohl na celou dobu, co jsem tam byl, vyřadit veškeré léky. Byl jsem prostě v perfektním stavu.

Takže jste přijeli domů nabalený léčivými čaji?

Ano, mám takové ty nejznámější byliny, ty jsem si dovezl a užívám je.

Zpět ke Ščúrnici. Nenecháváte tedy zakoupené pozemky ležet ladem, ale přemýšlíte, kde co dříve rostlo a snažíte se se tam původní dřeviny vrátit?

Nene. Vybrali jsme si taková místa, kde je původní bělokarpatský les nejméně narušený. Sice to není prales, to nás okamžitě odborníci setřeli, protože tam už bylo mnohokrát zasahováno, ale přece základ buk, jedle, duby a tak dále. S tím, že jakmile deset lesů koupíme, okamžitě mu dáváme svobodu, aby se začalo podle svého. Aby se začal vracet podle svých pamětí a svých vzorců.

A daří se to?

Rozhodně.

Kolik je už toho lesa vykoupeno?

V současné době máme právní vztah už k více než čtyřiceti hektarům. Z toho asi sedm hektarů jsme spoluvlastníci a to už je velmi dobré, protože nikdo nás nemůže přehlasovat. A dneska se už dokonce daří, že máme dohodu s městem Valašské Klobouky, že město „přidá“ (nám nejde o vlastnictví) Ščúrnici pět hektarů lesa, kde bude stejný režim, jaký máme my, ale zůstane ve vlastnictví města. Podobně je to také s obcemi Poteč. Vidím to strašně důležité, že už to není jen o výkupech.

Kromě toho jsme vykoupili i místa se smrkovými monokulturami, které souvisí se Ščúrnicou. Tam jsme začali s rekonstrukcí na přírodní blízký les. Čili nečekáme, až to zmydlí kůrovec, ale už teď se snažíme do toho jít probírkou a dosazováním původních dřevin. Původní myšlenka byla kupovat les bez zásahu. Dneska už jsme ochotni koupit nebo zachraňovat jakýkoli les.

Jak se na vaše aktivity dívají lesníci?

Začíná se ten vztah měnit ve prospěch věci. Když jsme je koupili, byly to vlastně hospodářské lesy, kde platí lesní zákon. Bylo nám to patnáct let, než byly převedeny podle zákona do lesů pro zvláštní určení, abychom tam nemuseli hospodařit. Je tam samozřejmě riziko, že kdyby tam došlo k nějaké velké kalamitě, zákon nás může přinutit, abychom tam udělali zásah. Náš názor je ale jednoznačný. Les ví, co má dělat, nepotřebuje rozumy našich lesníků ani ekologů ani ochranářů. Bude se chovat jako živá bytost, bude trpět, možná dopadne blbě jak my, možná ne, ale bude to náš společný osud.

Mohou se zájemci do Ščúrnice podívat?

Ano, vodíme exkurze. Jsou tam dvě cedule. Jedna je na hlavní turistické stezce na Královci. Lidé se tam dočtou potřebné informace.

Chodíte stále ve valašské košuli. proč?

Převážně ano, tak 90 procent času. Jakože to nemyslím jako nějaký dres nebo provokaci. Těch košulí mám snad dvacet. Nejvíce si cením košulky, kterou mi ušila dcera z materiálu, který ona sama utkala. Ono totiž jeden z těch ekologických principů, kteří jsme tady začali dělat, je využívat místní zdroje. Takže tady se pěstovalo konopí, jen, utkalo se to na stavech. A právě dcera si stav koupila a na něj utkala plátno. A tu její košili nosím opravdu jen ve svátečnější dny. Ostatní mám ze starých prostěradel po mamince, po babičce. Takže není to nějaká demonstrace něčeho, ale prostě snaha o přirozenost. Navíc, třeba když mám košili z konopí, jak se hýbe po těle, ona krásně masíruje. Je to pohodlné, příjemné. Nenosím to sám, má to plno kamarádů. Myslím si, že je to úžasná věc. Stříh jednoduchý, do téčka. Cérky to tady šijí, ale líbí se mi, že to nedělají na nějaký velký kšeft.

A když už jsme u toho Valašska, co pro vás znamená?

Ne, domov, ve kterém je celý vesmír, který je všude. Ale tady na Valašsku si myslím, že mu relativně rozumím. Tady cítím ty kořeny.

Co máte ještě v plánu stihnout udělat?

Už nechci nic stíhat. Chci si život užívat a prožívat. Mám pocit, že jsem se někdy zbytečně hnal a mám pocit, že to byl špatný příklad pro mnoho lidí. To co člověk dělá, by měl hluboce prožívat a děkovat za to. A dát to na sobě znát, aby lidé viděli, že si to užívám. I když se vývoj relativně zrychluje, přesto si myslím, i jak jsem ty Indiány viděl, že se bude dít, co se bude dít, že to můžeme prožít dobře.

V tom svém světě, máte pokračovatele?

Kdybych neměl spolek, tak nevím… Tam si uvědomuji, jak je důležitá komunita. Příroda je komunita. Člověk je komunita. My s přírodou jsme také jedna komunita. To je strašně důležité. Samozřejmě jsem vděčný za členy našeho spolku, i když těch aktivních je pomálu, to se počítá na prstech. Co se týká rodiny, jsem strašně vděčný, že se děti všechny vrátily do Klobouk, i když měly možnosti jiné.

Jste věřící?

Jsem obecně duchovní člověk. Katolíkům takový přístup vadí. Pro ně musí být ten osobní pánbůh. Já si myslím, že celý vesmír je postaven na duchovním principu. Můžeme ho nazvat bůh, ať je to ten křesťanský, katolický, protestantský, pravoslavný nebo ten islámský nebo někdo úplně jiný. Podle mne je to ten vůdčí princip celého toho vesmíru a toho stvoření.

Jaké máte vzdělání?

Jako kluk jsem byl úspěšný na lidušce. Kreslil jsem, maloval. Učitel mi doporučoval, abych šel na UMPRUMku, ale zemřel mi otec. Rodina se rozhodla, že to není pořádná škola. Tak jsem musel jít na strojní průmyslovku, pak jsem na vysokou školu šel na techniku. Stejně mě ale tahala estetika, tak jsem potom přešel na pedagogickou fakultu a mám obor matematika, výtvarná výchova.

K výtvarce se stále vracím. Udělal jsem si i výstavu. Maluju obrazy. Teď bych se k malování chtěl vrátit, ale nevím, kolik mi času ještě zbývá.

Miroslav Janík

• 73 let
• ekolog a propagátor ochrany přírody
• 4 děti, 2 manželství, 7 vnuků
• Předseda Českého svazu ochránců přírody Kosenka ve Valašských Kloboukách.
• Spoluzakladatel akcí, jako je Mikulášský jarmek nebo Tradiční kosení bělokarpatských luk.

• Duchovní otec soukromá rezervace Ščúrnica. Dnes je to území o velikosti zhruba 40 hektarů. Ochránci rezervace vytvořili pomocí výkupů pozemků od soukromých vlastníků.

Ščúrnica  – valašsky ščúr, tedy štír, ještěrka, mlok.

Ščúrnica – studánka, kde jsou ščúři, ale také dívka, která se hezky směje.